29.3.2024 | Svátek má Taťána


PRÁVO: Zájem dítěte a výživné

11.6.2018

Může dítě jezdit s matkou ve ferrari a s otcem trolejbusem?

Jaké potřeby má dítě? Kolik měsíčně stojí jeho výživa? Platí tatínkové na děti dost, anebo málo? Nemají maminky příliš velké oči? Může dítě jezdit s matkou ve ferrari a s otcem trolejbusem? Měly by se mít děti stejně dobře jako rodiče? Péče o dítě zahrnuje spoustu souvislostí, jež mě k tomuto tématu napadají. A protože na konci května proběhl workshop k tabulkám pro výpočet výživného na děti (pořadatelem byly Česká advokátní komora, Unie rodinných advokátů a Stálá konference českého práva a mediálním partnerem Info.cz), budou se mými úvahami proplétat i názory a poznatky kolegů, kteří na této akci vystoupili.

Nejprve se podívejme, co o potřebách dítěte říká právo, konkrétně § 915 odst. 1 občanského zákoníku: životní úroveň dítěte má být shodná s životní úrovní rodičů. Požadavek zákona je jasný, reálně je však nesplnitelný, protože žádný jen trochu uvažující rodič nedá dítěti volný přístup k financím, jimiž sám disponuje, ani jim nepořídí stejná auta, v jakých jezdí. Rodiče totiž mají podle téhož zákona jít dětem příkladem a být jim vzorem, zatímco bezedné materiální zdroje dítě více zničí, než vychovají. Pokud spolu rodiče žijí, nějak se shodnou, a tak se zaměřím na tu polovinu dětí, jež žije s jedním rodičem nebo se otec a matka v péči o ně střídají. A právě v těchto případech tkví onen zakopaný pes, navzdory faktu, že se většina rodičů nakonec nějak dohodne, k soudu nemusí, nás advokáty neobtěžuje a jejich případ se neobjeví na prvních stránkách novin a na televizních obrazovkách. Největší komplikací přitom nejsou nízkopříjmoví rodiče, protože ti se maximálně pohádají o pár stokorun. Větší diskuse vyvolává odlišná životní úroveň mezi rodiči a odpověď na dotaz, co je nejlepší zájem dítěte.

Zájem dítěte je to, co chci já

Nejlepší zájem dítěte je z pohledu teorie zákonný požadavek, který musí rodiče i soudy respektovat, když z mnoha variant (školy, zájmů, zdravotních zásahů, péče apod.) vybírají tu nejvhodnější. V praxi jde o gumový pojem bez obsahu, jehož každý rodič či každý soud lehce zaplní svým úhlem pohledu a vlastní subjektivní argumentací, čímž se stává pojmem reálně zneužívaným a nepoužitelným. Ve vztahu k našemu tématu životní úrovně dítěte se lze ptát, zda rodič má dítě vychovávat ke skromnosti, anebo zda mu má umožnit pohodlný život se všemi vymoženostmi. Věřte, že žádná odpověď není jednoduchá, a tak soudy musejí rozhodovat, zda dítě má mít brýlové obroučky za 25 tisíc korun, anebo zda by mu nestačily levnější za 10 tisíc korun. Anebo když si tatínek čtyřikrát ročně jezdí do Alp zalyžovat, zda by neměl synovi také umožnit častější výjezdy do zahraničí. A co když má maminka dvě děti se dvěma odlišně finančně situovanými tatínky, neměli by oba sourozenci mít stejný životní standard? Kdo ho má platit a kdo se má uskrovnit? Maminka, dítě, sourozenec nebo tatínek?

Případ první – tatínek hodně vydělává

Jiným problémem je příliš vysoké výživné. Tabulky z roku 2008 se v praxi osvědčily a soudy, opatrovníci i advokáti je ve své praxi každodenně používají. U rodičů s větším příjmem však již dnes nejsou použitelné. Ještěže v našich končinách máme Ústavní soud, který v roce 2015 rozhodl (viz nález sp. zn. IV. ÚS 650/15), že i výživné má horní hranici, jež se ustálila kolem 30 tisíc korun, a děťátko nemusí mít k dispozici stejné finanční prostředky ani věci jako rodiče. Zásah soudu přišel v pravou chvíli a vlastně říká, že výchova dítěte prostě rodiče něco stojí. Podle mých zkušeností se běžný náklad na jedno dítě měsíčně pohybuje od 5 tisíc do 10 tisíc korun. Podobně jako každá žena dokáže utratit neomezené finanční částky, dokáže každá ušetřit a životní výdaje dítěte zlevnit, pokud se jí financí nedostává. Než mě začnou zuřivé matky bombardovat nenávistí, rychle dodám, že vyšší výživné zajisté může hradit školné, zdravotní pomůcky či nákladné mimoškolní aktivity, nicméně každý rodič musí počítat s tím, že rozpadem rodiny životní úroveň dítěte klesne a nejspíš bude třeba opustit standard, na který byli před rozpadem dítě i jeho matka zvyklí.

