Staří advokáti mě poučili, že za každým trestným činem jsou pouze tři věci: peníze, alkohol a sex. Sexuální kauzy jsou zajímavé, lechtivé a advokáti o nich rádi vyprávějí, zejména při nějakém advokátním mejdanu. A protože sex je provozován hodně, je takových kauz také hodně, a to jak v trestních věcech, tak i v civilních. Do obou řízení patří.

V civilních věcech jsou to hlavně rozvody, v trestních jde o trestné činy znásilnění, kuplířství, ublížení na zdraví nebo vydírání. Zejména u posledního trestného činu je nutno pečlivě zkoumat, kdy vydírání, které v menší míře patří do každého vztahu muže a ženy (...už zase? Dnes ne, až zítra), skutečně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání. A s tím souvisí i trestný čin znásilnění. Ona chtěla, já jí jenom vyhověl – ne nechtěla jsem, on mě donutil. Trochu se neví, že i manžel může znásilnit manželku – to když klade větší odpor než jenom „jako“.

Kuriozním případem byla obhajoba manžela, který překonal odpor manželky, když nesplnil potřebný počet bodů. Jakých? Manželka obodovala všechny domácí práce. Za utření prachu 5 bodů, za vynesení odpadků také 5 bodů, za vyluxování 10 bodů, umytí nádobí 15 bodů, za vyžehlení týdenní várky košil a prádla 20 bodů. Po dosažení 100 bodů se mohl těšit na sex. Ale jednou, ač neměl splněno, si sexuální styk vynutil a manželka na něj podala trestní oznámení pro znásilnění. A to stačilo jen utřít prach a vynést odpadky! Měl štěstí, uhráli jsme to na podmínku.

A bránila jste se nebo volala o pomoc? ptal se soudce v jiném případě. Ano. ... Jak? No, volala jsem o pomoc. Můžete nám předvést, jak jste volala?.. Tady?.. Ano, a „poškozená“ zavolala skomírajícím hlasem – pomooc . Klient byl zproštěn obžaloby. Nejbrilantnější však byla obhajoba jednoho kolegy, který bránil klienta tvrzením, že poškozená nemluví pravdu, když tvrdí, že nebyla povolná a že neustále uhýbala tělem. Vzal papír, udělal do něj malý otvor, soudkyni dal tužku a pohybujíc papírem před ní, řekl: “Trefte se paní předsedkyně.“

Již samotné označení podle trestního řádu „poškozená“ u obětí těchto trestných činů je poněkud zavádějící. Trestné je samozřejmě i bezdůvodné obvinění ze znásilnění, ke kterému sahají některé ženy, které se bývalému partnerovi chtějí pomstít. Důkazní řízení je vždy složité. Dnešní hypotéza trestného činu znásilnění „Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku...“ odstranila dřívější právní úpravu ve znění: „Kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí ženu k souloži....“ Ještě předtím však hypotéza trestního činu obsahovala slovo „úmyslně“. Vzpomínám na legendu trestního práva prof. Solnaře, který nám při přednášce řekl, že neví, proč zákonodárce tak zdůrazňuje naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu, když nezná případ, že by muž znásilnil ženu z nedbalosti.

Tato původní hypotéza také navozovala hádanku používanou při zkouškách: „Kterého jediného trestného činu, se nemůže dopustit žena?“ Žena ženu nemohla znásilnit a pokud by se o něco takového pokusila, jednalo se o trestný čin omezování osobní svobody. Ale podle dnešní úpravy již může. A může žena znásilnit muže? Podle poslední hypotézy je to již možné. Slovo „jiného“ již může znamenat i muže, zejména když žena již nemusí použít násilí, ale stačí těžká pohrůžka. A ta může být všelijaká.

Ale za původní právní úpravy jsem jako obhájce zažil kuriózní „znásilnění“ muže ženou, dokonce hned několika ženami. Muže, kterého expřítelkyně s dvěma kamarádkami připoutaly ke stolu, svlékly a samy rovněž svlečené ho vzrušily, aby na něm potom vykonaly soulož, tak přivedly do procesního postavení „poškozeného“. Protože tehdejší hypotéza vyžadovala soulož, bylo za této úpravy vždy nutné prokazovat, zdali došlo ke spojení, tedy, zdali byl muž „in“. V daném případě ale i při situaci „in“ se nejednalo o znásilnění, protože to bylo možné spáchat pouze na ženě. V tomto případě to byl trestný čin omezování osobní svobody.

