Psal se rok 1961 a my jsme tvořily tlupu vyděšených holek v 9. třídě na pokusné dvanáctiletce v Brně. Přesněji řečeno, ve třídě nás bylo 40, z toho 33 holek a 7 stejně vyděšených kluků. Nikdo z nás se nedostal na průmyslovku, na zdravotní, hospodářskou či pedagogickou školu, a tak jsme byli rádi, že jsme se dostali aspon někam.

Pokusy na nás dělali, to je pravda, nejspíš proto, že nikdo z učitelů pořádně nevěděl, co se vlastně v té 9. třídě výběrové mělo učit. Tak do nás hustili logaritmy a trigonometrii (i když jsme v 8. třídě zvládli sotva zlomky a obsah kruhu), nutili nás číst všech 5 dílů F.L. Věka a psát o tom referát (i když jsme do té doby psali tak nanejvýš slohovou praci na téma Čím budu) a dokonce číst Puškinovu Kapitánskou dcerku rusky a pak o tom rusky něco vykládat (naštěstí ne psát, to by byla katastrofa). Dost jsme záviděli těm, kteří zůstali v 9. třídě základní (jelikož se coby první silný poválečný ročník nedostali vůbec nikam), že mají ve škole šití a vaření. Na druhé straně jsme měli stejně jako oni tělesnou, hudební a výtvarnou výchovu, což byl po těch logaritmech aspon nějaký odpočinek.

A právě v te výtvarné výchově to všechno začalo. Učitel kreslení očividně dostal za úkol vytvořit umělecký transparent nesoucí název té naší pokusné školy. Tohoto úkolu se zhostil znamenitě, měl jen jeden problém. Aby se transparent mohl nést v tom prvomájovém průvodě v čele naší školy, musel mít po obou stranách nějaké tyčky. A aby se tam mohly ty tyčky zastrčit, tak se musely po obou stranach sešít takové rourky. Šicí stroj se kupodivu nacházel v matematicko-biologickém kabinetě (zajímavá kombinace), ale ani matikářka a ani učitelka biologie si netroufaly k tomu šicímu stroji sednout. Takže učitel kreslení vplul do hodiny výtvarné výchovy s překvapivou otázkou: „Kdo umí šít na stroji?“

Babička mne do toho nutila od útlého mládí a kromě toho mne nahnala do nepovinného šití v 8. třídě, takže jsem rozechvěle zvedla ruku. K svému úžasu jsem byla jediná. Po učitelově opakované otázce zvedla ruku ještě Miládka. Miládka byla velice praktická holka. Neuměla snad všechno, ale ke všemu se uměla postavit a se vším si poradit. Vždycky měla po ruce cokoliv, co jsme snad mohly (my holky) zapomenout doma.

Tak jsme místo malování nějakých kytiček skončily v tom matematicko-biologickém kabinetě a s úžasem jsme zíraly na fungl nový elektrický šicí stroj. Doma jsme měli jenom šlapací singrovku, která byla proti tomuto výtvoru moderní techniky velice jednoduchá. Miládka tomu dala korunu, když se přiznala, že na stroji nikdy nic nešila, že se chtěla jenom ulejt. Takže to bylo jenom na mně.

S bušícím srdcem a s podlamujícími se koleny jsem usedla k tomu stroji a začala jsem zkoumat, jak se do toho výtvoru vlastně navléka nit. Asi tak po půl hodině se mi ji úspěšně podařilo navléknout do člunku a vytáhnout nahoru. Tu horní nit jsem tam navlékla podle hesla „hádej a uvidíš“, rozechvěle jsem si přitáhla ten umělecky namalovaný transparent a začala šít.

Nezačala, neboť ta vrchní nit se okamžitě přetrhla. Tak jsem ji opět podle hesla „hádej a uvidíš“ navlékla trochu jinak a znovu jsem zkoušela šít. Vrchní nit se opět přetrhla. Po další půlhodině všelijakého experimentálního navlékání a pokusného šití jsem do toho transparentu nadělala spoustu děr, ale nit se pořád trhala. Miládka mne celou tu dobu všelijak povzbuzovala a radila, až konečně přišla na spásný napad: „Ta nit je moc tenká.“

To už hodina kreslení dávno skončila a byly jsme uprostřed hodiny geometrie. Miládka odvážně vtrhla do ředitelny a úspěšně vymangelila peníze na novou nit. Ještě jsme musely vtrhnout do té hodiny geometrie, aby nám šatnářka otevřela šatnu, kde jsme mely zavřené boty a bundy, a už jsme byly s Miládkou na čerstvém vzduchu a kráčely jsme tři zastávky šaliny na Starák do textilní galanterie. Když jsme prodavačce ukázaly tu původní nit a řekly jsme jí, že se v šicím stroji pořád trhá, tak prodavačka prohlásila, že se tomu vůbec nediví, protože to vůbec není strojová nit, a kdo že nám ji k tomu stroji dal. Naše poněkud zdlouhavé vysvětlení vyvolalo bouři smíchu u obou prodavaček a u tří dalších zákaznic galanterie. Miládka i já jsme zrudly ve tváři, polilo nás horko a s novými nitěmi jsme ulehčeně vycouvaly z kšeftu.

Zpátky do školy jsme dorazily už uprostřed hodiny dějepisu a zase jsme musely vylovit šatnářku, která byla ráda, že se může také aspon trochu ulejt. Načež jsem opět odhodlaně usedla k tomu fungl novému šicímu stroji, během čtvrt hodiny jsem kupodivu správně navlékla nit do člunku i nahoru a s bušícim srdcem jsem začala znovu šít. Sláva, fungovalo to, nit se netrhala a obě ty postranní rourky jsem ušila asi tak za dvě minuty. Transparent byl sice na jedné (té pokusné) straně trochu ušmudlaný a proděravělý, ale dřevené tyčky do něho krásně pasovaly a kluci z 12. třídy ho pak hrdě mohli nést v průvodě. S Miládkou jsme se pak beze spěchu odloudaly do hodiny tělocviku a podařilo se nám úspěšně vyhnout shybu na hrazdě.

Ironie toho, že jsme tenkrát potřebovaly 4 hodiny na práci, která trvala jenom 2 minuty, mně plně došla až po mnoha letech někde úplně jinde. Ne nadarmo se o mně dost často říkalo (a dodnes říká), že mám dlouhé vedení ...