Množství turistů navštíví každoročně Pompeje. Město pod Vesuvem, které obrovská erupce v r. 79 pohřbila pod žhavým popelem. Díky tomu ale jsou Pompeje zachovány dodnes, jako by jejich obyvatelé odešli teprve nedávno. Když tím zachovalým, dva tisíce let starým městem procházíte, obdivujete obytné domy, lázně, obchody a také jejich spojnice-ulice. Rovné jako podle pravítka, uprostřed silnice, po obou stranách o trochu vyšší chodníky a také to, co my známe jako bílé zebry - přechody přes silnice. Jsou sice trochu jiné, než ty naše zebry, jsou to kameny nad úrovní silnice v úrovni chodníku-ono totiž po těch tehdejších silnicích teklo leccos. Ale jsou to ulice vlastně stejné, jak je známe ze současné doby.

Římané důležitost silnic znali velmi dobře, legie se po nich, rovných a dlážděných, přesouvaly daleko rychleji než travnatými cestami na území barbarů. Proto kamkoli noha Římana vstoupila, byla vystavěna města s jejich divadly, lázněmi, tržnicemi, kolonádami a samozřejmě také rovnými ulicemi.

Jimi se inspiroval i Napoleon III., který nechal zbourat staré stavby gotické Paříže a svému architektu Hausmannovi červenou tužkou narýsoval přímky budoucích bulvárů. I když ani on nezapomínal na důležitost rovných ulic při přesunech armády, vznikla tak Paříž, jak ji známe a obdivujeme dodnes.

Staré Římany si se slzou v oku můžeme připomenout, když dnes jedeme po vozovkách našich ulic.

Dříve rovné výpadovky z města se mění. Kdysi rovné ulice Bělohorská, Olšanská, Koněvova se nám zaklikatily. Od tramvajového tělesa v místě přechodů do jízdní dráhy přibyly jakési boule, díky kterým se řidič může cítit jako na lochnesce. Doprava, doleva, znovu doprava a doleva a tak pořád. Ale ty boule z dvouproudých silnic udělaly silnice jednoproudé. A tak tam, kde se ještě nedávno dalo projet bez přískoků, se dnes tísní auta v dlouhé frontě za sebou. Jednička, dvojka, vyřadit, přibrzdit a znovu jednička ... až ke křižovatce, která se zdá ráno kolem osné hodiny v nedohlednu. Například na Koněvově mezi Jarovem a Ohradou jsou každodenní fronty aut tam, kde se kdysi projelo úplně plynule. Řidiči nervozně otáčejí, vracejí se a hledají jinou cestu, většinou mezi domky a vilkami Vackova. Nemusím dodávat, co toto popojíždění dělá se spotřebou benzinu a množstvím výfukových plynů. O zbytečně vyhozených penězích na tyto stavební úpravy ani nemluvě.

V době, kdy už dávno chodci na přechodech a řidiči našli mezi sebou určitý modus vivendi, v době, kdy už snad nikde nevidíte řidiče, který by na přechodu nedal chodci přednost, si někdo vzpomněl – prý moudré hlavy v Bruselu -, že člověk je tvor nesvéprávný a vrhá se do vozovky přímo pod kola automobilů. V jedné diskusi mi dokonce náš přední představitel průmyslových kruhů argumentoval množstvím slepců, kteří se teprve teď budou moci na přechodech pohybovat s trochou bezpečí, a hovořil o množství jejich životů, které prý byly díky tomuto opatření zachráněny. Nevím, kde ten pán žije, ale člověka s bílou holí každý rád převede na druhou stranu ulice.

Kdysi v autoškole jsme se učili, že bezpečná jízda je plynulá jízda. Dnešní odborníci na dopravu si to už asi nemyslí. Vadilo jim, že se auta plynule pohybovala z bodu A do bodu B a že před přechodem se řidiči už dávno naučili oné galantnosti, kterou jsme tak obdivovali u našich západních sousedů. A chodci byli přitom ostražití a na přechodu se samozřejmě pokaždé rozhlédli. Tak, jak jsme se kdysi už jako děti učili: nejdříve vlevo, pak vpravo, znovu vlevo a pak teprve vkročit do silnice. Starší generace má tento rituál před přechodem naučený stejně samozřejmě, jako si každý ráno čistíme zuby.

Prostě zase byl někdo chytřejší a vymyslel trakař. Problém je, že takové trakaře stojí hodně peněz a ve velkých městech se realizují jako houby po dešti. Poslední příklad je právě ulice Olšanská. Dříve rovná dvouproudovka, dnes zúžená nástupními ostrůvky, širokými a dlouhými jako ranvej na letišti. Vyrostly v oblasti, kde na refýži stojí většinou tak do deseti lidí. Díky těm proti sobě stojícím ranvejím je silnice v obou směrech zúžena na pruh jeden. Jestli podobný osud čeká i Vinohradskou po avizované úpravě, bůh s námi. Když domyslím množství upozornění, co mají řidiči dělat, aby jejich jízda byla bezpečná, když vidím všude ty ohavné rampy (prý pro Prahu dotace z Bruselu 150 milionů), na nichž se třeba v Želivského ulici dozvíte tu úžasnou zprávu, že Washingtonova stupeň čtyři, když zažijete změny rychlostí na krátkém úseku třeba čtyřikrát za sebou, uvědomíte si, že nežijeme v Praze, ale v Kocourkově, kde největším nepřítelem lidstva je řidič. (Připomínat cyklopruhy, které v naší kopcovité matičce vedou třeba na Chotkově silnici, ale nejen tam, odnikud nikam, by asi bylo příliš odvážné. A hlavně zbytečné.)

Nejsem každodenní uživatel osobního auta pro cesty po Praze, natož do centra. Tramvají jezdit umím a také jí jezdím. Někdy ale člověk auto opravdu potřebuje.

Není už nejvyšší čas, aby se někdo zamyslel nad reálným životem Prahy? Lidé prostě auty budou chtít jezdit. Na benzin, na elektriku, na vodík, na cokoli, ale ty plechové krabice na silnicích prostě budou. Jaké a čí teorie nebo bludné představy o tom, jak by se v Praze mělo žít, si tady někdo na nás zkouší jako na pokusných králících?

Autorka je bývalá starostka Prahy 3