Důkazní řízení u znásilnění je složité a mnohdy komické. Třeba v kauze, kde dívka tvrdila, že byla v 6.00 hod. na autobusové zastávce na okraji obce znásilněna místním, dosud neúspěšným ctitelem. V sychravém podzimu samozřejmě hrálo při dokazování velkou roli oblečení. A to vás obžalovaný ještě před příjezdem autobusu stačil svléknout, ptal jsem se údajné poškozené: „Ne, jenom mi stáhnul džínsy.“...“Úplně? ...“Ne, jenom ke kolenům.“ „Ale paní předsedkyně, to je technicky nemožné,“ protestoval jsem. To nejde. „Myslíte?“ otázala se mladičká předsedkyně. Můj klient je obžalován pro znásilnění, což předpokládá, že musel být „in“ a když pominu počasí, jinovatku a zmrzlou zem, tak modus operandi objektivní stránky skutkové podstaty znásilnění to se spuštěnými těsnými džíny ke kolenům, vylučuje. „Paní poškozená, stála jste při znásilnění nebo ležela?“ „Stála,“ a to bylo moc i na předsedkyni. „A to jste nemohla utéci?“ zeptala se, „vždyť měl přijet každou chvíli autobus.“ „Když já jsem bála,“ odpověděla poškozená, která poté po vyhlášení rozsudku již přestala poškozenou být, protože soud klienta zprostil obžaloby.

Právně i skutkově zajímavá byla kauza hezké mladé cukrářky z Hostivic. Navečer v parku, když její roztoužení s partnerem vyvrcholilo, začala se milovat s přítelem přímo na lavičce se všemi skutkově významnými důkazy, tedy i „in“. Poté, co získali obecenstvo, uchýlili se oba pachatelé trestného činu výtržnictví na chodbu před dveře bytu oné hezké prodavačky zmrzliny, kde ve svém konání pokračovali. V protokolu soudu se pak ocitl nádherný výrok jejího manžela: „Když jsem se vracel domů z práce, zjistil jsem, že přede dveřmi bytu leží neznámý muž. Když jsem tohoto muže nadzvedl, zjistil jsem, že pod ním leží moje manželka.“

Takže moje klientka měla na sobě nejen odhaleného milence, ale i trestný čin výtržnictví a navíc ještě rozvod. Nezbylo jí než tvrdit, že byla znásilněna, a to hned dvakráte za sebou, v parku a přede dveřmi bytu. Korunním důkazem se měly stát její roztržené kalhotky. Obhajoba tvrdila, že kalhotky ve vilném vzrušení roztrhl spoluobviněný z trestného činu výtržnictví, zatímco obžaloba namítala, že kalhotky se roztrhly samy vzhledem k tomu, že byly již vetché.

Abych do věci vznesl jasno, navrhl jsem, aby soud ustanovil jako znalce z oboru mechanoskopie z kriminalistického ústavu za účelem zjištění, co bylo příčinou přetržení textilních vláken v kalhotkách. „To myslíte vážně, pane doktore?“ zeptala se předsedkyně. Ano, jde o důležitý důkaz obhajoby. Protože důkaz nebyl soudem proveden a moje hezká zmrzlinářka byla odsouzena, skončila kauza až u Ústavního soudu, který naši ústavní stížnost odmítl s tím, že postupem soudu nebyla porušena základní občanská a lidská práva zaručená Listinou práv a svobod.

Až dojímavým případem byla obhajoba starší klientky, kterou ještě za totality pustili na návštěvu k emigrovavším dětem do Švédska. Při návratu u ní celníci na hranici našli jeden tvrdý sexy magazín, což zakládalo tehdy naplnění skutkové podstaty trestného činu šíření pornografie. Klientka samozřejmě nechtěla rozšiřovat pornografii, jen chtěla známým ukázat zvrhlost Západu. Na tom byla založena i obhajoba – chtěla poctivým pracujícím ukázat úpadek a morální devastaci západní kapitalistické společnosti, kde nezaměstnaným již nezbývá nic jiného než sex a alkohol.

Jenže dopadlo to trochu jinak. A pro klientku ještě lépe, nemusela se stát udavačkou prohnilého Západu. Věc se soudila u Okresního soudu v Tachově, vzhledem k jeho místní příslušnosti – spáchání trestného činu na západní hranici. Při cestě v jiné věci k soudu do Karlových Varů jsem se stavil i u soudu v Tachově, abych si ještě před hlavním líčením prohlédl doličný předmět trestného činu – onen sexy magazín. Při prohlídce spisu jsem zjistil, že obálka od magazínu ve spise je prázdná. Šel jsem za předsedou senátu, abych si ten magazín obstaral, domnívaje se, že byl pro svoji amorálnost a nebezpečnost uložen do trezoru soudu. Ukázalo se, že trezor ani u soudu nemají, a předseda se vrátil se mnou do trestní kanceláře tvrdíc, že jsem se musel přehlédnout, že jej dal do obálky, kterou potom zalepil. I on ale ke svému úžasu zjistil, že obálka je rozlepená a magazín fuč.

