28.3.2024 | Svátek má Soňa


JAZYK: Ahoj

22.2.2006

V prosincovém čísle německého populárně-vědeckého časopisu „PM Magazin“ se objevila krátká zpráva o původu námořnického pozdravu AHOJ, což by z pochopitelných důvodů mohlo zajímat i českého čtenáře. Zatím co mezi dnešními Čechy (a zřejmě i Slováky) se ahoj stalo nejrozšířenější formou pozdravu, moderní námořníci tento kdysi zcela běžný pozdrav používají údajně jen zcela výjimečně.

Podle jazykovědců se ahoy/ahoi mělo vyvinout ze středoanglického „hoy“ (také „ho“ nebo“hoi) , kterým v dávných dobách honáci pobízeli dobytek, především voly. Teprve později pokřik „ahoy“ nebo také „aho“ měly používat posádky lodí při spatření cizího plavidla (lod’ ahoj), a také v okamžiku, kdy se na obzoru objevilo pobřeží. Předpona „a“ by při tom mohla mít důvod v lepší výslovnosti, mohla by však mit původ i ve slově ahead - vpředu, neboť paralelně existují i výrazy typu „lod’ po levo/pravoboku“ (Schipp an Backbord, ..an Starbord). Ve skutečnosti se tedy v případě námořnického ahoy, ahoi nejedná v pravém smyslu o pozdrav, ale o zvolání, upozornění.

Odtud se mají odvozovat i karnevalové pokřiky „Helau“ a „Alaaf“, bežné v německém Porýni. V karnevalovém průvodu totiž nikdy nechyběl i t.zv. „Narrenschiff“ (loď bláznů), jehož „houpavá posádka“ těmito výkřiky podněcovala diváky a naopak.

Jen málem se nestalo slovo „ahoi, ahoj“ běžným telefonním pozdravem. Právě to totiž navrhoval vynálezce telefonu Graham Bell. Prosadil se ale jeho konkurent Thomas Edison r. 1877 se svým „hallo“, které je snad běžné na celém světě.

V dalsím čísle výše zmíněného magazinu se ke slovu přihlásil jeden německý čtenář s dalším vysvětlením, odkud se vzalo ahoj. Podle historky (odposlouchané zřejmě při nějaké návštěvě Česka) se o to měl zasloužit nějaký Igor Cleppr (Klepr?) z Kutné hory, který roku 1634 vyrazil na moře, a jeho bujaré, české „AHOJ“ při setkáni a loučení se rychle rozšířilo po celém světě a postupně se stalo typickým pozdravem v námořnické řeči.

Pochopitelně se mi toto vysvětlení zalibilo nejvic, obávám se ovšem, že historicky je jen těžce dokazatelné. V německé verzi Wikipedia se nalézá obsáhlý článek o pozdravech - a tedy i o ahoi a hallo - včetně poukazu na to, že v Česku a na Slovensku je ahoj běžná forma pozdravu. Je to pochopitelné, protože vedle výrazu „pivo“ je ahoj asi prvním českým slovem, se kterým se cizinec v Praze a okolí setká a které se také snadno naučí: krátké, snadno vyslovovatelné, snadno zapamatovatelné, universální při setkání i loučení, dá se použít v jakékoliv společnosti. Ne každá řeč se může pochlubit takými výhodami. Rovněž v anglické Wikipedii je zmínka na způsob zdravení v Česku. Česká verze Wikipedia hohužel o pozdravech, a tedy i o ahoj, neobsahuje ani zmínky. Nepodařilo se mi také objevit žádný jiný zdroj, který by se touto problematikou zabýval. Z tohoto důvodu se odvažuji nabídnout zde své osobní laické vysvětlení, které zpravidla prezentuji známým cizincům při otázce, jak a proč se v Česku zdraví.

Za naše ahoj vděčíme zřejmě předválečným vodákům a snad i trampům, kteří si alepoň pozdravem ve vnitrozemské zemi snažili přiblížit vzdálené moře. Zřejmě se v těchto dobách nejednalo o nějaký pozdrav do „dobré“ společnosti. Sám jsem byl totiž v dobách mého utlého mládí krátce po válce nejednou napomínán staršími pány, že slušný člověk se zdraví (sokolským) „nazdar“ a nikoliv „ahoj“. Možná právě z tohoto důvodu jsem si později (v 50. letech) všiml, že v mládežnických rozhlasových pořadech se pozdrav ahoj vyskytoval stále častěji, až byl postupně akceptován i širokou veřejnosti. Není vyloučeno, že zde sehrála určitou roli i neochota přijmout stranou a vládou doporučený, ale jinak stupidní, pozdrav „čest práci“. Pozdrav „nazdar“ byl nejen nepřijatelně vlastenecký, ale i pokud se týká vyslovnosti poněkud tvrdý. Již někdy v 60. letech bylo oslovení ahoj běžné nejen pro mládež, ale i pro pány s kravatou jakož i domovnice v teplákách.

Za jakékoliv jiné, pravděpodobnější vysvětlení bych byl jen velmi vděčen. Snad se najde i dobře informovaný filolog, který doplní českou verzi Wikipedia o způsob zdravení v Česku. V jednom jiném příspěvku v Neviditelném psu autor (jehož jméno jsem si bohužel nepoznamenal) píše o tom, že národní psychologii lze určit i podle slova, s nímž se lidé vítají a loučí. Tak třeba Angličané říkají na rozloučenou “farewel” – šťastnou cestu, Římané zdravili slovem “vale” – buď zdráv, a Řekové říkali “chaire!” – raduj se! Na jakou psychologii by asi mohlo ukazovat naše „české“ ahoj? V každém případě je ale český pozdrav ahoj dobrým příkladem o vývoji hovorového jazyka.

A pro úplnost ještě několik slov o původu slova „Halo, hallo“. Již ve zmíněné encyklopedii Wikipedia jsou uvaděny celkem tři varianty:

Podle německé verze se halo, hallo mělo vyvinout ze staroněmeckého „halōn“, přes středoněmecké „halen“ ve významu volat, zavolat. Existuje i další možnost příbuzenství slova „holla“ s pokřikem na převozníka „Hol úber“ (převez!). Za poněkud pikantní se dá považovat francouzská verze. V dobách, kdy se výkaly nesplachovaly do kanalizace, ale jednoduše vylévaly oknem na ulici, byli chodci varováni pokřikem „À l’eau“, což mělo znamenat asi něco jako „bacha, přijde sprška“. Z tohoto „À l’eau“ nakonec vzniklo „Hallo“. Maďarská varianta je založena na výrazu „hallom“ (asi ve smyslu „já slyším“). Ten měli používat maďarští technici, zabývající se vývojem a zkouškami prvních telefonních ústředen.