Tomuto tvrzení vyhovují tzv. informační zdroje. Informace jsou pro naši žurnalistiku nejpotřebnějším zbožím a zdá se, že poptávka převyšuje nabídku. To přirozeně zvyšuje cenu informací a zvyšuje požadavky jejich zdrojů. Jedním z požadavků informačních zdrojů, a už právně zajištěným požadavkem, je zachování jejich anonymity.

Dnes se už nikdo nepozastavuje nad tím, že reportéři jsou u nehod, havárií nebo zločinů současně a někdy i dříve než policie, záchranné služby nebo hasiči. Příkladem z nedávné minulosti může být televizní reportáž s Otou T., obviněným z vraždy. Těsně před příjezdem policie přijíždějící obviněného zatknout, reportéři s ním stačili natočit reportáž v jakési utajované hospodě. Policie nemá z pochopitelných důvodů zájem předem zveřejňovat své akce, ale to zřejmě neplatí pro jednotlivý, asi policejní zdroj. Vždyť obviněný, když zjistil, že je jeho pobyt odhalen, mohl ještě před příchodem zatýkajících uprchnout. Proč by asi ten zdroj riskoval velké potíže, které by mu hrozily při jeho prozrazení. Těžko uvěřit, že by někdo tak žádanou informaci poskytl úplně nezištně. Nejedná se o korupci, kde korumpujícími jsou žurnalisté bojující proti korupci a korumpovaným nějaký policista, zabezpečený ochranou zdrojů?

Kdyby nešlo o korupci, jednalo by se v tomto případě jen o konkurenční soutěž o diváka mezi televizními stanicemi a konec konců ten pořad snad nikoho nepoškodil.

Jenže ochrana svědků dává mediím i mnohem nebezpečnější možnosti, především v politice. Pokud by měli žurnalisté záměr někomu uškodit a tím jinému prospět, mohou mezi potenciálními zdroji informací vybírat ten, který bude splňovat nejlépe zvolené zadání. V krajním případě by si mohli cokoliv vymyslet s odvoláním na chráněný zdroj. Stejně tak si mohou účelově vybírat ze zveřejňovaných dokumentů ty, které vyhovují jejich záměru. Zatímco soudy musí vážit mezi materiály pro a proti, soudy medií jsou podstatně rychlejší a účinnější. Uvážíme-li, že sdělovací prostředky mají prakticky monopol na prezentaci politiky a politiků veřejnosti, vzniká nutně dojem, že mají větší vliv na politiku státu a náladu veřejnosti než politikové. I v případech, kdy postižený soudně prokáže svoji nevinu, je nepřátelsky zaměřenou kampaní prakticky vyřazen z politiky a sdělovací prostředky se s kauzou vypořádají stejně jako autoři pochybných smluv, kteří důležité podmínky smlouvy napíší malinkatým písmem na poslední stranu.

Media se podobným podezřením brání tím, že uvádějí, že kdyby některé závažné kauzy nevynesly pomocí utajených zdrojů na světlo, nikdo by se o nich nedozvěděl, a že jejich interní mravní kodexy by jim nedovolily institut ochrany zdrojů zneužít. Pokud jde o první tvrzení, je v řadě případů oprávněné, o tom, že se při své práci důsledně řídí morálními kritérii, je možno oprávněně pochybovat. V každém případě se média i dík své ochraně zdrojů stala velmi privilegovaným zdrojem moci ve státě.

Nedávno proskočila zpráva, že se média budou snažit prosadit další zvýšení ochrany zdrojů. Při té představě už začíná trochu běhat po zádech mráz. Nebyla by ještě větší ochrana zdrojů hlavně ochranou korupčních metod medií ?