Moje úvaha by se mohla jmenovat „Dvojí metr na jeden dekret“, ale tímto článkem bych rád upozornil na opomenutý smysl, účel a cíl důležitého dekretu prezidenta republiky z roku 1945. Opomenutý jak polistopadovou politickou garniturou, tak především státními soudy.

Příčinou k jeho napsání jsou očividně špatné verdikty soudů v restitučních sporech, pro které právě smysl, účel a cíl dekretu č.108/1945 Sb. nehrály při rozhodování ani tu nejmenší roli.

Všichni jsme v devadesátých letech minulého století vítali nápravu křivd komunistického režimu a zároveň věřili, že u těch napravitelných bude význam slova restituce, znamenající navrácení do původního stavu, bez jakýchkoliv právních kliček naplněn.

Jak se však ukázalo, soudy posuzovaly nesrovnalosti úřadů v poválečném přídělovém řízení po 25. únoru 1948 tak, jako by nebylo jejich úkolem v restitučním řízení odhalit a napravit křivdu komunistického režimu, ale naopak akceptovat jeho podvody a porušení zákonných opatření.

K vysvětlení je třeba se vrátit zpátky do roku 1945, kdy vstoupil v platnost dekret prezidenta republiky č.108/1945 Sb. O konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

Na základě jeho I. části, tedy „O konfiskaci nepřátelského majetku“, byl konfiskován veškerý majetek německého a maďarského obyvatelstva, kterému zároveň bylo odepřeno československé občanství a všechno vyvrcholilo jeho odsunem. Upozorňuji, že není mým záměrem navodit diskuzi o správnosti či nesprávnosti poválečném odsunu a jeho provedení. Chci pouze konstatovat, že tato část Benešova dekretu byla do písmene vykonána a její smysl a cíl byly bezezbytku naplněny. Dokonce i stát po sametové revoluci dodnes úspěšně odolává všem nátlakům ze zahraničí o revizi právě tohoto dekretu.

To samé se však nedá říci o II. části téhož prezidentova dekretu, o "Fondech národní obnovy“. K jejímu naplnění v žádném případě nedošlo, přestože se zde jednalo o regulaci přechodu konfiskovaného majetku do vlastnictví českých občanů v zájmu zajištění základních životních podmínek pro nové obyvatele bývalých Sudet. Je zcela zřejmé, že tento cíl dekretu si nastupující komunistická diktatura po únoru 1948 zcela přizpůsobila své ideologii. Toto jednoznačné porušení Benešova dekretu však ani v nejmenším nevadilo současnému státu a jeho soudům, ba zdá se, že se naopak velmi hodilo.

Jaký tedy byl pravý smysl a cíl II. části uvedeného dekretu?

Asi málokdo ví, že konkrétně v Karlových Varech žily do konce války pouze dvě procenta českého obyvatelstva (tedy méně, než dnes Rusů) a zajištění poválečné životaschopnosti nejenom tohoto lázeňského města bylo právě úkolem II. části dekretu.

Krátce po válce tehdy ještě stále demokratický stát vyzýval své občany k novému osídlení vysídleného pohraničí. K zajištění jejich základních životních podmínek nabízel konfiskované a nepostradatelné živnostenské podniky malým živnostníkům do prozatímní národní správy s příslibem pozdějšího výhodného odkoupení do vlastnictví. Aby pro osvědčené a čestné zájemce bylo právně zajištěno trvalé provozování živností, prováděcí vládní nařízení č.106/1947 Sb. zásadně nařizovalo příděl nemovitosti vydávaného podniku do vlastnictví. Nedá se tedy zpochybnit fakt, že pokud by v únoru 1948 nedošlo ke komunistickému puči nebo tento puč přišel později, všichni tehdejší osvědčení a poctiví národní správci či jejich potomci by neodcházeli od polistopadových restitučních soudů s nepořízenou. Ne, že by snad neexistovalo dostatek dokladů a důkazů podporujících vydání těchto majetků, ale soudům na všech stupních vždy chyběla vůle k naplnění významu slova restituce a, co je nejdůležitější, chyběla i vůle k dodatečnému a spravedlivému naplnění smyslu a cíle Benešova dekretu, který byl po únoru 1948 komunistickým režimem jednoznačně ignorován.

