Všichni reálně uvažující se shodneme, že je třeba něco udělat s důchodovým systémem, který dnes stojí asi čtvrtinu státního rozpočtu. To není výčitka, jen konstatování reality

Objevují se různé návrhy, které by měly přinést vyrovnanost důchodových účtů a zároveň zachovat důstojnou životní úroveň příštích penzistů. Je to mnohem větší oříšek, než se zdá, a proto se stále odkládá. Vyžaduje dohodu všech politických stran, má-li být životaschopný bez ohledu na výsledky budoucích voleb. Vlády levice konejšily veřejnost, že prý ještě nehoří, a stejně jako vládám ODS také jim se nechtělo osamostatnit tehdy přebytkový důchodový účet. Dnešní kabinet musí mít odvahu k zahájení jednání s opozicí o trvale financovatelném důchodovém systému.Nebude na škodu připomenout největší úskalí.

V prvé řadě bude třeba na něj vyčlenit peníze, snad několik set miliard Kč, aby vůbec byla šance unést počáteční náklady. V čase přetrvávající ekonomické deprese dost děsivá vize.

Druhým ořechem bude způsob připojištění, tedy šetření si na svůj důchod každého občana již od mladých let. Především jak zajistit nezcizitelnost naspořených peněz, máme přece zkušenost s určitou vrstvou bankéřů žraloků, třeba z těch novodobých kampeliček! To není věc laiků, ale zkušených finančníků i politiků, aby toto dokázali pohlídat.

Samotné důchodové připojištění je problém pro většinu rodin. Spořit si pětistovku měsíčně je asi málo, to znamená alespoň tisíc a ovšem pro matku i otce, tedy minimálně dva tisíce Kč! Průměrná mzda je podle posledních informací 23,5 tisíce Kč a víme, že na ni nedosahují dvě třetiny zaměstnanců. Nejméně polovina rodin musí vyjít s mnohem menšími příjmy. V mém okolí má většina otců plat okolo 15 tisíc čistého, mnozí ani to ne, protože pracují třeba jen čtyři dny v týdnu. Matky pak kolem 10 tisíc a pro tyto rodiny je těžké odložit asi 10 % svých dnešních příjmů na své budoucí důchody. Na toto musí myslet tvůrci důchodové reformy a snad je duch svatý osvítí.

Třetím problémem je doba odchodu do důchodu a zatím převládají názory, že je ji třeba prodlužovat až na 67 let. Zřejmě není jiné východisko, ale také je třeba použít rozumu. Přece velká část fyzicky pracujících lidí nebude schopná ze zdravotních důvodů vydržet ve svém zaměstnání do takového věku. Dělníci ve stavebnictví, zemědělství, ze sléváren nebo dolů či zdravotní sestry nebo ženy od pásů přece musí mít možnost odchodu do důchodu dřív, a ne s žebráckým důchodem. Zatím nemají takové mzdy, aby si mohli šetřit tisíce na penzi.

Také vidím kolem sebe dost mladých mužů i žen, kteří nezakládají rodiny, nemají byt, příjmy nic moc a nezdá se mi, že všechny lze označit za pohodlné a líné. Přesto by se v rámci reformy mělo myslet na ty, kteří vychovají řádně pracující občany a ne příští nezaměstnané.

S prodlužováním věku odchodu do důchodu budou podle mě nadšeně souhlasit úředníci. Vím, o čem mluvím, polovinu života jsem jím byl. A to především úředníci státní, tento aparát bude plný gerontů držících si svou židli. Co pak bude s absolventy škol, nevím, asi budou ve statisícové armádě nezaměstnaných, která tu bude namísto armády důchodců.

Aby mi bylo rozuměno, nemíním to konfrontačně, ale jako námět k diskuzi. I starší člověk může být výkonný a odborník na svém místě. Ale kolik takových bude? Vidím toho sedmdesátníka soudce v televizním šotu, jak mu pomáhali do schodů. Je to otázka k zamyšlení, aby se na toto myslelo při tvorbě nového systému a nepředkládala se jen jednoduchá řešení s nepřiměřeně tvrdými dopady na velkou část lidí živících se svýma rukama. A rozhodnutí soudu o navyšování nejvyšších důchodů pokládám za velice nešťastné!

Zprávy o demonstracích ve Francii i jinde proti důchodovému věku 62 let se jeví v těchto souvislostech jako folklór jižních národů. Pánové na odpovědných místech! Mějte na paměti, že už tři měsíce probíhá kampaň pro volby v roce 2014, a proto rozhodujte uvážlivě a citlivě s ohledem na ty, co jsou „solí země“. Nerad bych se dožil návratu populistů, kteří by nás zase zdrželi o několik let, jak to udělali po volbách 2002.