Historiografie má své počátky v příbězích o statečnosti předků, krutosti nepřátel a hanebnosti zrádců, teprve později začala sledovat politický, kulturní či hospodářský vývoj a předivo diplomacie. Nejnověji se do popředí zájmu dostala všední každodennost. Z dějin hrdinství dnes čerpají náměty spíš tvůrci velkofilmů, zatímco historici píší o dějinách přežívání. Knihy Jana Tesaře v tomto ohledu působí málem starodávně. O každodennosti nacistické či komunistické totality se z nich sice dozvíme také dost, ale přežívání je tu soustavně poměřováno heroickou etikou. Nejde přitom ani tak o její romantické velebení, jako spíš o průzkum hraničního území, za kterým končí čest i důstojnost. Právě odtud totiž vzešla řada novodobých národních mýtů, které heroizují selhání.

K prastarým pojmům hrdinství a zbabělosti se Jan Tesař vrací také proto, aby na dobových posunech jejich obsahu demonstroval, jak a proč se rodí falešné obrazy minulosti. V Mnichovském komplexu (Prostor, 2000) nemilosrdně rozebral dojemnou legendu o "zradě velmocí", které roku 1938 vydaly Československo napospas Hitlerovi, v Zamlčené diagnóze (Triáda, 2003) ukázal, jak komunistická tajná policie dovedla zneužívat mravní citlivost svých obětí k jejich psychickému deptání, a kniha Traktát o "záchraně národa", kterou Triáda vydala letos před prázdninami, obsahuje zásadní texty, které věnoval před bezmála čtyřiceti lety poměrům v protektorátu.

Vzpřímit se, nebo přikrčit?

V letech 1939-1945 procházela česká společnost osudovou zkouškou. Pod tlakem nacistického teroru mohla prokázat, k jakému charakteru dospěla během půldruhého století novodobých českých dějin, její významnou část však tato zkouška na dlouhá desetiletí mravně zmrzačila. Za protektorátu bylo poprvé jasně formulováno dilema, před nímž Češi stáli i v následujících obdobích. Vláda tehdy vyhlásila program "záchrany národa", která měla spočívat v úslužné poddajnosti vůči okupační moci, jež by na oplátku Čechům dovolila pěstovat národní jazyk a kulturu. Zastánci odboje namítali, že zachraňovat národ, který by byl ochoten na něco takového přistoupit, nemá valný smysl.

Tesařův Traktát působí jako průsečík několika časových rovin. V té nejstarší vypráví o tíživých letech okupace, z druhé se ozývá doba vzniku textů, tedy dramatické roky 1968 a 1969, a třetí se kryje se současností, do níž vstupují v knižní podobě. Dílo je tak zároveň historickou analýzou i historickým dokumentem, ale také zbrusu novou událostí - apelem, který teprve čeká na svůj historický dopad. Protektorátní dilema prostupuje všechny zmíněné roviny. V první je podrobně rozebíráno na základě konkrétní faktografie, v dalších má obecný ráz nadčasového problému.

Důkladně vykreslený obraz reálné protektorátní situace se pro čtenáře postupně stává jakousi štábní mapou národní morálky, kde jsou přesně zakresleny výchozí pozice nejrůznějších názorových táborů i jejich pozdější strategické a taktické, respektive etické a ideologické manévry. Kniha začíná rozborem deklarovaných i skrytých cílů německé okupační politiky, jejími metodami a vývojem od Neuratha přes Heydricha k Frankovi. Tesař tím hned na počátku ukazuje, že představy a činy české protektorátní reprezentace nelze posuzovat izolovaně, neboť se vždy vztahovaly k představám a plánům protektorů. Morální rozměr tak v Tesařově výkladu doplňuje hledisko dopadu, které umožňuje oddělit zrno rezistence od alibistických plev. Leckteré vlastenecké projevy i kulturní výtvory rozněcující city ujařmeného národa totiž koncepcím okupantů docela nahrávaly.

Tím převratným, s čím Tesař přišel, bylo bohaté odstínění skutečnosti, jež byla komunistickými historiky vykládána jako čiročirá tma s několika zářivými hrdiny typu Julia Fučíka. Rozlišuje například řadu období, z nichž to úvodní mohlo vskutku vyvolávat naděje, že se s Hitlerem dá vyjít. Oproti zavedenému schématu, jež protektorátní společnost ostře dělilo na odbojáře, kolaboranty a masu neangažované většiny, navrhuje dynamický model, který přirovnává k dělení buňky. Různé tábory se zvlášť zpočátku překrývaly, ba možná i splývaly, národ opravdu působil až na hrstku českých fašistů jednotně, což potvrzují i dochovaná hlášení německé tajné policie. Teprve postupně dochází k přeskupování, štěpení jádra a rozestupování polarizačních ohnisek, až se původní těleso rozdělilo na dva organické chumly, které se proti sobě začaly vymezovat.

Takto dynamické pojetí dějin vyžaduje na rozdíl od černobílého kádrování zvláštní rozbor každého detailu, každé osobnosti. Příznačná je v tomto ohledu postava generála Eliáše. Tesař jej neglorifikuje, ani nezavrhuje, hodnotí jeho působení krok za krokem, někdy kladně, někdy s výhradami, přiznává mu odvahu, energii, organizační talent i smysl pro čest, ale zároveň ukazuje, že svými nejlepšími vlastnostmi občas dobře posloužil okupantům. Ilegálně sice komunikoval s exilovou vládou v Londýně i s domácím odbojem (což prý nacisté od začátku věděli), ale zároveň svou autoritou i nemalými schopnostmi přispěl lvím dílem k zavedení výkonného, totalitně řízeného hospodářství do českých zemí. Čeští fašisté ani jednoznační kolaboranti typu Emanuela Moravce by to tak hladce nezvládli.

Odkázané otázky

Komplikovanost historického obrazu u tesaře nikterak nevede k relativizaci mravních soudů. Dodává jim naopak na aktuálnosti. Velká dramata jsou zakonzervována v dějinách, ale jejich jemné odstíny nadále přežívají i v méně vyhrocených situacích. Podnětné jsou v tomto ohledu obzvlášť pasáže věnované protektorátní kultuře. V ústředním textu knihy však zůstala právě tato část nedokončená. Po sovětské okupaci v roce 1968 se Jan Tesař rozhodl odpovídat na "protektorátní dilema" vlastním životem. Podle vzoru protinacistického odboje, k jehož nejpronikavějším historikům v šedesátých letech patřil, začal organizovat odboj protikomunistický. Na podzim 1969 byl zatčen a valnou část sedmdesátých let strávil ve vězení, odkud se vrátil s podlomeným zdravím. Po dalším zatčení v roce 1979 přijal nabídku k emigraci. Dnes žije v Paříži.

V doslovu autor soudí, že by bylo pošetilé odkazovat pokračování v nedokončeném díle dalším badatelům. "V každé kultuře, která ještě trvá, předkládá vždy nová generace minulosti své vlastní otázky a po svém na ně odpovídá," píše. Jenže otázky, které si sám před bezmála čtyřiceti lety kladl, jsou většinou pořád palčivé - vždyť protektorátní dilema stále rezonuje v různých postojích k husákovské minulosti, v níž jedni spatřují ztracený ráj sociálních jistot a jiní dusivé bezčasí beznaděje.

Jan Tesař: Traktát o "záchraně národa". Texty z let 1967 - 1969 o začátku německé okupace. Vydala Triáda, Praha 2006, 384 str.

(psáno pro Respekt)