Jako blesk z čistého nebe přišlo nedávno prohlášení římskokatolického papeže Františka zpochybňující existenci pekla. Od dob, kdy jsem se jako malé dítě v hodinách náboženství učil katolický katechismus, jsem nezažil větší překvapení. Neomylná hlava katolické církve prý řekla, že duše hříšníků nepřijdou po smrti do pekla, ale prostě „zmizí“. Toto vpravdě revoluční zpochybnění samotného posmrtného života samozřejmě muselo zneklidnit veškerou církevní hierarchii. Však také pan profesor Halík přišel ihned s prohlášením, že to tak svatý otec nemyslel a že toto prohlášení bylo „vytrženo z kontextu“, tedy použil argument, kterým tak nápadně často omlouvají různí komentátoři a mluvčí výroky svých politických potentátů.

Pokud by to ale byla pravda, představuje to katolickou revoluci, která bude mít pro církev následky neblahé. Víra v peklo a hrůzy s ním spojené je nezbytnou doktrínou strachu, kterým celá ta náboženská šaráda drží pohromadě. Vždyť přece sám Ježíš na stránkách nejposvátnějšího textu - Bible - líčí na více místech „pláč a skřípění zubů“. Učení o věčném pekelném ohni jako trestu za hříchy je vštěpováno od útlých let jako náboženský mem do myslí křesťanů celého světa. Líčení pekelných krutostí v četných kapitolách Nového zákona je ještě strašnější než představy starozákonní. Zavržení větší části lidstva prostřednictvím božího soudu je ústředním biblickým tématem. A teď najednou bychom měli díky slovům laskavého papeže Františka místo utrpení prostě „zmizet“? Nadarmo pak páter Halík zdůrazňuje, že podle Bible Ježíš „nepřinesl pokoj, nýbrž meč“ (Mt, 10, 34). Nebo „Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti a hodí je do ohnivé pece, tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt, 13, 41).

Víra v nebe zatím naštěstí není příliš dotčena. Je však známo, že s logickým doplňkem nebe - s peklem - se křesťané smiřují obtížněji. Nedávný výzkum zjistil, že třeba v existenci nebe věří 72 % Američanů, zatímco v peklo jich věří pouze 58 %. Psychologové to považují za zajímavou kognitivní disonanci. Setkáváme se i s úvahami, že celé náboženství je založeno na strachu z pekla. Strach jde pak ruku v ruce s krutostí. Nemůžeme se pak divit názoru, že pokud je víra založena na strachu, ničí skutečnou morálku a že do nebe by pak měli přijít hlavně ateisté, kteří konají dobro bez slíbené odměny a vyhýbají se zlu bez strašení z věčného trestu.

Z náboženství si však pamatuji ještě horší krutosti. Podle Tomáše Akvinského a celé řady dalších teologů totiž ti, kteří se dostanou do nebe, budou moci sledovat muka zatracených a pohled na utrpení bezbožníků umocní jejich nebeskou radost. Sledování této boží spravedlnosti v akci ještě prohloubí jejich blaženost a nad jejich pláčem a skřípění zubů se budou radovat. Ejhle, jakási oslava posmrtného sadismu věřících. Navíc ještě trápení zavržených v pekle nebude pro všechny stejné. Čím více kdo zhřešil, tím větší trest je pro něho připraven. A co nějaká obhajoba?

Naštěstí podle katolické církve má peklo ještě předsíň – očistec. Je to v podstatě jakýsi kriminál, z něhož aspoň někteří vyjdou jako vykoupení a zařadí se nakonec mezi požehnané. O tomto dočasném trestu ovšem není v Bibli ani slovo, bylo to vymyšleno až kolem roku 250 a přes počáteční odmítnutí to bylo nakonec církevním učením přijato. Aspoň tedy nějaká naděje.

Bude jistě zajímavé sledovat papeže, jak naloží s očistcem. Potom rovnou do nebe, nebo raději zmizet? Ostatně soudím, že slova Františkova budou asi revidována a církev dá nakonec za pravdu prof. Halíkovi, že to tak nebylo myšleno. Vždyť by se jim ta církev bez strachu z pekla opravdu rozpadla pod rukama, stejně jako se Gorbačovovi rozpadl Sovětský svaz po zrušení Gulagu a dalších drakonických politických trestů. Zrušení strachu a krutosti nepřežije žádná totalita.