Pro snazší pochopení si pokusme představit tehdejší průběh přídělů v dnešní době. Jak asi by reagoval kupující domu nabízeného státem k prodeji, kterému byl přes naúčtování celé nemovitosti vydán pouze jeho movitý majetek. Určitě by se pokusil proti takovémuto jednání státu bránit a s největší pravděpodobností by i uspěl. Kdyby však přece jenom narazil na neochotu státních soudů cokoliv změnit, asi by od nevýhodného a nezákonného prodeje odstoupil a nabytý movitý majetek opět státu vrátil. Právě tak se zachovali i tehdejší, komunistickým státem podvedení přídělci. Jediný rozdíl byl v tom, že k navrácení vydaného majetku zpět do státního sektoru byli navíc nuceni krácením přídělů výrobního materiálu a šikanováním v podobě vyhrožování celým rodinám s následující policejní vazbou doprovázenou tzv. „vymýváním mozku“.

Bohužel, ani tyto skutečnosti podložené archivními dokumenty nepřiměly soudy k lokalizování křivdy a k zamyšlení se nad smyslem a účelem daného dekretu. Přitom se s naprostou jistotou dá tvrdit, že i kdyby zákon variantu prodeje podniku bez nemovitosti umožňoval, její naúčtování dokazuje jednoznačný podvod, který ve svém účinku nebyl nic jiného než znárodnění nemovitosti přímo při prodeji majetku. Takto však restituční soudy svá vlastní zjištění nehodnotily a své zamítavé rozhodnutí odůvodnily tím, že nemovitosti nikdy nebylo nabyto, a proto není důvod majetek vydávat. Zde se nabízí otázka, zda si soud při psaní tohoto odůvodnění vůbec uvědomoval, že rozhoduje o napravitelné křivdě zločineckého politického systému a ne o pouhých obchodních tricích mezi prodávajícím a kupujícím, kdy prodávající vyzrál nad kupujícím. Tak se stalo, že soudním verdiktem již podruhé připravil stát, bez ohledu na politický systém, mnoho svých občanů o vlastnictví majetku, který jim podle práva náležel.

Z uvedeného lze dojít k názoru, že Němcům sice byl konfiskován všechen majetek, ale ti, kteří byli odsunuti do západních okupačních zón, jsou dnes Benešovým dekretům vděčni za to, že čtyřicet let nemuseli žít v komunistické totalitě. Oproti tomu malý český živnostník, rozhodnuvší se po válce pomoci osídlit vylidněné pohraničí, přišel ignorováním Benešova dekretu a uvedeným podvodem nejenom o veškerý svůj majetek, ale železná opona jej na dlouhou dobu připravila i o svobodný život. Jistě nebudu daleko od pravdy s tvrzením, že mnoho podobně podvedených přídělců a jejich rodin skončilo mnohem hůře než většina odsunutých bývalých občanů německé národnosti.

Na základě všech uvedených faktů se jeví zcela nepochopitelné, proč restituční soudy po listopadu 1989 nedokázaly porušený smysl a cíl tak důležitého Benešova dekretu napravit. Zde je na místě se ptát: Co to tentokrát bylo za ideologii, která nevyužila jedinečnou příležitost k věrohodné ochraně dekretu a nedala šanci k průchodu práva a spravedlnosti.

Restituce jsou dnes, s výjimkou těch církevních, již minulostí a oslovené politické osobnosti či státní instituce se bez rozdílu odvolávají na právoplatný verdikt mimořádného Nejvyššího soudu, o němž nemůže být pochyb, že je od základu špatný. Stejným argumentem zamítá i Ministerstvo spravedlnosti žádosti o finanční odškodnění poškozených za pochybení soudu. Přitom se jeví celkem logické, že bez dodatečné nápravy uvedeného pochybení trpí především věrohodnost státem prosazované nedotknutelnosti Benešových dekretů, neboť špatný právoplatný verdikt soudu jej natrvalo zbavuje jakéhokoliv morálního práva k této ochraně.