"Četl jste ten článek od Václava Klause mladšího? Jak se posmívá dnešnímu ministru školství?" zeptal jsem se svého přítele.

"Myslíte článek, ve kterém kritizuje ministrův záměr podporovat technické vzdělávání? Jo, četl. Nezdá se mi, že mladému Klausovi jde výslovně o posměch. Bývalý ředitel úspěšného gymnázia vtipkuje v článku na začátku a trochu i na konci, ale o té kamufláži na vzdělanostní společnost píše docela vážně a zasvěceně. A o vyučování matematice hodně ví, to se pozná."

Jdu s panem Štajnfestem na naši oblíbenou dopolední vycházku do lesoparku na vrchu Kváderberk. Květnové slunce proniká mezi vysokými buky, na lesní cestě leží těžké smrkové kmeny, zbavené větvoví a připravené k odvozu. Vůně pryskyřice, ronící se z pokácených stromů, nás doprovází až ke známému vyhlídkovému pavilonu Labská stráž. Odtud můžete pozorovat z orlí perspektivy Labe, kterak spěchá svým skalnatým údolím k saskému obzoru.

*

Pavilon Elbewarte už dávno není takový, jaký býval. Okrasné zábradlí, přístupová plošina a schody - pobořeno, ošlapáno, neudržováno. Mohutné sloupy z pískovcových kvádrů, vzpírající kopuli, dosud stojí spolehlivě. Vytesaný nápis prozrazuje, že pavilon byl vystavěn Vysazovacím a zkrášlovacím spolkem Děčín v roce 1890 pro všechny přátele přírody. Ale pozor! Pod střešní kopulí není radno prodlévat, protože zubem času a větrem vyhlodaný beton občas padá a tříští se na kousky o kamennou podlahu.

Usedli jsme opodál v dřevěném altánu, porýpaném a počmáraném od turistů a milenců.

*

Panu Štajnfestovi připadá, že ten polozřícený stavitelský majstrštyk připomíná svým nynějším stavem stav vyučování matematiky na našich základních a středních školách. Je též poškozené dlouhodobě působící nepříznivou atmosférou a častým střídáním mrazivých a horkých teplot. Ale pořád ještě stojí na solidních základech.

"Hodně lidí u nás se na matematiku - myslím na školní předmět nazvaný Matematika - kouká skrz prsty," dodávám a připomínám kecy a rádobyduchaplnosti, kterými šoubyznysové celebrity šperkují svoje vzpomínky na školní leta, kdy tak nějak matyku nemuseli.

"To bych nepovažoval za důležité," říká pan Štajnfest. "Dnešní školáci na tyhle televizní řeči... teda chci říct, že školní mládež takové "rozhovory" nesleduje. Škodlivější bývá častý a hlasitý úsudek takzvaných odborníků, kteří při jakékoli vhodné příležitosti tvrdí s patřičným opovržlivým tónem, že ze středoškolské matematiky nepotřebovali ve svém životě nic než akorát trojčlenku a procenta."

Řekl jsem panu Štajnfestovi, že na tento blaf jsem vymyslel prima return: Jestliže jste ve svém dosavadním životě nepotřebovali z matematiky nic dalšího, tak to nebyla vina matematiky, ale vašeho zůsobu života! "Nevěřil byste, příteli, jak taková poznámka dovede adresáta rozpálit."

Pan Štajnfest se zasmál a dodal: "Vystavujete tím svou osobu velkému nebezpečí."

Dole v údolí, po železniční trati na levém břehu Labe, projíždí dlouhý nákladní vlak. Údolí se naplnilo hlučnou ozvěnou. Počítám vagóny. Šedesát dlouhých, dvoupodlažních speciálních vozů a na každém šest nových osobních automobilů v přízemí a šest v prvním patře.

"Krásný příklad pro státní maturitu," zavtipkoval jsem. "Kolik aut veze vlak celkem? Jestlipak by dnešní maturanti takový výpočet zvládli?"

"S kalkulačkou snad ano," domnívá se pan Štajnfest.

