Když kolem 29. února vrcholily studentské bouře, jejichž rozbuškou byla nevůle ministerstva školství podrobit věcné záměry reformních vysokoškolských zákonů důslednějšímu jednání s akademickou veřejností, opanoval všeobecné mínění dojem z čehosi nadobyčejného. Leda zázrakem šlo uniknout sudbám televizních expertů univerzální působnosti od metalurgie po čínskou operu, kterak komentují příchod nové, nyní už opravdu výjimečné generace.

Ta nejprve cvičně odvrátí zločinné plány ministra vlastního rezortu, tedy školství, aby záhy započala obrodu modlami kapitalismu infikované společnosti. Vymýtí úplatkářské manýry, roztočí hvězdná kola prosperity, vzkřísí sociální stát, obnoví vládu práva a pořádku a jako dortovou třešinku na vrchu té rajské blaženosti zušlechtí politickou kulturu do krásy, že i ve Švejcarech budou závistivci pukat.

Avšak ejhle! Stále hlubší časová propast mezi dneškem a Týdnem neklidu nahrává skeptickým odhadcům vývoje, byť tito nejeví známky dramatického talentu a v makro (rozuměj celospolečenském, takřka globálním) měřítku neuvažují, ani když je praští kladivem.

Více než čtrnáct dní uplynulo, tisíce rozhněvaných mladých žen a mužů ohlásily cestu zpět za škamny teploučkých učeben, kde se napříč nesčetnými týdny klidu oddají snu o soukromém štěstí. O jalové konejšivé póze v systému současném či příštím. Rozhodně ale v takovém, jejž nazřou perspektivou statistů neboli těch, kteří jej netvoří a neúčastní se procesů spravedlivých změn. Pouze absorbují, co dějiny ráčí.

Též studentská samospráva našich univerzit se vrací k šílenému normálu. Z národa studentů přísahajících během Týdne neklidu ve jménu své alma mater, že se nezřeknou morálních závazků člena akademické obce a nepřestanou hájit studentskou věc, zbyla počtem chabá bašta "starých kádrů", jež, někde prudce, jinde zvolna, dopadají na pevnou, leč tvrdou zem všedně neveselé rutiny.

Dialog a duch studentské vzájemnosti dávaný za vzor politickým profesionálům střídá jinotajný obraz telefonisty, jemuž se místo vytouženého příjemce hovoru ozve anonymní robot se zprávou: "Volané číslo je nedostupné."

Píseň studentských zájmů se dále line v tklivém žánru blues kdesi ve sklepeních pseudoelitních klubů distingovaných znalců. Tím, na kom leží výlučná nutnost zařadit je do mainstreamu, jsou právě studenti – všichni studenti! Neboť bez ochoty vzdát se části privátní pohody, a to výměnou za uznání přirozeného podílu na veřejném rozhodování, očistci mnohem sehranějšího kartelu "moci a peněz" neujdou. Dobeš Nedobeš…

Psáno pro politologický časopis e-Polis

Autor je tajemník Studentské komory Akademického senátu Západočeské univerzity v Plzni