V článku z 2. 9. 2008 Privatizujme náš soudní systém jsem vyzýval k privatizaci soudního systému. Argumentoval jsem tím, že český soudní systém je neefektivně kontrolovaná byrokratická mašinerie, a snažil jsem předložit několik důkazů. Můj názor sdílí i česká Transparency International ve své zprávě z roku 2007. V tomto článku bych rád zdůvodnil, proč je privatizace soudního systému lepším řešením než jiné reformy.

Neefektivita soudního systému se projevuje v komplikovaném byrokratickém řízení, které zpomaluje soudní proces. Z tohoto důvodu je vymáhání práva u českých soudů službou, která českého občana neuspokojuje. Průtahy soudního řízení a správní úkony spojené s žalobou odrazují občany i podnikatele od využívání soudního systému a nutí je k hledání jiných cest, jak si zajistit ochranu práv nebo vymáhání smluv. To vede také k tomu, že občané místo využívání soudů hledají jiné, „neoficiální“ cesty, jak si zajistit dodržování smluv, nebo soudce uplácí.

Standardním řešením neefektivního vymáhání práva je najímání dalších pracovníků. Problém ale vězí v tom, že soudce nikdo nehodnotí podle kvality soudního rozhodnutí nebo rychlosti vyřizování agendy. Proto chybné nebo nekvalitní rozhodnutí znovu proces jenom prodlužuje. Soudci dále mohou vytvářet další procedury, které dodatečné pracovníky nebo asistenty zatěžují. Navíc pokud je soudce zkorumpovatelný, není bez zajímavosti, že prodlužování rozhodování zvyšuje šance na úplatek.

Jak tedy přejit na cestu privatizace? Nejdříve by bylo nutné vytvořit takovou legislativu, která by byla vymahatelná soukromými soudy. Tento krok má dvě výhody. První je ta, že změna zákonů na typ vymáhaný soukromými soudy musí minimalizovat pravomoci soudce, což vede k tomu, že jednoduché zákony podněcují soudce k rychlému vyřešení případu bez korupce.

Hlavní výhoda privatizace soudního systému ale tkví v tom, že jednotlivé soudy se mohou specializovat na vymáhání určitých práv nebo smluv. Mohou vytvářet vlastní procedury a zákony ve stanoveném legislativním rámci a zároveň najímat soukromé agentury, aby nové zákony vymáhaly. Přežití soudců a bezpečnostních agentur v konkurenci by tak nezáviselo pouze na rychlosti a kvalitě vymáhání práv a smluv, ale také přímo na zákonech, které by byly nově vytvořeny. Pak by byly vymáhány pouze ty zákony, které by byly všeobecně přijímány. Všeobecně přijímané zákony by pak byly vymáhány tím soudcem a bezpečnostní agenturou, která by měla dobrou pověst.

Celý proces by samozřejmě vedl k tomu, že by byly vymáhány pouze ty zákony, které by odpovídaly obecným zvyklostem a normám poptávajících a byly by všeobecně přijímány většinou. Na druhou stranu, specializace v různých oblastech práva by předešla vzniku přirozeného monopolu. Dále se dá předpokládat, že by mnohé neefektivní zákony zanikly. V ekonomické literatuře lze najít celou řadu případových studií, ve kterých jsou i přes zákonné úpravy vymáhána jiná pravidla lépe odpovídající zvykům a normám bez účasti státu. Konečně se dá předpokládat, že by zanikly ty zločiny, které lze potlačit pouze s velkými náklady. To jsou takzvané zločiny bez oběti, jakým je třeba prostituce. Naopak se dá předpokládat, že by mohla vzniknout efektivnější regulace tohoto byznysu, neboť poptávka pro prostituci neklesá.

I když se toto uvažování může zdát dvacet let po pádu komunistického režimu jako utopické, jsem přesvědčen o tom, že bychom měli o privatizaci soudního systému přemýšlet. Ekonomická teorie, která popisuje fungování takového systému, a empirické důkazy, které jeho fungování potvrzují, existují více než tři desítky let. Teď přišel čas na praxi.

Centrum pro studium konkurence, Lliberální institut