Exekuce a problém vydírání lidí exekutory

Levicové vlády evidentně trpí typickou nemocí socialistických exekutiv, která je bohužel charakteristická i pro naše liberální postkomunistické strany, novináři vytrvale, ale mylně vydávané za pravici. Škodlivost této choroby spočívá v řešení vleklých i akutních společenských problémů formou populistických a polovičatých legislativních opatření, které postrádají systémovou provázanost.

Názorným příkladem této praxe je zbrklé přijetí novel zákonů upravujících postup exekutorů při vymáhání pohledávek. Přechodná Rusnokova vláda se snažila řešit problém pouze v jednom jeho segmentu. Každému zdravě uvažujícímu člověku je přitom na první pohled jasné, že úspěchu proti ožebračování desetitisíců rodin můžeme dosáhnout jen systémovými kroky, které zahrnují vzdělávání v oblasti finanční gramotnosti, realizací citelného regulačního zásahu do praxe půjčujících společností (s cílem zprůhlednit podmínky úvěrů a zamezit lichvě), dále zákazu zhoršení podmínek krátkodobě nesplácených půjček v dohodách o splátkovém kalendáři úvěrových (i jiných) pohledávek po lhůtě splatnosti, a konečně vymezením práv a povinností exekutorů tak, aby se zabránilo jejich svévoli a hyenismu

V legislativní oblasti je potřebné více zdůraznit spoluodpovědnost odborně fundovanějšího půjčujícího za poskytnutý úvěr. Posledním článkem řetězce, který musí být napraven, je přesnější vymezení možností exekutorů, jakými mohou nesplácené závazky vymáhat a jak prostředky (či věci) získané exekucí rozdělovat mezi věřitele. Přitom všem je třeba mít stále v patrnosti rozdílnou úroveň pozic věřitele (v dobře nastaveném systému musí být silnější) a dlužníka (jeho pozice musí být slabší).

Základy finanční gramotnosti by měl člověk získávat v průběhu celého vzdělávacího procesu. Jeho programy je žádoucí už na základních školách doplnit o vysvětlování funkce peněz a oběhu zboží v takovém rozsahu, aby se děti již v tomto věku dobře orientovaly v dnešním světě. Na středních školách je třeba více zdůraznit výuku ekonomických témat, i aplikovaného práva, a použít přitom formu výuky simulací praktických případů. Absolventi středních škol se přece musí umět při nástupu do života dobře orientovat zejména v oblasti účetnictví, úvěrových a daňových procesů.

Současná situace vyžaduje také razantní změny přístupu státních orgánů, včetně České národní banky, ke společnostem poskytujícím úvěry, které si půjčené prostředky "jistí" vysokými úroky, nepřehlednou změtí poplatků či pokut, a hlavně majetkem (zejména nemovitým) svého klienta. Tito "půjčovatelé" zdánlivě nezkoumají schopnost klienta splácet půjčku, ovšem ve skutečnosti velmi dobře vědí, že tato schopnost je malá nebo žádná a z toho těží pomocí spřízněných advokátních kanceláří a exekutorů. Většinu odpovědnosti za výsledky realizované půjčky tak vrhají na svého, většinou méně odborně fundovaného, zákazníka. Úmyslná nepřehlednost podmínek je jednou z příčin bezostyšného vysávání zdrojů nejchudších vrstev a nesplácení dojednaných závazků, s vinou na straně půjčovatelů.

Vyznat se v podmínkách poskytovaných úvěrů a půjček je složité i pro specializovaného odborníka, natož pro laika. Nepomohou ani různá porovnávání dostupná na internetu. Na finančním trhu je tedy žádoucí vytvořit takové podmínky, aby klienti měli možnost jednoduchého zjišťování výhodnosti nebo nevýhodnosti transakce, ke které se připravují. Hlavním transparentním srovnávacím kriteriem se proto musí opět stát roční úroková míra.

Erudované půjčující společnosti by měly přirozeně nést podstatně větší odpovědnost za to, komu peníze poskytují, tedy lépe zjišťovat "provozní bonitu" klienta (jeho příjmy a výdaje), nikoliv jen spoléhat na zajištění pohledávky případnou exekucí jeho majetku a tím jej doslova vědomě a bezostyšně ožebračit. Půjčující musí změnit také postupy v případech nesplácení závazků dlužníků. Není možné při uzavírání dohod o nových splátkách zhoršovat podmínky (zejména úrok) dojednané v neplněné smlouvě, a navíc nutit dlužníka hradit (často přemrštěné) náklady za jejich dojednání. Tyto výdaje musí být přece zajištěny ze zdrojů získaných jako úroky. V dohodách o novém splátkovém kalendáři se nesmí připouštět zvýšení měsíčních splátek a zkracování doby splatnosti. Naopak, dlužníku je třeba v takových případech poskytnout možnost rozložení splátek. Teprve pokud dlužník neplní ani nově dojednaný režim, vzniká prostor pro exekutora.

V praxi exekutorů je také potřebné zamezit účelovým dohodám vymáhajícího a dlužníka v neprospěch věřitele. Stává se často, že splácení nákladů na exekuci je upřednostněno před splácením dluhu, exekutor tak zhojí po malých částkách svoje často nepřiměřené náklady a dlužník čeká na první peníze třeba i několik let. Je tedy nutné zamezit tomuto evidentnímu upřednostňování věřitelů, zrovnoprávnit jejich postavení a zákonem zajistit rovnoměrné (poměrné) uspokojování pohledávek. Nemluvím ani o praxi dodavatelů energií, telekomunikačních služeb, o praxi dopravních podniků a jiných, které prodávají balíky pohledávek advokátním a exekutorským kancelářím, které "umí" vyrobit z bagatelní pohledávky desetitisícové, případně připravit "dlužníka" o byt či dům. Že mnoho takových "transakcí" je domluvená operace, kde věřitel – instituce – dostane jen málo, a nepřiměřený zisk jde ve prospěch advokátů a exekutorů, je nabíledni. A že je to provázeno korupcí, také.

Nevolám po tom, aby stát přebíral odpovědnost za neobezřetné občany, ale aby nastavil jasná, srozumitelná a nezneužitelná pravidla pro půjčovatele, exekutorské a právní kanceláře a zamezil tak úmyslnému ožebračování části našich spoluobčanů. Zamezí tak nejen mnoha individuálním tragédiím, ale i zbytečně se zvyšujícímu sociálnímu napětí v naší společnosti. Nebo právě o to někomu jde?...

Autor je člen Konzervativní strany