Skandály spojené s Kubiceho zprávou nás asi ještě dlouho nepřestanou šokovat. Ten nejnovější se týká odposlechů a staví zvěsti o jejich zneužívání Inspekcí ministra vnitra do ještě temnější pozice, než byla ta, s níž se veřejnost seznámila na podzim. Inspekce pokoutně a nezákonně nasazuje odposlechy na zcela nevinné a s věcí nesouvisející osoby, státní zástupce jí to posvětí a soudy podepíší. Co víc by mělo státní správu nabádat k ostrému a promyšlenému řezu do systému fungování ochránců zákonů?

Důležitý nástroj

Nikdo dnes nemůže zastírat, že odposlechy a agenti jsou jedny z nejdůležitějších nástrojů proti závažnému zločinu. Tak třeba korupce. Neexistuje oběť, která má motiv ohlásit zločin policii nebo žalobcům. Obě strany, uplácející i uplácená, jsou pachateli a hrozí jim vysoký trest. Nejefektivnější metodou, jak zločin odhalit, je tzv. skryté vyšetřování, odposlechy a práce s informátory. Odposlechy i agenti jsou důležitými nosiči informací, které často vedou k usvědčení pachatele. Jde ale o nástroj, jenž jde proti lidským právům, takže všude na světě je jeho používání omezeno řadou předpisů. Především jakýmsi seznamem zločinů, při jejichž potírání mohou být použity.

Kubiceho zpráva a únik informací z ní v žádném případě takovým zločinem nejsou. Trestný čin se stává trestným činem, existuje-li nějaká újma společnosti.

Jaká újma vznikla zveřejněním Kubiceho zprávy? Žádná, určitě v ní nebyla data, která by nějak ohrozila policejní pátrání, a její celkové vyznění – byť veskrze pesimistické – může vést jen k ozdravění společnosti. Takže už samotné nasazení odposlechů kvůli vypátrání viníka úniku informací ze zprávy je dost pochybné a velmi pravděpodobně protizákonné.

Ale fakt, že policie uvedla do žádosti jen osm jmen lidí, které chtěla odposlouchávat, a k nim přiřadila desítky jiných telefonních čísel s falešným zdůvodněním, že by je mohli údajní podezřelí používat, je prostě těžký průšvih.

Musíme se rouhat

A to se veřejnost seznámila jen s několika desítkami jmen odposlouchávaných, ale ročně je jich v Česku odposlechnuto na deset tisíc. Co víme o tom zbytku? Nic a můžeme se jen strachovat, že policie mohla použít podobnou metodu ve stovkách nám neznámých případů. S takovým přístupem ochránců zákona mohl být odposloucháván úplně každý, i ten, kdo se úzkostlivě vyhýbá porušení jakéhokoli předpisu. Nebo třeba babička z Vysočiny, která roky neopustila svou ves a vnuk jí koupil mobil. Taky soudce Ústavního soudu, a dokonce i prezident.

Kromě informací o naprosto zhůvěřilém přístupů policistů, státních zástupců a soudce se nám dostalo také poznání, že poslanecká komise pro kontrolu zpravodajské techniky a tedy i odposlechů je vlastně zbytečná, protože nemůže odhalit tak zásadní porušení zákonů. Možná už taky konečně pochopíme, že je nutné změkčit zákon o nasazování odposlechů, byť ve světě stále tajnějšího boje proti terorismu a organizovanému zločinu působí požadavek na zprůhlednění systému odposlouchávání skoro jako rouhání.

Pravda, v Česku se o takovém zásahu do zákona mluví už pár let, existují statistiky, že oproti jiným zemím Evropské unie jsou u nás odposlechy nadužívány, ale viditelně se k žádné změně nesměřuje. Asi je nejvyšší čas bít na poplach, i za cenu, že se tím do jisté míry omezí schopnost tajných služeb zasahovat proti závažným zločinům. Při výše popsaném zneužívání odposlechů už není možné dovolit v tomto směru další průlomy do lidských práv, naopak, cesta musí vést opačným směrem – k zárukám, že se podobné excesy nemohou opakovat.

Ale chyba není v technice, nýbrž v lidech. Takže systémová náprava musí začít u nich. Inspekce už nesmí být nástrojem ministra, který ji zneužívá k mocenským a stranickým zájmům. Ale jak toho dosáhnout? Úmysl ministrů přesunout inspekci vnitra pod resort spravedlnosti je najednou bezcenný, když si připomeneme, že odposlechy podepsal státní zástupce, který spadá pod ministra spravedlnosti, a soudce, jenž byl ministrem téhož resortu do funkce navržen a může jím být povýšen.

Vláda bude mít z řešení tohoto problému pěkně zamotanou hlavu. Ale cesta vede jen přes co největší nezávislost zmiňovaných institucí na politické moci. Třeba poznání, že nejsou závislí na politické blahovůli, dá odpovědným lidem, kteří rozhodují o věcech, jako jsou odposlechy, konečně do vínku trochu odvahy chránit spravedlnost a občany této země.

LN, 29.3.2007

zástupce šéfredaktora Respektu