Podobně nešťastným se v praxi ukazuje spoření na budoucí vzdělávání. Spoří-li tatínek delší dobu, získá děťátko k 18. narozeninám účet a na něm milionové částky, což může některé slabé jedince nejen svést, ale naprosto definitivně zničit. Maminky, jež se tak nadšeně soudí o obrovské výživné, by se nad neblahým efektem své snahy měly zamyslet. Skutečným zájmem dítěte totiž nikdy nejsou jenom peníze. Ne že by výchova dítěte byla jednodušší, pokud jeden z rodičů bydlí v paláci a druhý někde v noclehárně, ale každý rodič nese vlastní díl odpovědnosti za výběr rodiče, jehož si pro své dítě vybral.

Případ druhý – tatínkovi klesl příjem

Druhou komplikací je pokles příjmu či změna zaměstnání, což je fakt, který řada matek odmítá vzít na vědomí. Tatínka propustí z práce, zaměstnavatel se přesune do zahraničí nebo na jeho místo nastoupí mladší. Do stejné kategorie problémů patří pokles příjmu v podnikání, změna technologií či zdravotní komplikace. Někteří muži po padesátce s novou ženou a miminkem dospějí k závěru, že už pracovali dost, a chtějí zmírnit své pracovní vytížení. Občanský zákoník jim v § 3 odst. 1 umožňuje hledat a nacházet vlastní cestu ke štěstí, a tak jim změnu v životních prioritách jen těžko lze vyčítat nebo zakazovat. V takových případech tatínek u soudů i u maminek takřka vždy narazí, soudy totiž výživné snižovat odmítají. Nečiní správně, jak ukazuje nejen sjednocovací stanovisko Nejvyššího soudu (sp. zn. Cpjn 204/2012 z 19. 10. 2016), ale i čerstvý pohled Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 2324/17).

Z jeho odůvodnění podtrhuji následující: „Cílem stanovení výživného nemá být zakonzervování životní úrovně dítěte, ať je jakákoliv, bez ohledu na životní situaci povinných. I životní úroveň společně žijící rodiny je proměnlivá a závislá typicky na zaměstnání rodičů… Mohou nastat situace, kdy je rodič po rozvodu schopen a ochoten přispívat na své děti třeba i v nadprůměrné výši, již ale nemá prostředky k placení výživného v takové (velmi vysoce nadprůměrné) výši, jako tomu bylo dříve, a to právě z důvodu změny zaměstnání. Zde se smysl trvání na tom, aby nadále platil výživné v astronomických částkách jen proto, že je potenciálně schopen dosahovat jim odpovídajících příjmů, vytrácí.“

Třetím otazníkem je případ, když tatínek sice nemá žádný doložitelný příjem (popř. ho má nízký, je invalidním důchodcem, podnikatelem apod.), ale má jiný majetek. Soudní judikatura je poměrně jednoznačná: tatínka nelze nutit ke zpeněžení majetku, ale určené výživné bývá vyšší. Spodní hranice výživného přiznaného soudem se dnes pohybuje kolem 1 500 korun, průměr činí 2 500 korun. Nejhůř jsou na tom matky s kojenci, které si vzhledem k celodenní péči o dítě nemohou ani žádnou korunu samy přivydělat. Proto odborníci doporučují upravit spodní hranici tabulek pro nejmenší děti alespoň na 15 procent z příjmu povinného rodiče.

Jak dosáhnout vyššího výživného

Rodičů, kteří se soudí o výživné, je asi desetina a na jejich vzájemných vztazích to klidu nepřidá. Obě strany by se před soudním řízením měly zastavit a trochu popřemýšlet. Matky by měly vzít v úvahu, zda neštvou děti proti tatínkovi a zda je nežene jen lačnost, závist a nenávist. Tatínkové by měli na své děti myslet, když už si je pořídili, i na to, že dítě musí každý den jíst, někde spát, mít něco na sebe a že to všechno něco stojí (přibližně 5000 korun měsíčně) a že to někdo musí zaplatit. Maminka udělá nejlépe, když bude s tatínkem dobře vycházet a k lásce povede i své děti. Koneckonců s trochou cynismu dodávám, že právě ony budou jednou po svých tatíncích dědit, tak by se měly (matky i děti) zasloužit, aby je tatínkové v závěti nepomíjeli a nevyděďovali. K obhajobě otců nutno zmínit, že tak povětšinou nečiní. Z tisíců tatínků, jež jsem během advokátní praxe zastupovala, totiž jedno vím naprosto jistě: Tatínkové platit na děti chtějí; jen mají problém dávat peníze maminkám.

Autorka je pražská advokátka specializující se na právo rodiny, prezidentka Unie rodinných advokátů, předsedkyně redakční rady Rodinných listů, spisovatelka a bývalá ministryně spravedlnosti. Vyučuje na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha a spolupořádá a moderuje akce Stálé konference českého práva.

Psáno pro www.info.cz