Psychologové - a možná už i psychiatři - se setkávají s novým jevem, který se vyskytuje především u lidí z věkové skupiny 15 až 34 roků. Projevuje se tím, že postižení jedinci trpí představou, že na nic nemají čas. Pro stručnost je nazývejme properanty (properare = spěchat, kvapit).

Tak to já mám taky, řekne si čtenářka nebo čtenář tohoto textu, to je dneska přece normální, občas něco nestihnout. A je to tím vaším uspěchaným stylem života, napomínají starší a rozvážnější ty mladé a nezkušené - a ti odmítavě mávnou rukou nad svými kritiky. On dědula zase kecá, že. Domnívá se, když mu je padesát, tak musí všechno vědět, všemu rozumět a všechno umět. Žije se, dědku, rychle, rychleji a ještě rychleji, víte? A my mladší to máme zkrátka těžší, než jste to měli vy...

S nadhledem a obecně nazřeno: S časem se to má podobně jako s penězi - znáte úsloví Čas jsou peníze? Rychleji se nežije, ale s časem se tolik plýtvá, že je ho k dispozici málo. - To, že dneska se rychle žije, je pouze taková fráze. Všichni víme, že je to výmluva a většina lidí si s tím údajným spěchem umí poradit. Ale properant? Ten za tou omluvnou frází skrývá svou bezradnost a strach.

Ano, má strach, že něco nebo někdo properanta mine a on se tím připraví o jedinečné příležitosti, které by se nemusely nikdy vrátit. K čemu by mohly takové příležitosti být? Podle okolností a souvislostí. K získání nové protekce... K dalším "neskutečným" zážitkům... K výronům nečekaných sympatií... Ke vzrušení ze zrušení... Ke kýženě rychlým ziskům... K solidaritě a obdivu od party... Nebo dokonce k vytouženému přátelství?

Netrpělivě nahlížejí do svých mobilů, ipodů, notebooků a tabletů, spojených s facebooky, twittery, blogy, weby, wifi a linky. Akce, obrázky, fotografie, klipy, oslavy, drby, animace, vtipy, pozvání a festy. Nelze to ohmatat, ochutnat, ucítit - tak aspoň všechno uvidět, všechno uslyšet. A z toho nadužívaného snažení s někým se spojit, proboha, aspoň elektronicky na chvilku, spatřit obdivovanou tvář na barevném čtverečku displeje, přečíst si nejnovější fór nebo jednořádková cizí moudra, dozvědět se to, o čem se všude už ví - z toho se strhuje lavina.

Informacemi zavalené properanty postihuje depresivní syndrom. "Jsou přetíženi", "mají toho moc" a téměř nic "nestíhají". Přijít někam včas je pro ně nemožné, objevivší se potíže od sebe odstrkují zaříkávadlem "to neřeš", splnit slib často "tak nějak nevychází" - ne že by nechtěli být čestní, to ne, ale jednoduše na splnění svých slibů nemají čas! A myslí to vážně!

Psychologové, zkoumající tyto neblahé jevy, píšou: Výsledek je očekávatelný - properanti pracují na svém neúspěšném zítřku. Uvažují povrchně a s častými chybami (a nevědí o tom). Jsou nespolehliví. Hodně zapomínají: věci, termíny a fakta. Pořád se omlouvají. "Mají právě hovor" (sms, mms, mail). S provinilým výrazem přicházejí pozdě, aby po chvíli s kormutlivou tváří oznámili "pardon, já teď musím odejít", protože měli být dávno jinde. Nepovažují za nutné si něco pamatovat, protože jsou přesvědčeni, že všechno najdou na internetu. Nehodlají dodržovat předpisy, společenské zvyklosti ani dohodnutá pravidla - nikoliv proto, že by chtěli být nějakými rebely, na to by stejně neměli čas, ale proto, že o těch předpisech, zvyklostech a pravidlech vůbec neslyšeli nebo na ně taky zapomněli, sorry...

© Petr Kersch, Děčín, červen 2013