*

Moment! - Počkejte, prosím, ještě chvilku se svými komentáři. Když inženýr Štajnfest hovoří o vyučování středoškolské matematiky, tak ví, o čem mluví. Má zkušenosti ze soukromého, individuálního doučování, které dvacet let - konkrétně v období 1991 až 2011 - poskytoval v rámci svého živnostenského listu studentům ve městě s padesáti tisíci obyvateli, ve městě, ve kterém je několik středních odborných škol, gymnázium a dvě detašovaná vysokoškolská centra ČVUT Praha. Štajnfestovy konzultace využilo na dvě stě padesát studentů ve věkových kategoriích 15-16 let (70 %), 17-20 let (20 %) a starších přes 20 let (10 %). Do poslední věkové skupiny patřili klienti z I. ročníku bakalářského studia zaměřeného na technické nebo ekonomické obory, kteří zjistili, že během předchozího studia na střední škole byli velkými lajdáky.

Inženýr Štajnfest pracoval mnoho let v aplikovaném výzkumu zaměřeném na vlastnosti kovových materiálů. Pro takového pracovníka je běžné dělat si o průběhu a výsledcích experimentů podrobné záznamy. Penzista Štajnfest si tedy takové poznámky vedl i o všech svých svěřencích. Zajímaly ho především jejich počáteční extrémní neznalosti. Neuměli malou násobilku, nevěděli si rady se zápornými čísly, z planimetrie neznali rozdíly mezi pojmy průměr a průřez, přepona a odvěsna, úsečka a přímka, kružnice a kruh. Nedokázali určit druh tělesa, s rozpaky hledali odpověď na otázku, kolik metrů má kilometr. Několikrát jsem mohl do Štajnfestova panoptikálního alba nahlédnout. Vzpomínám na případ studenta druhého ročníku gymnázia, který po pracném vyhledání potřebných vzorců a tabelované měrné hmotnosti vypočítal, že hmotnost kotoučku z tvrdého papíru je pět set gramů. Nehnul přitom brvou. Inženýr Štajnfest vzal nůžky a kus papundeklu, aby experimentem klienta přesvědčil, že se mýlí. Mládenec se hájil výrokem, že nikdy neviděl pět gramů. Jedna studentka třetího ročníku obchodní akademie při vysvětlování významu geometrické posloupnosti pro jednoduché finanční výpočty tvrdila bez uzardění, že úročení vkladu je klientův poplatek bance za to, že mu banka vklad bezpečně schová.

Pan Štajnfest nepořizoval soupis těchto raritních ignorancí z nějaké škodolibosti nad zpitomělou mládeží - on má mladé lidi rád a když si to zasloužili, pomáhal jim nezištně. Zaznamenával své poznatky z doučování, jako by to byl předmět výzkumu, protože věděl, že z nich bude možno vyčíst důležité závěry. Taky se zajímal o tzv. školní sešity, do kterých si studenti zapisovali zejména matematické příklady počítané ve škole nebo jako domácí úlohy. Mezi neuvěřitelnými jevy zaznamenanými v těchto sešitech byl nejvážnější ten, že během celého školního roku se mezi počítanými příklady neobjevil jediný příklad z technické, ekonomické nebo společenské reálné praxe.

*

A tak jsme s panem Štajnfestem diskutovali a nahlas uvažovali, co by se pro ono dnes tolik ožehavé téma dalo udělat.

Pan Štajnfest by prozatím nenavrhoval ministru školství a jeho poradcům nic jiného, než aby na základní škole se změnil název předmětu Matematika na výstižnější a přijatelnější název Počty (po samozřejmé dohodě, že elementární geometrie - tolik důležitá pro praktický život! - do Počtů patří). Počty je název společensky sympatický, protože zatímco neumět Matematiku je móda, umět počítat by měl každý samostatný, svéprávný a schopný člověk.

Na středních školách by pan Štajnfest změnil název předmětu Matematika na populárnější a srozumitelnější název Aplikace matematiky. Dosavadní název Matematika je pro současnou veřejnost odpudivý, vzbuzuje nedůvěru svou nesrozumitelností, protože si pod pojmem Matematika každý představuje něco jiného. Termín aplikace je mládeži dobře znám a má k němu pozitivní, zvědavý a tvořivý vztah. Přitom nejde o žádné novátorství - viz Základy aplikované matematiky (editoři Škrášek, Tichý).

*

Panu Štajnfestovi zaujetím pro věc zčervenaly tváře. Pravil, že by toho navrhoval víc, ale až příště. Nad vzdáleným hřebenem Sněžníku bylo možno zahlédnout tmavý mrak, rozhledna na vrcholu hory zmizela v mlhavém oparu lijáku. Napadlo mi, že asi přijde první letošní bouřka.

Odpovědí bylo vzdálené hromobití.

________________________________________________

© Petr Kersch, Děčín, červen 2014

petrkersch@karneval.cz