Přečetl jsem článek Petra Adlera Slavnost zpitomělých čumilů, brilantní kritiku olympijské myšlenky, olympijské minulosti a olympijské současnosti. Kritika je podepřená nevyvratitelnými argumenty. Také odkazy na autority. Mezi autoritami nechybí ani George Orwell, jehož úsudku si – mimochodem – odjakživa velmi vážím.

Četba a následující dušezpyt mě přivedly k následujícím závěrům:

- Petr Adler nemá rád zpitomělé čumily;

- do Petrem Adlerem nemilované třídy zcela určitě patřím.

Jako potrefená husa bych rád přednesl několik poznámek, které nebudou ani brilantní, ani nevyvratitelné.

Poznámka první (vzpomínka na dětství):

Skvělý a úžasný rok 1968 mě zastihl ve věku deseti let, kdy jsem nebyl dost starý na to, abych mohl udělat díru do světa. Nebo emigrovat a připravit si lepší startovní pozici. Podmínky v letech následujících nebyly ideální. Jinými slovy: Možnosti seberealizace bych hodnotil jako omezené. Člověk se mohl svobodně věnovat alkoholu, vzdělávání, plození potomstva nebo hrám. Sledování olympijských her i mistrovství světa – zvláště v ledním hokeji – mělo tehdy pro formování mladé osobnosti nezanedbatelný význam. Tatínek a maminka mě dokonce vzali sebou na Václavské náměstí v onen slavný večer v roce 1969, kdy českoslovenští hokejisté porazili sbornou komandu (= reprezentaci Sovětského svazu) 4 : 3 a kdy dodnes neodhalení teroristé rozbili kancelář Aeroflotu tamtéž. Zážitky z oslav vítězství se do mé paměti zapsaly podobně, jako se žhavý cejch zapíše do kýty chovné krávy.

O rok později jsem začal hrát házenou za Duklu Praha. Nebylo to proto, že bych měl kladný vztah k Československé lidové armádě. Na fotbal na Spartu mě nevzali, jelikož jsem měl obě nohy levé, a házenkářský oddíl Dukly Praha v té době zrovna "dělal nábor". Zpočátku to vypadalo nadějně. Trenér říkal, že jednou ze mě bude nový Gruia (= tehdejší významný rumunský reprezentant). V Dukle Praha jsem vydržel pět let a dotáhl to do dorostenecké ligy (= tehdejší vrcholná národní soutěž pro puberťáky). Není důležité, že později jsem podlehl vábení alkoholu a plození potomstva. Důležité je, že jsem chtěl soutěžit a vyhrávat.

Domnívám se, že každý puberťák chce vyhrávat. A jeho motivace se podobá – bohužel nebo bohudík – motivaci válečníka. Jsem přesvědčen, že puberťák, který by začal sportovat, aby si vylepšil činnost neuro-hormonálního systému, všeobecnou psycho-somatickou pohodu nebo kvalitu pokožky, by byl i v dnešní korektní době hodnocen jako úchylný.

Význam docházky do házenkářského oddílu a získané zkušenosti bych s odstupem času popsal takto: Naučil jsem se unést výhru. Ještě o něco lépe jsem se naučil prohrávat. Poznal jsem, jak bolí unavené a zbité tělo, ale také že unavené a zbité tělo je po několika dnech připravené čelit další únavě a bití. Poznal jsem, že náhoda přeje připraveným, ale i připravený musí mít štěstí. Že v každém týmu jsou osobnosti i hlupáci. Že i s hlupáky musím nějak vyjít. Poslední zmíněnou zkušenost jsem mnohokrát zúročil během povinné roční prezenční služby v Československé lidové armádě, jakož i v praktickém životě v totalitní, později zcela svobodné společnosti.

Poznámka druhá (věnovaná pohádkám):

Ač je to divné, dospělý člověk miluje pohádky – čest výjimkám. Pohádky mají jednoduchá a přehledná pravidla. Stejně tak sport. V nejjednodušších sportech rozhoduje čas. Ale i pravidla složitějších sportů – kriketu, amerického fotbalu nebo golfu – může pochopit téměř každý, kdo si je prostuduje. Přičemž doba studia nebývá delší než několik hodin.

Sportovní příběhy jsou stejně jako pohádky prosté a snadno pochopitelné. Zvítězit na olympijských (paralympijských) hrách teoreticky může každý. Stačí se jen trochu snažit.

Ve většině ostatních oborů lidské činnosti jsou pravidla nejasná. Rozostřená. Což může být příčinou notoricky známé skutečnosti, že životní příběhy významných politiků, politologů, umělců, úředníků, klimatologů, odborníků na gender studies a dalších připomínají pohádku jen zřídka.

Poznámka třetí (analýza nákladů a přínosů):

K dalšímu prokazatelnému faktu – že na olympijské hry přispívají daněmi i jedinci, kteří sportovní pohádky nemají rádi – uvedl bych toto:

V rámci svého života ve zcela svobodné společnosti jsem nucen zcela svobodně přispívat na fiktivní boj s globálním oteplováním, tedy platit desátky Agrofertu a jiným mně nesympatickým subjektům, přispívám na činnost KSČM, tedy i na diety poslankyně Semelové, také na činnost hnutí Duha a některých dalších institucí, jejichž usilování se mi jeví jako zcela neužitečné. Přispívám České televizi, jejíž zpravodajství vyvolává v mém těle silnou imunitní reakci, přispívám Českému rozhlasu, rozvojovým zemím a palestinské samosprávě (= palestinským teroristům), podporuji českou kinematografii, jež v posledních deseti letech nenatočila film, který bych považoval za snesitelný, podporuji jisté výzkumné ústavy, které dle mého soudu nikdy nic smysluplného nevyzkoumaly. Patrně podporuji i tvůrčí úsilí známého umělce Davida Černého, kterého bytostně nesnáším. Podporuji činnosti, projekty a instituce, o nichž netuším, že existují.

V dané souvislosti se obávám, že české výpravě na zkažené a zkorumpované olympijské hry 2014 ve městě Soči bych docela rád zcela svobodně věnoval celé své daně, kdybych mohl.

Poznámka čtvrtá (nekorektní, nacionalistické, xenofobní a sexistické pozorování raného geronta):

Všiml jsem si, že české sportovkyně na olympijských hrách 2014 v Soči jsou většinou chytré, skromné a krásné dívky.

Protože musím pracovat, věnuji sledování přenosů z her jen jednu až dvě hodiny denně – obvykle v noci. Přesto jsem se během posledního týdne stihl několikrát zamilovat – ovšemže zcela platonicky. Nejvíce jsem zamilovaný do Veroniky Vítkové.

Zajímavé je, že žádnou předvolební kampaň jsem tak intenzivně neprožíval. Také si nevzpomínám, že bych kdy zaznamenal alespoň náznak milostného vzplanutí – ovšemže zcela platonického – při sledování vznešených a úctyhodných diskutujících ženského pohlaví v Otázkách Václava Moravce.

Autor je fyzik a podnikatel (e-mail: neznal@clnet.cz)