Dvacet let od sametu je teď tematem vděčným, ale pokusme se na ně podívat s trochu větší výšky. S malými odchylkami je možné náš novodobý vývoj rozdělit na čtyři dvacetiletí, kdy každé z nich bylo poznamenáno a určeno dobovou situací. Zkusme porovnat, jestli měly tyto etapy něco společného a nakolik bylo možné se poučit z předešlých a vyvarovat se chybných kroků. Není to pohled historika, ale jen trochu poučeného laika, který valnou část této doby prožíval, tedy kromě té prvorepublikové.

První dvacetiletku zahájila shoda okolností na konci Velké války v roce 1918, kdy zahraniční akce Masaryka a jeho druhů přesvědčila spojence o právu Čechů a Slováků na samostatnost. Nebylo by to myslitelné bez existence stotisícové armády legionářů na Rusi, ve Francii i Itálii, z nichž na pět tisíc padlo a jejichž anabáze po sibiřské magistrále byla hitem tehdejšího tisku.Takže není pravda, že té generaci spadla samostatnost do klína sama od sebe. Euforie z jejího nabytí až na výjimky ovládla národ a jaksi zahalila mlhou skaliska pod čarou ponoru. Nadšení bylo upřímné, nově vzniklý stát byl přijat většinou za svůj a od malých sokolíků až po vážené občany byl ctěn a respektován. Byly to generace lidí s ještě nenarušeným žebříčkem hodnot, zloděj byl zloděj a ne tunelář, pan farář každou neděli nabádal k mravnosti a poctivosti a veřejné mínění ovládaly zásady vypěstované v občansky spořádaném Rakousku-Uhersku. Prezident filozof byl autoritou nad politiky, některé výstřelky dokázal usměrnit, ale čím dál víc se stranické chytráctví vymykalo veřejné kontrole a na to si později vzpomeneme. Zatím se ještě podařilo odvrátit pokus o sovětizaci, Rašínova peněžní reforma uchránila zemi od hyperinflace a nastartovala hospodářský růst, který ji vynesl na desáté místo v žebříčku nejvyspělejších zemí Evropy. Blahobyt v dnešním měřítku to ovšem nebyl, děvečky a čeledíni k němu měli daleko a krach na burze 1929 přinesl milion nezaměstnaných, bohužel, nejvíc v německých okresech. Jen na ukázku: kilo mouky stálo 4 Kč, pivo 1 Kč, maso okolo 6 Kč a výdělek dělníka byl 100 až 150 Kč za týden, u Bati i víc než dvojnásobný, učitel od 600 Kč za měsíc. Zotavení z krize přicházelo později než jinde a to už za hranicemi vířily bubínky hnědých košil a lákaly na plnou zaměstnanost za cenu zbrojení na dluh. Pokusy o smluvní bezpečnost byly iluzorní, plebejští čeští demokrati zrovna nevoněli polské a maďarské šlechtě a na obranu poválečného uspořádání nebyla dostatečná vůle v Londýně ani Paříži, která měla v paměti víc jak milion padlých v poslední válce. I oni brzy krutě platili. Odhodlání už vyrostlých sokolíků k obraně a obětem bylo marné a tato dvacetiletka končila pocitem zmaru, vzteku, beznaděje a u mnohých nalomením páteře. Také honem na čarodějnice, kdy lidská špína se vyvalila na povrch a agrárnický plátek uštval Karla Čapka. Bylo těžké si uchovat víru a glanc v době, kdy zlo ovládlo většinu Evropy, a je třeba smeknout před těmi nemnohými, kteří odcházeli do nejisté ciziny s trochou naděje na boj proti neprávu. O této době prospěje přečíst Peroutkovo Budování státu.

Druhá válka byla popsána mnohokrát a brzy na ni navázala druhá dvacetiletka. Po radosti ze svobody a odhodlání k práci na obnově začaly působit vnější i vnitřní síly a spory o tom, nakolik bylo možné odvrátit nástup nové totality, se povedou donekonečna. Půdu pro socialistický experiment připravila zkušenost Mnichova a války, i už zmíněné stranické.půtky, těžká doba krize i nekritické líčení sovětského ráje levicovými intelektuály v čele s Fučíkem. Těžko bylo očekávat odpor USA ke Stalinově poválečné konstrukci Evropy, když potřebovaly pomoc SSSR proti Japonsku a obávaly se milionových ztrát. Atomová puma byla zatím ve vývoji. Masivní propaganda KSČ přehlušila sporá varování demokratů, prezident se naivně domníval že se velký bratr dá na cestu demokratizace režimu, a tak cesta k "Vítěznému únoru 48" byla vydlážděná. Dá se říct, že většina tomu nebránila, nebyla natolik vzdělaná a sečtělá, aby odhadla důsledky, a spíš vyčkávala. Ostatní strany, už svázané Národní frontou, nedokázaly ani odhadnout prohnanost komunistů, zkusily na ně praktiky parlamentní demokracie s demisí a ani se nenamáhaly s nějakou domluvou mezi sebou.