Výslechem tří mladých soudních úřednic se nic nezjistilo, nepřiznala se ani jedna. Magazín byl ukraden a někdo tím hanbatým kapitalistickým pornem začal mařit budování socialismu ve snaze odvést pozornost pracujících od plnění úkolů vytyčených posledním sjezdem KSČ. „Ale byl tady, pane doktore, věřte mi, co je v obžalobě napsáno, je pravda.“ „Pane předsedo, já vám věřím, ale žádám, aby byl proveden důkaz tímto magazínem přímo v průběhu hlavního líčení, jak to vyžaduje trestní řád.“ A protože předmět doličný zmizel, musela být klientka osvobozena.

Krásná sexy historka se přihodila za socialistické advokacie při kontrole advokátních spisů na Slovensku. V tehdejší advokacii byli advokáti sdružení v tzv. advokátní poradny a i když svoje kauzy zastupovali samostatně a bez dozoru, přesto vedoucí poradny disponoval některými malými pravomocemi, mezi které patřilo povolování bezplatného zastoupení nebo se slevou. Nebyly to ale jen skutečné sociální důvody, pro které klienti žádali vedoucího o takové povolení, např. u matek s dětmi, kterým otec neplatil výživné, u důchodců, u studentů, u lidí s nízkým příjmem - sociální důvody si také advokát vymyslel, když měl ke klientovi nějaký bližší vztah, a také u klientek, se kterými advokát něco měl.

Tehdejší advokátní komora, která se nazývala Ústředí čs. advokacie, prováděla jednou kontrolu spisů u jistého advokáta na Slovensku. Kontrolor si všiml, že všechny spisy, ve kterých bylo povoleno bezplatné zastoupení nebo sleva, mají v rohu nahoře na deskách značku „TO“. Dotazovali se slovenského kolegy, co to znamená, ten se však k tomu odmítl vyjádřit. Až Viecha, kde u vína kontrola večer končila, ho prozradila. Po dalším dorážení od kolegů a dalších číší vína to prozradil. „TO“ znamenalo „Trovy odtrtkany“. Přeloženo do češtiny: „náklady odsouloženy“.

Ale i soud poskytne někdy příjemné sexuelní povyražení. Stalo se mi to nedávno při obhajobě jednoho kuplíře. Jednalo se o luxusní prostituci, podle katalogu byly dívky objednávány zahraničními klienty do všech možných destinací, dostaly letenku, sebraly kosmetický kufřík a letěly za kšeftem třeba do Hongkongu. Právě ten katalog byl vítaným osvěžením u procesu. Důkaz musel být proveden i jím, a tak soudce fotografie z katalogu ukazoval na obrazovce – dívka oblečená a svlečená, zepředu, ze strany i zezadu, vždy s dotazem: „Pane doktore, mohu pokračovat?“

Nikoli moje kauza, ale jedna sexy kauza kolegy byla právně velmi složitá. Jednomu sousedovi na jedné vesnici se moc líbila jedna sousedka... Začínáme jako v pohádce, ale pro dospělé. Byla ale vdaná. Manžel, stejně jako soused zamilovaný do jeho ženy, sedávali pravidelně v místní hospodě; bylo léto a ložnice hezké sousedky v přízemí domu měla otevřené okno. Tak se zamilovaný soused vytratil z hospody dříve, ale již za noci, a oknem vlezl k sousedce do postele. Ta jako obvykle cítila pivo a nemohlo ji napadnout, že v posteli není manžel, ale soused. Aby urychlila manželův spánek, vyspala se s ním se vším všudy, soused však neusnul a zmizel, usnula sousedka. A pak se vrátil manžel, manželku vzbudil a dožadoval se obvyklého pohospodského styku. A manželka konečně rozsvítila.

Případ nemohl být kvalifikován jako znásilnění, protože chyběl znak násilí nebo pohrůžky, styk, byť v omylu, byl ze strany sousedky dobrovolný. Věc se dostala až k Nejvyššímu soudu a ten věc posoudil jako trestný čin poškozování cizí věci.

A jaké je z toho všeho poučení? Sex je věc hezká, ale také trestná.