… aneb Co má „zlaté dno“

„Ach, proč jen tě rodiče nedali na řemeslo, nebo jsi mohl mlátit obilí, řezat slámu nebo něco podobného, a teď bys našel u každého sedláka práci a nemusel bys vystávat před velkými pány a lézt jim někam!“
Grimmelhausen (1670) - Divous Skočdople

„Aby naše děcka nechodily špinavé,“ zdůvodnil jeden známý, řemeslem instalatér (co tedy chodí – už z podstaty svého povolání – špinavý), proč tolik s manželkou bazírovali na tom, aby jejich děti studovaly.

Ten dobrý muž vydělává tak jako každý jemu podobný řemeslník – za to, že jen přijede a okoukne závadu, si „od bratra“ vezme dvě stovky. Je-li v jeho silách ji namístě opravit, za hodinu je hotov a odveze si pětistovku. Trvá-li to celé dopoledne, tisícovka rozhodně nepostačí. To vše samozřejmě „bez papírů“, s drobným materiálem nakradeným z práce, zhusta i v rámci pracovní doby, je-li zrovna na pracovišti klid. Za měsíc si přijde zhruba na dvojnásobek platu inženýra – ale chodí špinavý…

Když jsem se ho ptal, zdali by tedy chtěl čistý sedět někde v kanceláři, ale za poloviční plat, moc o tom slyšet nechtěl: jako každý rodič byl i on přesvědčen, že jeho děti to dotáhnou dál a výš. Takových sebevědomých mladých, připravených hned po škole obohatit své první pracoviště do té doby tam nevídanými moudrostmi, zracionalizovat to tam, nejlépe rovnou tam v krátké době vést vlastní tým, takových je jistě dost: každý by chtěl rozhodovat, rozkazovat, o své k tomu povolanosti ze srdce přesvědčen – než ho život uvede obvykle na pravou míru...

Jak takový život v takové kanceláři vypadá, to vidí asi dost růžově hodně těch, co tam nesedí: atmosféra povětšinou dusná, spíše než přátelství jen účelová spojenectví, hodně ambiciózních na malém prostoru, navzájem by si nejraději vrazili nůž do zad. Obzvláště aktivní v dělání pekla bývají magistry a inženýrky obdařené – jak tomu tak obvykle bývá – inteligencí, nikoli však krásou: osobní frustrace si eliminují nosem nahoru, pohrdáním „těmi dole“, ať už jsou to lidé na dílně či za přepážkou. S takovými „kancelářskými krávami“ měl někdy jistě co do činění každý a současné genderové blbnutí jejich výskyt jen podporuje.

Managementy firem dusno v kancelářích obvykle vítají v marxistické víře, že v rozporech roste kvalita: největší svině se tak zpravidla opravdu prodere nejvýš, obzvláště vyniká-li zároveň v rektálním alpinismu vůči šéfovi – kdo nevěří, ať tam běží. Málokde nastane ta šťastná kombinace osvíceného vedení s povedenou personální skladbou, příjemná atmosféra na pracovišti: kdo z úředníků to má, nechť si toho váží, neboť to dost možná nebude trvat věčně...

Na druhé straně – ano, ti lidé se tam (na rozdíl nejen od toho instalatéra) nejen že nezašpiní, ale ani většinou nepředřou: úředník vždycky má čas zkouknout internet, vyřídit si soukromé maily, zavolat si kam potřebuje, ne-li tam rovnou zajít, v ideálním případě zajet služebním vozem. Za tu cenu ovšem, že vydělá míň než řemeslník, někdy jen polovinu, nebo třetinu. Důvod je každému lehce pochopitelný, vyplývá z nabídky a poptávky práce. Stačí se jen podívat na inzeráty: řemeslníka aby lupou pohledal (a zlatem potom zaplatil), vysokoškoláky (není-li to zrovna IT-specialista, programátor CNC-strojů, právník či lékař) aby naopak vidlemi převracel. Ti se pak nudí po kancelářích, s údělem nepříliš užitečného vysedávače povětšinou smířeni.

Vysokoškolské vzdělání má u nás každý pátý produktivní pracující, ale mezi třicátníky už je to asi třetina (a povětšinou žen), a tak to i dnes obvykle bývá takové, jak o tom psal už prvorepublikový levičák Ladislav Štoll v časopise Levá fronta v roce 1931: „Je již dnes jistě dost těch úředníků, kteří si uvědomují, že práci, kterou vykonávají, by zastal úplně člověk s elementárními znalostmi čtení a psaní.“ Vysokoškoláci vykonávají tak obvykle práce středoškoláků, ti práce vyučených – a vyučení, nejsou-li hloupí, jsou nakonec stejně ekonomicky úspěšní jako ta úzká vysokoškolská elita, co sedí na horních židlích.

Proto se tomu známému divím. A nejen jemu – o všeobecném nezájmu o učňovské obory se píše už dlouhá léta a jak vidno, jako on stále uvažuje většina lidí. Výsledkem je, že za první republiky byl inženýr „pan někdo“, dnes už je to spíš synonymum pro neschopného nešiku, jak o něm zpívá Lucie Bílá v písničce Láska je láska: „To tuhle jeden inženýr furt koktal lásko ko-ko, a pak si gumou z podprdy div nevystřelil oko.“

A tak i dnes platí, že má-li něco „zlaté dno“, je to povětšinou jen staré, dobré řemeslo. Ano, je to práce, někdy i těžká, ale jsou z ní velké (a hlavně poctivě zasloužené) koláče.

P.S. Autor je inženýr, ale špinavých montérek se neštítí (a kancelář má pro sebe sám).