Fenomén Hradu byl v české politice vždycky něčím výjimečným. Prezident Masaryk založil instituci prezidentství tak, že neodpovídalo klasickému postavení neodpovědného prezidenta v parlamentní demokracii. Instituce mívají kočičí život, a jak se jednou nastaví, nesou si to v sobě dál.

Prezident Klaus obohatil hradní rejstřík o vystupování svých úředníků a poradců. V takovém Rakousku nikdo neví, kdo je tajemníkem prezidenta. U nás patří k výrazným veřejným figurám. Bohužel. Do této sbírky se občas zařadí i některý z prezidentových poradců. Naposledy překvapil právní poradce prezidenta Jaroslav Kuba z plzeňské Právnické fakulty, který se proslavil velmi neotřelými názory na ústavní roli prezidenta v době projednávání Lisabonské smlouvy. Vystoupil nedávno s textem varujícím před zákonem o narovnání vztahu mezi církvemi a státem. Ne, že by zákon nezasluhoval kritiku, zasluhuje ji až až. Jenomže doktor Kuba opět vytáhl kartu s tradičním strachem z německého nebezpečí.

Prý může dojít k prolomení dekretů prezidenta republiky.

"Pokud by byl zvíce jak půl druhé stovky tzv. dekretů retroaktivně byť jen jediný prolomením fakticky zrušen, lze se následně dovolávat u soudu nerespektování dalších. Neboť platí zásada rovnosti v právech, a co je umožněno jednomu, nemůže být (diskriminačně) odepřeno jinému.

Kdo sleduje, jak soudy judikují, může na řadě rozsudků v nejrůznějších kauzách jen potvrdit, co zmiňuji.

Dominový efekt, který by následoval, by nakonec smetl i klíčový, posléze ratihabovaný ústavní dekret č. 11/1944 Sb. o obnovení právního pořádku, jež ve svém důsledku vylučuje zákonnou a soudní ochranu legislativě a soudním rozhodnutím, tzv. Mnichovskou dohodou počínaje a k 5. 5. 1945 konče."

Škoda, že si doktor Kuba svoje argumenty lépe nerozmyslí. Musel by si všimnout, že prezidentův dekret o znárodnění kinematografie byl dávno prolomen stejně jako všechny ostatní znárodňovací dekrety, aniž by došlo k dominovému efektu a návratu práva Třetí říše, před kterým varuje.

Faktem ovšem zůstává, že v restitučním zákonodárství je třeba postupovat velmi obezřetně. Pokud by se dala ze zákona odvodit evidentní diskriminace, kterou by bylo možné interpretovat jako poškození legitimního očekávání na navrácení majetku jinými restituenty, mohlo by to mít pro Českou republiku velmi závažné důsledky.

Doktor Kuba v Britských listech předložil velmi krkolomnou konstrukci, podle níž by se některé církevní řády mohly dožadovat náhrady za majetek zkonfiskovaný podle prezidentských dekretů. Jde o podobně nepromyšlený argument, jakým bylo jeho strašení dominovým efektem. Soudím, že odtud nebezpečí nehrozí. Hlavní potíž vidím v situaci, která nastala okolo Řádu německých rytířů a dalších německých řádů. Jde o poučný příběh, který stojí za to si připomenout.

Řád vlastnil cca 16.000 ha lesa v Jeseníkách, Lázně Karlova Studánka, hrad Bouzov, hrad Sovinec, zámek v Bruntále a mnoho dalších významných budov na severu Moravy.

Když Hitler zabral Sudety, zabral také majetek Řádu. Velmistrovy protesty nepomohly. Karlovu Studánku dostal Konrád Henlein. Za zásluhy. Obviňovat řád z kolaborace s nacisty je proto nesmysl.

Když zmíněným dekretem č. 11/1944 Sb. prezident Beneš obnovil právní pořádek z konce první republiky, obnovil tím také vlastnictví Řádu německých rytířů. Řád se o něj přihlásil, a vznikl problém. Řád sice s nacisty nekolaboroval, ovšem po celou dobu své existence dával nepokrytě najevo, že jeho hlavním úkolem je pečovat o rozvoj němectví. V časech, kdy odsunem nastolovat národnostně homogenní stát Čechů a Slováků vypadalo vracení majetku Řádu německých rytířů jako absurdní počin. Ministr zemědělství Julius Ďuriš, radikální slovenský komunista, se proto rozhodl, že na majetek řádu, stejně jako na majetky dalších německých řeholních řádů bude aplikovat prezidentské konfiskační dekrety. Proti tomu protestovala prezidentská kancelář, ministerstvo školství, i ministerstvo zahraničí.

Jejich argumentace byla zajímavá: tvrdili, že vlastnictví řádů nemá soukromoprávní charakter, že jde o účelově vázané jmění propůjčené státem, a proto by se dekrety na tyto majetky použít neměly, neboť by stát konfiskoval vlastnictví sám sobě. Ďuriš tato stanoviska ignoroval a dekrety ke konfiskaci použil. Řád tyto správní akty napadl u Nejvyššího správního soudu a vyhrál. Jenže k tomu došlo až po únoru 1948 a Nejvyšší správní soud už nenašel odvahu rozsudek Řádu doručit. Pozorný posluchač si jistě domyslí, jaký názor na církevní majetek měl tehdejší Nejvyšší správní soud. Komunisti v něm přitom jistě nezasedali.

Akademik Knapp, přední český právník, který zastupoval řád ve sporech o majetek po listopadu 1989, rozsudek našel a ve prospěch řádu použil.

Co z toho plyne? Podle mne skutečně značné riziko. V zákoně je uvedeno, že oprávněnou osobou je římskokatolická církev. Jenže římskokatolická církev v Československu nikdy neměla právní subjektivitu jako celek. Církev byla nadnárodním tělesem, které se nepodřizovalo svrchovanosti národních států. Právní subjektivitu z hlediska vlastnictví měly jenom jednotlivé církevní instituce, tedy kostel, farní obročí, kapitula atd. A taky řády.

Není třeba mít konspirativní myšlení, aby si člověk dovedl představit nebezpečí, která z takto formulovaného zákona vyplývají. Zákon jako oprávněnou osobou zakotvuje subjekt, který nikdy vlastnická práva k majetku neměl. A ponechává v mlze seznam subjektů, které vlastnická práva skutečně měly. Kontrolní otázka. Patří mezi ně i Řád německých rytířů?

Druhá kontrolní otázka. Může taková konstrukce zákona založit legitimní očekávání řádu, že mu majetek bude navrácen? Na základě čeho by se dalo argumentovat, že ne? Může se řád považovat za součást takto mlhavě definované římskokatolické církve? Opakuji, jakmile se řádu podaří dokázat legitimní očekávání navrácení majetku, může se dovolávat ochrany Evropského soudu pro lidská práva. Evropský soud už nebude zkoumat způsob, jakým o majetek přišel, ale bude posuzovat, jestli řád v porovnání s jinými církevními subjekty není diskriminován.

Co s argumentem, že se majetek vydá jen těm osobám, jimž byl konfiskován po 25. únoru 1948? Má někdo jistotu, že řád přišel o majetek před únorem, zejména když řád doloží, že dokonce Nejvyšší správní soud tehdejšího svrchovaného Československa rozhodl, že mu majetek byl konfiskován protiprávně?

Politické důsledky takového vývoje by byly skutečně nedozírné. Už teď je veřejnost frustrovaná společenským systémem, který se zde vyvinul. Návrat německých řeholních řádů by velmi pravděpodobně delegitimizoval celý dvacetiletý vývoj od roku 1989.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6