Toto datum je letos již 75. výročím dne, kdy v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje ukončilo svůj život sedm statečných. Sedm statečných parašutistů, kteří splnili úkol - odstranit říšského protektora Reinharda Hendricha. Třetího nejmocnějšího muže nacistického Německa, jehož plány, jak naložit s obyvateli naší republiky, byly zrůdností nejvyššího kalibru. Po atentátu 27. května se skrývali na mnoha místech, posledním byla krypta v Resslově ulici. Jako každoročně bylo v tento den na místě mnoho květin a věnců.

Ve svém článku Pražský mír 1866 na NP v minulém roce jsem navrhovala, aby na pozvánce k připomenutí výročí kterékoli historické události byly uvedeny souvislosti, které k oné události vedly a které po ní následovaly.

Pokud bychom se tedy vydali 18. června 1942 proti proudu času, můžeme se ptát, proč se to vše v oné kryptě odehrálo. Můžeme se postupně vracet k 1. září 1939, o půl roku dříve k 15. březnu, k 30. září 1938, kdy v budově dnešní mnichovské hudební školy podepsali zástupci čtyř mocností dohodu. Proč? Inu, obyvatelům československého pohraničí prý ČSR ubližovala. Proto Egon Hohenlohe pozval na svůj zámeček Červený hrádek lorda Runcimana, aby vyslechl stížnosti těchto již po staletí zde bez jakýchkoli problémů usedlých obyvatel. Proč se tak najednou jejich situace zhoršila? Asi proto, že jim touhu po návratu do „Vaterlandu“ oživil rodák z Liberce pan Henlein. V „jejich Vaterlandu“ totiž před pár roky vyhrál volby obratný řečník, který Němcům svým typickým způsobem a slovníkem vysvětlil, proč žili po I. světové válce v tak bídné situaci, a který jim dal práci. V jakých odvětvích průmyslu se pro ně práce našla, se příliš nezajímali.

Odůvodnění zoufalé situace v Německu ve 20. létech 20. století hledejme jako důsledek pekla v oblasti řeky Somme, u Verdunu, u Amiens, pekla rozpoutaného po původně trestné výpravě rakouské armády na vzpurné Srbsko. Pod výzvou Mým národům byl podepsán starý císař František Josef I. Neměl tam ale být spolupodepsán, či dokonce podepsán císař Vilém? (Události na opačné straně kontinentu, revoluci v Rusku, nezmiňuji, ale i ona měla svoji „zvláštnost“. Byl jí uzamčený vagon do Petrohradu.)

Pokud se tady už někteří absolventi výuky dějepisu na současných středních školách ztrácejí, nepotěším je, protože se posuneme ještě více zpět. Na hranicích Francie leží vojenské město-pevnost Sedan. Tady byl po prohrané válce prusko-francouzské zajat císař Napoleon III. Následně vzniklo spojením mnoha malých států německé císařství. O čtyři roky dříve, bez zajetí rakouského císaře, se podobné vítězství přihodilo Prusům u Hradce Králové. Učíme se, že díky modernějším puškám, předovkám. (Po této bitvě byl uzavřen výše uvedený Pražský mír.)

A tak byl rozbit výsledek Vestfálského míru - po třicetileté válce a Vídeňském kongresu - po snaze Napoleona vytvořit velkou říši pod nadvládou Francouzů a ovládnout Evropu. Byl rozbit výsledek, který, kromě lokálních konfliktů, zajišťoval Evropě po dlouhou dobu určitou stabilitu a bezpečí.

Pokud v současnosti trochu jezdíte po Evropě, zvláště po Francii a Německu, nejen do přímořských letovisek nebo lyžovat do Alp, a dáváte si dohromady souvislosti, nemůže člověka nenapadnout, jak je možné, že tehdejším státníkům nebyly kontury toho, co přicházelo na začátku 20. století, zřetelné. A jak je možné, že se důsledkům nepokusili zabránit. Možná, že mezi sebou neměli nikoho se schopnostmi Talleranda či Metternicha, ale asi hlavně proto, že se znalostí důsledků je „po bitvě každý frajtr generálem“.

Bez ambice být oním generálem po bitvě se vracím do současnosti a napadá mě ještě jedna, nyní velmi aktuální souvislost. Nedávno, 9. června, proběhla v Praze ne příliš v předstihu avizovaná bezpečnostní konference. Před touto konferencí byla na půdě Univerzity Karlovy udělena Jeanu Claude Junckerovi zlatá medaile za práci-výkon, který za svůj život věnoval Evropské unii. Tomu samému panu Junckerovi, který ve svém projevu po tomto dekorování napadl Českou republiku a o den později jí pohrozil. O pár dní později byla tato hrozba zrealizována.

Pan Juncker je nejvyšší představitel Evropské komise, neměl by být brán na lehkou váhu. Ale kdo je to vlastně pan Juncker? Rodák z Lucemburska, z malé země, která je v současnosti krásnou „zahrádkou Evropy“. A také nejbohatší zahrádkou Evropy. Ale která, nebýt císaře a krále Karla IV., by dnes už možná byla zaniklým hrabstvím (Karel IV. povýšil Lucembursko na vévodství). Pozdější dějiny této zemičky byly složité, po dlouhém období nadvlády jiných zemí získalo Lucembursko samostatnost v 19. století. Po opakovaném obsazení Německem ve 20.století stálo po válce u zrodu NATO, OSN, EHS, protože nebýt spojenců jak v první, tak druhé světové válce mohlo být Lucembursko jedním z okresů na západě Německa. Na okraji jejich hlavního města leží spojenecký - americký - válečný hřbitov. Řady bílých křížů, mezi nimi i šesticípé hvězdy a před nimi kříž jediný: hrob generála Pattona, obrácený směrem k jeho vojákům. Nedaleko, s tmavými žulovými kříži, je hřbitov vojáků německých. Cena za existenci a svobodu také Lucemburska. I to je asi důvod, proč „velcí Evropané“, pocházející z této malé země, hledají to své „silné dubisko“. I to je důvod, proč pan Juncker, který se v Lucembursku narodil, vystudoval práva ve Štrasburku, po studiích ale právní praxi nevykonával a pohyboval se už pouze ve strukturách správy státu nebo EU, je vlastně člověk bez identity jak národní, tak profesní. Ideální „Evropan“.

Namísto do auly Karolina měl být pan Juncker pozván k prohlídce krypty chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Těch sedm statečných, obyčejných Čechoslováků mělo svoji identitu. Svým činem přispěli k rozpadu říše, která ohrožovala jejich - náš - národ v samé jeho podstatě. Ohrožovala jeho holou existenci. I díky nim jsme my, jejich potomci, tady a můžeme žít doma, v české kotlině a moravských úvalech. Velké říše, jak víme z dějepisu, vznikají a také se rozpadají.