I na téma zubatá a její asistenti se dají trousit vtípky, potlačovat ho či zlehčovat. Většinou jen do chvíle, kdy kmotra začne žnout v bezprostřední blízkosti. Když se tak najednou nečekaně stane, přijde mrazivý závan, a teprve když se za dlouhý čas myšlení vrátí do normálu, zjistíme, že někteří hráči a instituce motající se kolem lidské smrti s ochromením, a tím pádem snadným „podojením“ pozůstalých počítají:

Notář nařizující úřední úkony direktivním slovníkem polního soudu, s ním někdy sehraný a o to víc hladový odhadce majetku, který aby co nejvíc navýšil procenta na svou odměnu, „naúčtuje“ si i rezavá kamna, polozasypanou studnu či pár trsů květin. Tržní soutěživost už pracuje také v pohřebních službách, takže některé se vnucují nabídkami „bonusů“ jako „kompletní dezinfekce okolí nebožtíka“ nebo „vyčištění auta po nehodě“. Občas se proflákne, že pohřebáci šetří na rakvích nebo prostě na ledničkách tak, že k nim nakonec člověk má tak přátelské city asi jako k panu Kopfrkinglovi ze Spalovače mrtvol.

Už před krizí se řada rodin bránila vysokým výdajům tak, že prostě vybírala co nejlevnější a nejrychlejší pohřeb v úzkém kruhu, stejně tak levná urna častěji nahrazuje okázalý náhrobek nebo hrob vůbec.

Talže nebyl on nakonec před sto lety obyčejný vesnický funus bez „zprostředkovatelů“ normálnější? Umřít si dneska, to vůbec není žádná sranda.

Autor je redaktor Brněnského deníku Rovnost, vyšlo v Rovnosti 2010