Židovské osídlení naší země se datuje přibližně již začátkem raného středověku. Na co může být naše země hrdá, je postoj k židovským spoluobčanům. V českých zemích sice pociťovali Židé tu a tam tlak antisemitismu, především ze strany cechovních sdružení, nešlo však o nenávist náboženskou či rasistickou, ale čistě ekonomickou, protože se cechy obávaly židovské konkurence. Byly to často cechovní organizace, které žádaly po panovnících vyhánění Židů. 

K velkému masakru Židů došlo za vlády Václava IV. roku 1389, jinak nejsou známy nějaké velké protižidovské excesy, které by vedly k potokům krve. K antisemitským incidentům v moderní době samozřejmě patří Hilsnerova aféra a poslední protižidovský pogrom roku 1918. Jinak v období první republiky za prezidentování T. G. Masaryka zažívali Židé období rozkvětu, židovské náboženské obce a organizace žily vnitřním a nerušeným životem. T. G. Masaryk ve 20. letech minulého století navštívil Palestinu, podpořil sionistické snahy a dokonce se v Praze konaly dva sionistické kongresy. V období protektorátu zakoušeli českoslovenští Židé bič nacismu jako všichni Židé po celé Evropě, vztahovaly se na ně Norimberské rasové zákony, které je zbavily téměř všech práv, a posléze byli deportováni do Terezína a Osvětimi, kde většina z nich nalezla smrt.

Ještě před II. světovou válkou začaly soukromé osoby a nejrůznější židovské organizace organizovat „ilegální“ imigraci do Palestiny, šlo většinou o uprchlíky z Československa, Rakouska, Německa a Maďarska. Ovšem bohužel ne všichni, spíše většina se do Palestiny nedostala. Někteří nevydrželi útrapy daleké cesty, jiné britská mandátní správa buď do konce války internovala do táborů, či - hůře - je vracela je do výchozích přístavů nazpět do moci nacistů na téměř jistou smrt. Z mnohých tragických incidentů uvedu jenom kauzu 257 uprchlíků na lodi Patria, která se potopila v listopadu roku 1940 po výbuchu u břehu Palestiny, při kterém všichni uprchlíci zemřeli. Zahynuli také běženci na lodi Struma, která v únoru 1942 (poté, co nacisté zorganizovali vraždění nepředstavitelných rozměrů), najela na minu poté, co ji Angličané nepustili do země a poslali zpět na moře. Do Palestiny nedojeli ani pasažéři říčního parníku Pancho, kteří ztroskotali v Egejském moři, přece nakonec dopadli o něco lépe, skončili „jen“ v internačních táborech. Do konce roku 1941 se podařilo zachránit pouze 25 727 osob, kvůli imigračním kvótám různých zemí. Po skončení II. světové války, během které bylo zavražděno 6 milionů Židů, usilovala hrstka přeživších o obnovení svého státu ve Svaté zemi. Britové však svou proarabskou politiku nezměnili, dále uplatňovali protižidovské kvóty.

Českoslovenští politici podpořili myšlenky sionismu. Na Masarykovu tradici navázal i Edvard Beneš, který na počátku roku 1946 vyjádřil podporu všem Židům, kteří chtěli imigrovat do Palestiny, ovšem ti, kteří by chtěli zůstat, se museli úplně asimilovat. Pokud by tak neučinili, byli by v československé obnovené státnosti považováni za cizince. Při první velké poválečné emigrační vlně 1945-1950 odešlo 25 000 Židů do Palestiny, později obnoveného Izraele, zbývajících 7 000 do západních zámořských zemí (Velká Británie, USA, Kanada, Austrálie, Venezuela a Argentina). Mnoho z našich spoluobčanů se zasloužilo o rozkvět Izraele. Když se roku 1945 otevřely brány koncentračních a vyhlazovacích táborů, tak se tisíce přeživších bezprizorních uprchlíků daly do pohybu. 

Zástupci sionistických organizací vytvořili hnutí Bricha (Útěk). Převážně mladí příslušníci tohoto hnutí převáděli „ilegálně“ skupiny židovských běženců (repatrianty, kteří přišli o domov a majetek, sirotky, již se ukrývali v křesťanských rodinách a klášterech) z východní Evropy do táborů pro bezdomovce v Německu a Rakousku. Odtud přecházeli za velmi obtížných podmínek, opět „ilegálně“, hranice, byli soustřeďováni ve francouzských a italských přístavech a tajně přepravováni do Palestiny . Pro nás je důležité, že jednu z ústředních rolí Bricha mělo Československo, díky výhodné geografické poloze a přátelským vztahům prezidenta Edvarda Beneše a ministra zahraničí Jana Masaryka. ČSR se okamžitě stala tranzitní zemí, projížděly tu v prvních měsících denně vlaky s běženci z Polska, Rumunska a Sovětského svazu. Do Palestiny se díky československé politice podařilo dostat desítkám tisíc Židů. 

