Před mnoha tisíciletími začali naši předkové chovat různá zvířata; odborníci to nazývají domestikace. Tito tvorové se stali nedílnou součástí našeho života, psi, koně, krávy, a dalo by se ve výčtu pokračovat. Ti všichni jsou domestikanti. Nevím, jak je to s lidmi, ale třebaže to asi není úplně shodné, něco by se snad našlo. Odpověď ponechávám na odbornících a popisuji pouze své dojmy.

Je to přes sedm let, kdy jsme se přemístili z Prahy do vesnice, kousek od metropole. A právě nad svým zdomácněním na venkově se občas zamýšlím. Samozřejmě, nebyl jsem odchycen ve volné přírodě a přiveden mezi lidi, o klasické domestikaci nelze hovořit. Spíš naopak, velkou koncentraci lidí ve městě jsme opustili. Dovolím si mezihru – to opouštění, žil jsem v Praze od dětství, nebylo snadné, především přičiněním majitele pražského domu, cizince, který se opravdu snažil vše znepříjemnit. Soudní spor jsme nakonec vyhráli, ale byli jsme rádi, že odcházíme; dotyčný nám ani nepřispěl na stěhování, o nějakém odstupném ani nemluvě. Nebyli jsme zdaleka jediní, kdo to zažil.

Babička a později maminka měly pro tohle obrat, že všechno zlé je pro něco dobré. I tentokrát. Šedé ulice jsme zaměnili za zahrádku. A za domek. K němu však nutno dodat, že je rodným domkem mé manželky, a protože jsme oba senioři a kdysi to postavil její dědeček, netřeba se šířit o stavu obydlí. Ale i to se podařilo v posledku překonat a stavbu přizpůsobit současným nárokům. Levné to nebylo.

Z mého líčení je zřejmé, že tu manželka zná ještě pár vrstevníků z dětství a mládí, zatímco já znal jen pár sousedů, neboť jsme sem léta jezdili ke tchyni. Nicméně od dětství takto vychováván, automaticky zdravím, zvlášť pak ženy dospělé a ještě starší, jakož i muže, jejichž šediny prozrazují zralý věk. Formuluji opatrně – muži prý nestárnou (jsem asi výjimka).

Jak praví klasik – dospívám k jádru pudla, které si žádá další odbočení. Celý život bojuji s problémem, jímž je špatná paměť na jména. Spíš skoro žádná. Nejsem v tom sám, ale dělává to nesnáze. Na pracovišti to už dávno znají. Vzpomínám si, jak jsme měli před lety na ústavu paní Stehlíkovou, Vránovou, Čížkovou a dvě Ptáčkové, všechny středního neurčitelného věku. To nebyla vědecká instituce, ale voliéra. Naštěstí byly všechny dámy milé, záhy nahlédly, jak se věci mají, a bavilo je, jak si pletu nejen jejich pravá jména, ale občas přidávám i jiné opeřence.

Nedosti na tom. Také si špatně pamatuji tváře, takže není výjimečné, když se s někým setkám podruhé, že ho nepoznám. Zvlášť, když se to odehraje jinde, než to první setkání. Na děkanátu jsem se seznámil s novou pracovnicí. Po několika dnech mne na ulici pozdravila se srdečným úsměvem jakási dáma, já ovšem nevěděl, kdo to je, automaticky, leč neutrálně jsem odpověděl. Představila se mi. Bylo mi trapně. Ona vlídně pravila, že už o mně slyšela …

Zpět do naší vsi. S muži pokročilého věku se nejednou zdravím na dálku, pokynutím ruky, někdy to vzdáleně připomíná salutování, podle toho, jak dalece dokážeme ruku zvednout. Jsme senioři. Pokud jsme blíž, zazní „dobrý den“, či zkráceně „dobrý“. Jen ve většině případů nevím, kdo to je. Pokud jdeme spolu, občas mi manželka řekne, že to byl ten a ten spolužák ze školy obecné. Po dalším setkání se ptám na jméno znovu.

Ale ti muži se občas usmějí, přátelsky se zatváří. Díky tomu mám pocit zdomácnění v novém bydlišti. Jistoty jsem v tomto směru nabyl nedávno. Vycházeje z místního obchodu ocitl jsem se tváří v tvář muži známému, leč, jak naznačuji, „od vidění“. Byl takový pošmourný den, muž pokýval a pak pravil: „Stojí to za hovno, že jo?“ Cituji doslova. Opis by nevyzněl. Asi znáte tuhle formuli nahrazující po našem anglické „how do you do?“. Na něj se odpovídá stejnou formulí. Na tuhle českou nesmíte ze společenských důvodů opovědět záporně. Pokýval jsem rovněž a odtušil „Jo, jo.“ A uvědomil jsem si, že už jsem v naší vsi přijat mezi zralé muže. Jsem tedy domestikant.