Tak začalo druhé dvacetiletí, terorem psychickým i skutečným, vyháněním ze škol, útěkem elity a vzestupem polovzdělanců na posty, kde nadělali paseku. Dnes žasneme, kde ti aktivisti brali tu sebejistotu, se kterou chtěli hnát lidi do ráje, o kterém nevěděli nic, jen měli ničím nepodloženou "víru" a varování zkušenějších bohorovně přehlíželi. Bolševické hospodaření s masivním zbrojením skončilo po pěti letech měnovou reformou, tedy státní loupeží. Demonstrace plzeňských kováků byla marná, ale vždyť jich celá polovina po Únoru 48 vstoupila do KSČ! Procesy s drakonickými tresty zastrašily většinu, postihly i letce z Anglie, které na Mírově mlátili primitivové, co za války šmelili s chlastem a zavčas se ukryli pod křídla strany. Jiné politické postoje byly označeny za kriminální, co bylo vyřčeno proti KSČ, bylo označeno ne za protistranické, ale za protistátní! Přes dvěstě padesát poprav, přes čtyři tisíce utýraných ve věznicích a okolo pěti set zastřelených na hranicích je bilance budování "světlých zítřků". Kolektivizace zemědělství je jedno velké trauma, stačí zhlédnout film Všichni dobří rodáci. Vidím jako dnes pana Vodičku (syna údajného Haškova vzoru pro sapéra), když si s několika sousedy stěžoval někdy po měně na výdělek v JZD. Dobírali na jednotku tři koruny, zálohu měli patnáct a to pro většinu družstevníků byl celodenní výdělek, tedy kromě nějakých naturálií. Tabulka čokolády stála 8 Kčs, košile 40, pivo 1,20, dvanáctka 1,90, bůček 18. V průmyslu to bylo lepší, 1-2 tisíce za měsíc, ale důchod někdy i 150 Kčs! Pravda je, že přece jen byl vidět postupně pokrok v životní úrovni, ty zmíněné děvečky se ve fabrikách měly líp než u sedláků, kdo dostal státní byt, proti venkovské chaloupce si připadal jako v ráji. Jenže jak na potvoru, ten kapitalismus bohatl rychleji, už po roce 1960 prosakovaly zprávy o německém hospodářském zázraku, zatímco tady bylo zaděláno na krizi, když se extenzivní rozvoj vyčerpal. Výsledkem byla nespokojenost, pokusy o reformu ekonomiky byly polovičaté a nástup Dubčeka v lednu 1968 s jeho lidskou tváří vlil novou naději většině lidí. Dost naivní, jak jsme se měli brzy přesvědčit, ale to tušila zase jen malá část poučenějších. Mladší generace až na výjimky už neměla možnost číst Peroutku a Masaryka, o demokracii jsme měli jen mlhavé představy, spíš citem jsme se orientovali v nové situaci a angažovali se na vymanění z poručnictví KSČ. A opět po euforii a naději těžký šok z okupace 1968, která ukončila druhou dvacetiletku.

Třetí dvacetiletí začalo podobným marasmem jako to druhé, čistkami, vyhazovy, útěkem elity. Co se také dalo čekat od aparátčíků okolo Husáka a jejich ochotných pomocníků na nižších úrovních, kteří rádi vystřídali vyhozené. Znovu lež v "Poučení z krizového vývoje", léčba ekonomiky opět extenzivně a neefektivně, což se zase projevilo až za nějaký čas. Přesto se dostavil nárůst životní úrovně, rostl počet aut, jenže zase ten kapitalismus rostl rychleji, viz Rakousko. Stavba chat kompenzovala omezené cestování i znechucení z veřejného života ovládaného ulhaným aparátem. Byla to stagnace a agonie, a přesto si málokdo dokázal představit, že konec vlády Brouků Pytlíků už je blízko. Systém postavený na principech, které neodpovídaly přirozeným zájmům lidí, se vyčerpal, neobstál v soutěži s tržní ekonomikou a ti, co to nechtějí přiznat, se uchylují k teoriím o spiknutí CIA a jiným blábolům. Je pro ně asi dost těžké si připustit, že život zasvětili něčemu, co zkrachovalo, když navíc používali krutých metod, za které by se soudný člověk styděl.

Konec třetí a průběh čtvrté dvacetiletky byl v těchto dnech popsán mnohokrát, netřeba to opakovat. Pro ty, kteří si zachovali kritické myšlení a trochu znají historii, nemůže být etapa od Listopadu zklamáním. Jistě se mohlo ledacos udělat jinak a líp, ale taky hůř! Rozebírat podrobnosti transformace by bylo nadlouho, připomeňme si jen NDR: Měla všechno, peníze, odborníky, zákony a nebýt každoročních dotací, byla by na tom stejně jako my, možná hůř. Jak vidíme, každá generace musela překonávat obtíže, nikdy to nebylo lehké a řekl bych, že ty naše dnešní nejsou nejtěžší. Jen polovina evidovaných nezaměstnaných stojí o práci a těm je třeba pomoct, ostatní chytračí. Jsme součástí vyspělého světa a jsme odsouzeni snášet i jeho přechodné nedostatky. A na začátku té páté etapy se nenechme otrávit žlučovitými dědky, mými vrstevníky.