Bricha působila na území naší republiky s plným vědomím a podporou vlády, na podzim 1947 podpořilo Československo vznik židovského státu Izrael ve Svaté zemi a posléze, po napadení Státu Izrael arabskými zeměmi, poskytla ČSR Izraeli zbraně. V letech 1947-1948 uplatňovaly Spojené státy, Velká Británie a OSN embargo, jehož dopad zakoušeli především Židé - arabská strana měla zbraní dostatek. Díky kontraktům, které na podzim roku 1947 dojednali zástupci Hagany v brněnské zbrojovce, mohla židovská strana zbraně zakoupit. Československo prodalo Izraeli desetitisíce pušek, několik tisíc kulometů, více než 80 letadel a další výzbroj. Zbraně, munice a také rozmontovaná letadla se převážely většinou z letiště v Žatci. V průběhu roku 1948 se navíc v Hradci Králové, Českých Budějovicích a ve Znojmě cvičilo několik pilotů a parašutistů. Za zmínku stojí i sestavení a výcvik tzv. „Židovské brigády“ složené z 1 450 československých dobrovolníků, kteří odjeli na přelomu roku 1948 a 1949 do Izraele bránit svou zemi. 

Embargo na vývoz zbraní do Izraele porušily vyjma ČSR i Francie a Jugoslávie. Jaké byly pohnutky československé pomoci? Na tom se nejsou schopni historikové úplně shodnout. Vysvětlují to různě, jednak humanistickými tradicemi Masarykova Československa, podporou Edvarda Beneše a zásluhami Jana Masaryka, soucitem s těmi, kdo přežili nacistické peklo, a dočasnou podporou Sovětského svazu. Po druhé světové válce považoval SSSR spojenectví se sionisty za výhodné, protože bojovali proti Britům. Sověti proto podporovali v OSN vznik židovského státu a uznali Stát Izrael mezi prvními.

Když se však ukázalo, že Izrael bude demokratickým státem západního střihu, a Stalin změnil kurz. Od té doby byl vztah komunistických zemí k Izraeli a k vlastním židovským občanům zprvu velmi chladný, později velmi nepřátelský. Židé byli znovu považováni za zcela nespolehlivou složku obyvatelstva. Československo od roku 1950 přestalo podporovat židovské vystěhovalectví a dodávat zbraně a začalo naopak masivně podporovat arabské státy, zejména Egypt a Sýrii. Na území Československa nacházeli azyl a byli zde cvičeni arabští teroristé, a to od počátku 50. až do 80. let. Od konce roku 1949 začal komunistický stát vystupovat i proti svým židovským občanům, kteří byli později vystaveni antisemitským útokům a nejrůznější diskriminaci. 

Situace gradovala ve zorganizování monstrprocesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským. Soud začal koncem listopadu 1952. Většina ze souzených a později popravených činitelů byla židovského původu a proces si ani „na nic nehrál“. Obžalováno bylo čtrnáct vysokých funkcionářů a úředníků, tři dostali doživotí, jedenáct bylo odsouzeno k trestu smrt, z nich osm byli Židé. Tisíce zmanipulovaných lidí posílalo krvelačné žádosti na ÚV KSČ, aby Rudolf Slánský, Vladimír Clementis, Karel Šváb, Bedřich Reicin a další byli popraveni. Slánského proces byl prvním otevřeně antisemitským a antisionistickým vystoupením v zemích komunistického bloku. Protižidovské zaměření do přípravy procesu vnesli v roce 1951 sovětští poradci působící od roku 1949 v StB. Za nějakou dobu byli odstraněni z profesního života lidé, kteří se účastnili výcviku izraelských pilotů.

Židé, kteří neemigrovali po II. světové válce a zůstali v ČSR, zakoušeli spolu s křesťany a jinými náboženskými obcemi postavení občanů druhé kategorie, navíc byli vystaveni projevům státního antisemitismu maskovaného jako tažení proti kosmopolitismu a sionismu a byli objektem permanentního zájmu StB, která měla zvláštní oddělení pro židovské záležitosti. Poté, co Izrael porazil arabské armády v šestidenní válce roku 1967, přerušila s ním ČSSR spolu s dalšími komunistickými zeměmi diplomatické styky a aktivně se podílela na výcviku arabských a komunistických teroristických komand . Izraelská kultura byla zakázána. 

Krátký oddech v hysterické politice antisionismu nastal jen v době pražského jara, které po invazi vojsk Varšavské smlouvy označili normalizátoři za sionistické spiknutí. Tehdy dalších 6 000 Židů v důsledku perzekuce opustilo československou zemi. Podle zjištění Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu prováděla StB „důslednou evidenci osob židovského původu, které mohou být nositeli prosionistických idejí“. V rámci akce nazvané „Pavouk“ se zaměřila především na občany pracujících ve sdělovacích prostředcích, kultuře, vědě, školství, zdravotnictví a obchodu. Kdo byl na seznamu, mohl počítat s výslechy, s potížemi v zaměstnání, při studiu a při výjezdu do zahraničí. V průběhu normalizace se možnosti židovského života postupně zužovaly na úplné minimum. Obcím byly povoleny jen základní náboženské úkony, oficiálně nevycházela žádná náboženská literatura, všechny náboženské a kulturní aktivity nad povolenou mez probíhaly z hlediska vládnoucího režimu za hranicí legality. V letech 1970-1984 nesměl v ČSSR vykonávat funkci žádný rabín.

Jsem si vědoma, že řada uváděných fakt je veřejnosti známa. Je však třeba si je neustále připomínat, protože protižidovské nálady jsou někde méně, jinde více stále živé a vedou k obavám židů o jejich bezpečnost, viz např. Francie. Jak správně řekl francouzský prezident, „Francie bez židů by nebyla Francií“, tak i naše země by znovu přišla odchodem židů o nejpestřejší barvy na paletě lidské a společenské různorodosti. S úžasem stojíme nad vysokou kulturní úrovní, zvyky, historií a pospolitostí židovské obce, která je nám dnes již díkybohu svobodně presentována.