Je to divný svět, divné věci, když je pro lidi třeba...

Před cirka osmdesáti roky zpívali Voskovec a Werich píseň „Svět naruby“, z níž je jasné, s jakými problémy se tenkrát lidé setkávali a co je trápilo. Například: divné věci, pálit laciné žito v peci, aby zdražil chleba, nebo když se mají dva rádi, ale když jim plynová maska při líbání vadí...

Dnes, v jednadvacátém století, naopak řešíme problémy už dávno před sto lety vyřešené, například jak to zařídit, aby déšť nerozmáčel kabely v tunelu tak, aby se dokončení stavby nevzdalovalo každým rokem o další roky.

Nebo jak to zařídit, aby cestující metrem na letiště nemuseli tahat svá zavazadla po schodech z podzemí k autobusům. Místo eskalátorů jsme se totiž novátorsky vrátili k nádražním nosičům kufrů. Tito noví otroci se ovšem za odměnu jejich dřiny, coby těžce pracující, stávají určitou privilegovanou vrstvou lidí a jejich platy jsou v tajném režimu - jako třeba u hradních kancléřů.

Je tu ovšem navíc ještě jedna náhradní možnost pro staré, nemocné a tělesně postižené občany, totiž výtah! Ten zase má tu vlastnost, že vás sice vyveze na povrch zemský, ale o sedmdesát metrů dále od nástupiště autobusů, na druhé straně silně frekventované ulice, bez přechodu pro chodce.

Když prší, máte vyloženou smůlu...

Převzato z Toms.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora