aneb Kam vede „americká výchova“

Byl jsem objednán k zubaři. Ač jsem přišel načas, v čekárně stejně hromada lidí – důvod se ukázal, vlastně ozval ihned: zevnitř pronikal zoufalý dětský řev doprovázen naléhavým maminčiným „open, please, open“, z čehož se dalo soudit, že malý pacient nejen že nechce otevřít pusu, ale navíc je to i anglickojazyčný cizinec.

„Dcera se vdala do Ameriky,“ vysvětlovala v čekárně postarší paní. „Byli tu na dovolené, zítra už poletí zpátky, a malého začal bolet zub, tak ho před cestou letadlem vzala radši sem. V Americe je to něco jiného – dítěti tam u zubaře dají rajský plyn a je to. Ne jako tady – tady jsou zubaři řezníci!“ Paní si znechuceně odfrkla, zatímco vnouček statečně držel ústa zavřená, potažmo otevíral je jen krátce a jaksi napůl, pouze za účelem vydávání skřeků, ne nepodobných naříkání mučeného zvířátka.

„Chudák, on na takové věci není zvyklý,“ pokračovala starostlivá babička. „On má totiž americkou výchovu – tam se děti ani nebijí. Nikdo na něj nikdy nevztáhl ruku, ani tuhle na sestřičku.“ Holčička, která seděla naproti babičky, se podle toho také náležitě chovala: na mobilu si hrála jakousi hru, hlasitými pazvuky doprovázenou, a zda tím někoho v čekárně neruší, ji vzrušovalo stejně málo jako bratrovo utrpení v ordinaci.

„Open, open,“ dále prosila matka synka, ale marně, jak jsme všichni slyšeli. „To je hrůza, tohle by se v Americe stát nemohlo!“ rozhořčovala se babička. „To se může stát jen v Česku!“

No, zkrátím to: malý hrdina ve svém odporu vytrval, nešťastná matka ani zubařka-řeznice u něj neuspěly. řev skončil, chlapeček se šťastně vypotácel z ordinace, utvrzen nyní ještě víc v tom, že ten, kdo tu bude pískat, vždycky nakonec bude on a skákat podle toho budou dospělí. Co na tom, že druhý den poletí s kazem v zubu - hodný americký pan doktor už ho se svým rajským plynem zachrání. A my ostatní jsme si mohli ještě alespoň příjemně posedět v čekárně.

Sedím tam tak kvůli tomu hodnému hochovi (či jeho rodičům?) a přemýšlím: nerozmáhá se koneckonců taková americká výchova už i u nás? Jak totiž někdy vídáme, uhodit dítě už dnes leckterý dobrodinec vnímá stejně zavrženíhodné jako uhodit ženu: copak je ale dítě bytost dospělá, svéprávná, výchovy a usměrňování již nepotřebná? Takový malý suverén, dobře si vědom svojí beztrestnosti, dělá si pak, co chce: běhá a řve v samoobsluze, povykuje na návštěvě, do zvířete kopne, obal od žvýkačky volně odhodí, staršího nepozdraví, sednout nepustí, ba i drzou grimasou obdaří...

A přesto se člověk leccos dočte, jako tuhle v Novinkách: „Byť to může znít dnes překvapivě, šedesát až sedmdesát procent rodičů považuje fyzické tresty stále za nutné. Podle studie je dokonce 70 procent z těchto rodičů vysokoškoláků. Přitom fyzické trestání zhoršuje emoční kvalitu a také zvyšuje toleranci k násilí. Takové děti jsou pak samy často násilnické vůči svému okolí nebo později ke svým dětem,“ poukázala na chyby výchovy vedoucí denního stacionáře ve VFN na Karlově náměstí.

Tak by mě docela zajímalo, jak to asi u dotyčné paní doktorky vypadá doma. Jednu takovou rodinku znám – a co víc, ustaraná matka kdykoli tam ochotně třeba i vlastní tělo coby koberec na podlahu položí, aby milovaná, pečlivě rozmazlená dcerka nešlapala po tvrdém. Jaký pak div, že zlomyslný fracek dělá si z ní s gustem rohožku. A když jsem se ptal jeho otce, nevede-li taková výchova do pekel, odpověděl mi, že „aspoň se v životě neztratí“.

Ten bezelstný pragmatismus vyrazil mi dech: ano, hajzlíci se obvykle v životě neztratí. Prokráčí jím po hlavách ostatních, doslova „hlava-nehlava“, a která by mu snad na jeho úspěšné cestě měla překážet, do té zkušeně kopne, jako už v dětství do té kočičky. A tak se ptám: máme očekávat, že až tahle „americky vychovaná“ generace potáhne otěže tohoto světa, zavládne tu drsný zákon džungle, kde prostá lidská slušnost zůstane už jen sentimentálním přežitkem pro naivní staříky?

Naštěstí se zdá, že ne, protože dvě třetiny rodičů stále ještě mají rozum a svoje děti takto neprzní. Jako ve všem, i tady je jistě třeba ctít rozumnou míru: stromek se má ohýbat mladý, ne však každý den tlouci jak žito, jak se to zamlada dělo nejednomu z nás, za což své rodiče dodnes oprávněně nenávidíme. Právě takový byl i příběh oné ustarané matky, která dostávala tak, že dcerce dnes vlásek nezkřiví, ani kdyby fackovala ona ji. Obávám se ostatně, že až ono děťátko doroste do puberty, i na to dojde…

Odborníci jistě mají pravdu v tom, že přílišné trestání dítě mrzačí. Na druhé straně je ale zjevné, že beztrestnost z něj zase dělá nezvladatelného spratka. Obojí je špatně. Na pseudohamletovskou otázku, zdali bít, či nebít, je tedy třeba odpovědět: jednoznačně: bít, byť s mírou.

Per-hand-preklady.cz