Islámským světem se nese rozhořčení nad karikaturami Mohameda. Evropští novináři odpovídají: „Máme svobodu slova karikovat i Mohameda.“ Vzápětí objevuje se odpověď na tento argument, např. Vladimír Sáňka (předseda Asociace muslimských obcí v ČR, HN, 3.2.) tvrdí: „Svoboda není bez hranic a nesmí zasahovat do svobod někoho jiného. Svoboda slova nesmí hanobit něco, co je nade vše svaté někomu jinému.“ Nebo kardinál Vlk (HN, 3.2.): „…jestliže se někdo dotýká něčeho, co je druhému svaté, tak porušuje základní princip svobody slova, protože porušuje právo druhého – právo na jeho vyznání a respekt…“ Zajímavěji argumentuje Tadži Mustafa: „…tak proč netisknete v novinách dětskou pornografii?“ (BL, 3.2.) nebo tamtéž moderátorka BBC: „…vydal by Die Welt antisemitské karikatury v Německu?“

Otázka tedy zní: je svoboda slova nějak omezena? Může být ve jménu svobody slova někdo urážen? A když může, tak za jakých okolností?

První odpověď může být: ovšem, svoboda slova je přeci omezena zákonem, můžete být žalován pro pomluvu, šíření poplašné zprávy, šíření dětské pornografie, podněcování k rasové nenávisti atd. Rozhořčený muslim by asi odpověděl, že se cítí být v Evropě diskriminován a že požaduje uzákonit zákaz hanobení proroka Mohameda. Asi by se přidali i křesťané a požadovali by zákaz hanobení Ježíše Krista. Tady by se mohl objevit první problém, muslimové neuznávají božský původ křesťanského spasitele, nebyla by to urážka? A co takoví ateisté, mohli by kupříkladu prohlašovat, že Bůh neexistuje, a tudíž svatí proroci byli falešní proroci? Neměli by věřící z takových výroků pocit urážky či hanobení proroků? A přece taková tvrzení jsou pro ateisty zásadní, jak by se jinak vůbec za ateisty mohli označovat? Neměla by být svoboda slova nakonec skutečně zcela neomezená?

Omezení svobody slova v Evropě vychází z evropské historické zkušenosti, historie fašismu a komunismu ukázala, jak nebezpeční mohou být agitátoři takových hnutí, existuje praktická zkušenost, kolik škody může napáchat pomluva nebo poplašná zpráva, je obava, že dětská pornografie by mohla podlomit obecnou morálku a poškodit dětskou populaci (ostatně, není relevantní, když pan Mustafa argumentuje zákazem dětské pornografie, která je rovněž v islámském světě zakázána). A co více, evropská historická zkušenost ukazuje, že možnost kritizovat náboženství a církev, její proroky i instituce, vede k civilizačnímu pokroku, existuje domněnka, že právě oslabení vlivu náboženství vedlo k rozkvětu evropské ekonomiky, vědy a civilizace vůbec. Je možné, že právě sekulární stát je to, co dává (zatím) Západu převahu na islámským světem. Islámský svět může tuto převahu eliminovat tak, že se buď sám stane sekulárním, nebo Evropa přestane být společenstvím sekulárních států. Aby nedošlo k nepochopení, sekulární neznamená ateistický, ale je to stav, kdy věci církve jsou odděleny od věcí státu, např. USA jsou tedy sekulárním státem. Požadavky evropských muslimů (a dokonce mimoevropských muslimů!) nejsou tedy v souladu se zkušenostmi většiny obyvatel Evropy. Nicméně zdá se, evropští muslimové (s podporou mimoevropských) chtějí vytvořit novou evropskou historickou zkušenost, a sice, že karikovat proroka Mohameda se nevyplácí. A pak možná, a zatím to tak vypadá, tuto zkušenost i rozšířit, např. že nelze urážet islám žádnou kritikou, že pracovní svátek by měl být i v pátek, že nelze urážet své spoluobčany pohledem na ženy v minisukních ap. Podobná privilegia nebýt uražen by však také měli dostat místní křesťané, buddhisté, vyznavači židovského náboženství atd. Jinak řečeno, společnost mnoha náboženství a hlavně kultur, musí mít hodně zákazů a omezení, včetně omezení svobody slova, aby mohla bezpečně existovat. Jsou to ale paradoxy, tzv. multikulturní evropská společnost měla být příkladem nejsvobodnější společnosti a výsledek? Nová tabu, nová bezpečnostní opatření, nové regulace. Co dělat? Chceme takovou společnost?

Myslím, že musíme evropským muslimům, a nejen jim, odpovědět: „Vzhledem k naší historické zkušenosti je lepší taková svoboda slova, jak ji dnes máme, i když některé z vás třeba uráží, a uděláme všechno pro to, aby to tak i zůstalo.“ Ostatně zdá se, že být v Evropě, která karikuje Mohameda, je pro mnoho muslimů ještě pořád přijatelnější než odejít do zemí, kde by této bolestné zkušenosti zřejmě byli ušetřeni. Dále bude asi vhodné uvědomit si základní věc, společnost (přesněji možná stát) by měla být dostatečně kulturně homogenní, jestli se nemá rozpadnou jako Indie po dekolonizaci nebo Jugoslávie po úmrtí svého vůdce. Aby tomu tak mohlo být, je třeba přijmout určité praktické kroky. Jak to udělat, je především úkolem politiků, nicméně jedním z těchto kroků bude pokračovat v diskusi s evropskými muslimy v diskusi, kde se nejen budou dávat otázky, ale i požadovat odpovědi a kde se někdo sem tam bude cítit uražen.