Otec mého známého je majitelem několika „důležitých“ parkovišť v centru Prahy. Jinému podnikání se nevěnuje, takže to, že vlastní čtvero luxusních automobilů, tři byty v Praze, domeček na Kanárech a mladou ženu k tomu, jen dokládá, jak výnosné takové pražské parkoviště asi je. Neméně zajímavé je, jaký má takový majitel parkoviště přehled o všem, co se ve městě děje, ale především, jaký má na to dění vliv.

Pravidelné koncerty vážné hudby, které se konají každý měsíc (resp.konaly) pod záštitou pana Jančíka z Prahy 5, nebyly určeny normálním lidem, ale právě „hlídačům parkovišť“… pravděpodobně jim to zvedalo úroveň společensko-kulturního sebevědomí. Vstupenky zdarma, ačkoli filharmonici se z něčeho zaplatit museli. S obecními penězi se zacházelo jako s vlastní, nadto bezednou, pokladnicí. Bohaté rauty, velkolepé koncerty, předplacená divadelní představení jen pro zvané, parkovací karty pro manželky atd…i tak vypadá služba politiků veřejnosti.

Letos uplynulo 600 let od postavení staroměstského Orloje. Už před loňskými Vánocemi k této příležitosti vznikl pozoruhodný nástěnný kalendář, v omezené edici. Jeden kus jsem obdržel. Nikdy před tím jsem něco tak zpovykaného a nabubřeného, co by mělo ambice tvářit se jako kalendář, neviděl. Na tom nejkvalitnějším možném fotografickém papíře, o velikosti menší šatní skříně, byl vyobrazen Orloj ve čtyřiadvaceti podobách… každá z fotografií vyžadovala speciální nasvícení památky, komparz, zvláštní technologii výroby atd… náklady na vyhotovení několik desítek kusů tohoto památečního dílka se pohybovaly v řádech několika milionů. Na titulku se škňuří Pavel Bém a říká něco o tom, jak je Orloj prvořadou národní památkou, a jak chce Praha vydáním tohoto kalendáře přispět k důstojným oslavám jeho vzniku.

Kdo z vás má tento, téměř čtyřkilový, kalendář doma? Kdo ho kdy viděl někde v knihkupectví, kdo o něm kdy slyšel? Odpovím si sám: nikdo. Možná jen ten, kdo má taky za kamaráda nějakého toho hlídače parkoviště či starostu…

Před rokem to vypadalo, že se Praha oslav výročí Orloje už nemůže dočkat, že si je užije, že to bude velkolepé – tak, jak by se slušelo a patřilo. Za tím účelem vznikla i speciální trojrozměrná projekce za desítky milionů. Nejdřív se naskenovala fasáda Orloje, přenesla se do počítače a několik měsíců pak vznikalo desetiminutové dílo, promítané přímo na zeď Orloje. Ve světě se tzv. building mapping s velkým úspěchem předvádí už několik let, u nás šlo v podobném rozsahu o premiéru.

A znovu se musím zeptat: kdo z vás o tom, že něco takového proběhne, věděl? Kde visí plakáty oznamující Pražanům, že 9. října má jejich Orloj kulaté výročí, a že se u něj bude tímto způsobem slavit? Pro koho celé to desetiminutové dílo vznikalo – pro náhodné turisty?

Musím říct, že podobný typ oslav jednoznačně podporuju. Mapping staroměstského Orloje byl natolik vydařený a poskytl tak silný zážitek, že si dovedu představit jeho stálé fungování: samotné projekce už nejsou nikterak nákladné, platí se jen za spotřebovanou energii, nejnákladnější byla výroba. Takže vyhodit komínem do luftu tolik milionů kvůli pouhým deseti minutám, o kterých navíc skoro nikdo nevěděl, mi přijde skoro jako zločin. Přál bych všem, aby tu krátkou světelnou show mohli vidět na vlastní oči, protože přesně takovéto projekty dokážou v lidech rozezvučet trochu toho zdravého vlastenectví a národního uvědomění. Posuďte sami, o co jste možná, vinou nedostatečné propagace, přišli:

Když se podobné představení konalo před rokem ve Vilniusu, shlédli ho desetitisíce lidí a celá Litva nemluvila ještě dlouho o ničem jiném...

Lidé by, dle mého soudu, měli chodit za zábavou víc a víc do ulic, ovšem to by je tam něco muselo zvát, lákat… projekce na Orloji (kéž by někdo našel odvahu zavést ji třeba každý den o půlnoci) by jistě lákala hodně…stejně jako koncerty podobné tomu, jaký měl Goran Bregovič v létě na Vltavě. Ale to by naši zastupitelé museli mít zájem na tom, aby všechny ty podivné živly, které se motají třeba právě kolem parkovišť, zmizely, aby se město konečně nadechlo kulturností, aby z něj bylo místo pro život a ne jen pro práci… V Itálii kupříkladu nikoho snad ani nenapadne zapnout si večer bednu a čumět do ní do usnutí (pokud tam neběží fotbal)… lidé se scházejí venku, před svými domy, povídají si, korzují, večeří, popíjejí, tancují, a už jen to samo o sobě kulturu města pozvedá do nebeských výšin.

A tak se modlím, ať se alespoň v té Praze něco pohne k lepšímu… aby už Pražané nemuseli na víkendy houfně ujíždět pryč, nadechnout se, ale aby pro ně byla Praha nejen místem k práci, ale i k životu. Stačí, aby se na radnice dostali lidi, kteří mají to město upřímně rádi, a kteří postrádají kontakt s majiteli parkovišť, kasín a nevěstinců.

Velkou radost mám z toho, že se po Praze objevují ve stále větší míře tzv. Farmářské trhy. I ony by měly mít mnohem větší propagaci. Je to velice povznášející, smět si na trhu koupit český česnek, česká jablka, med, burčák skutečně vyráběný z vína, domácí uzeniny, domácí pečivo, sýry, mléko, sirupy atd., atd. Lidé se potkávají, navzájem si doporučují jednotlivé stánky a odcházejí zpravidla s úplně jiným výrazem ve tváři, než když opouštějí supermarkety. Mohlo se to zvládnout mnohem dřív, a ne až dvacet let po revoluci, nicméně zaplať Pán Bůh za to, že vůbec jsou. Doporučuju každému, aby se podíval na internetové stránky Farmářských trhů a zjistil tak, kdy se budou konat ty příští. Ať se velké řetězce a vietnamští obchodníci chytnou za nos...

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.