29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Zvítězí zase kuřácká lobby?

17.6.2015

Kuřáci a lobby tabákového průmyslu jsou zakopáni v zoufalé kruhové obraně. Nebudu komentovat neustále rojící se nářky libertariánů i zde na Neviditelném psu zejména pod praporem Svobodných nad útoky na lidské svobody zákazem kouření ve všech veřejných místnostech. Já si ten naštěstí nezvratný protikuřácký vývoj dovolím připomenout a komentovat z pohledu pamětníka více než šedesáti let.

Až do mých osmi let bylo kouření kolem mne spojeno prakticky pouze s nechodícím dědečkem, který ovšem kouřil bez ohledu na babičku v pokoji, kde dožívali své dny. A současně také v domácnosti u strýce. Samozřejmě i ve škole ne že by to kolem mne nebylo, ale skutečná tabáková exploze pro mne nastala datem mých 15. narozenin 31. srpna 1960 nástupem do internátu dnes už dávno neexistujícího Odborného učiliště spojů Vratimov. Pro čtenářovu představu musím přiblížit, že učiliště bylo umístěno v pronajatých či odkoupených dřevěných barácích kasárenského typu z Osady mladých budovatelů socialismu z padesátých let naproti Nové Huti tehdy Klementa Gottwalda, dnes Arcelor Mittal, Severomoravskou krajskou správou spojů. Ve čtyřech uniformních barácích byl internát, v jednom škola, ve třech dílny. Jediná ústřední zděná budova obsahovala kuchyni, jídelnu a kanceláře vedení. Nevím, jestli si ještě někdo dokáže představit, že dnes by takového něco vůbec bylo možné; navíc ale kromě kuchařek, dvou sekretářek a jednoho mladého učitele nebyl z personálu v učilišti vůbec nikdo, kdo by nekouřil. A mistři odborného výcviku dokonce celý den naší šestapůlhodinové výuky v dílnách kouřili v naší přítomnosti! Pochopitelně dobrá polovina učňů se utržením z rodinného řetězu vrhla na kouření potajmu hned a další se postupně osmělovali. Ani já jsem úplně neodolal. Samozřejmě, kouření nás, neplnoletých učňů bylo přísně zakázáno a trestáno, dvojky a trojky z chování se rozdávaly na běžícím páse. Rovněž ve vlacích mezi Ostravou a Brnem, kam jsem čas od času jezdil k rodičům, se kouřilo jako na závodech. Přeplněný večerní rychlík z Brna do Bohumína, plný nejen učňů, ale i brigádníků v dolech a hutích, jel jako pojízdná zahulená putyka. V nekuřáckých oddílech se tedy nekouření ještě jakž takž dodržovalo, ale v přeplněných chodbičkách, kde se obrazně řečeno stálo na jedné noze a i to ještě ne na vlastní, navzdory i tehdy psaným pravidlům ČSD ani náhodou.

Na brněnské elektroprůmyslovce, kdy jsem bydlel zase doma, to v centru města tak palčivým problémem nebylo. Někteří profesoři sice kouřili, ale omezovalo se to jen na jejich kabinety. Nezapomenutelný byl ovšem tělocvikář prof. Poidinger. Ten, tehdy zhruba padesátník, kuřákem byl a když nám na lyžařském výcviku na Moravské boudě v Krkonoších z bezpečnostních důvodů kouřit v chatě přísně zakazoval s cigaretou v ruce, vzbudil pochopitelně velké veselí. Na což reagoval slovy: „Kdo kouří, je vůl!“ A po další salvě smíchu řekl: „Ano, i já jsem vůl!“

No a když už jsem zmínil železnici, tak mohu pokračovat s vývojem omezování kouření na brněnském hlavním nádraží. To bylo samozřejmě v těch dobách prohulené skrz naskrz také. Snad asi tak v roce 1965 bylo kouření zakázáno nejprve v postranních koridorech, ovšem ne v hlavním vestibulu. Tam k tomuto zákazu došlo možná okolo roku 1968. V roce 1972 jsem se u svého tehdejšího zaměstnavatele Montážního podniku spojů Praha, závod 04, tehdy Gottwaldov-Louky, zúčastnil autobusového tématického zájezdu do Polska. A jako železniční nadšenec jsem vstoupil ze zvědavosti do nádražní budovy v Katovicích. Hezká moderní vysoká hala, ovšem neuvěřitelně zadýmená. Tak to jsme v té době měli už snad trochu náskok a toto barbarské prostředí mnou poněkud otřáslo, byť u nás to před pouhými deseti lety také bylo normou.

Ještě připojím jednu vzpomínku tehdejší kuřácké arogance: Na Nový rok 1964 při novoročním koncertu brněnské filharmonie, donedávna ještě s přívlastkem Státní, v sále Stadionu na dnešní Kounicově ulici, byla před přestávkou na pořadu Janáčkova Symfonieta. A tato byla tehdy vysílána v přímém přenosu televizí. Veliké vzrušení a následnou kritiku vyvolala i tehdy neuvěřitelná skutečnost, že kameraman obsluhující tehdy samozřejmě obrovskou elektronkovou kameru uváděnou podle potřeby do pohybu dalšími dvěma pomocníky na kolejnicové dráze na okraji pódia si s obličejem neustále zabořeným do kamery dokázal zapálit a celou cigaretu během asi tak dvou prostředních vět Symfoniety muzikantům a přímo dirigentovi pod nosem vykouřit.

V té době se na železnici začala pomalu prosazovat opatření proti masovému kouření, či alespoň na ochranu nekuřáků. Nejprve v osobních vlacích, později i v rychlících se začaly množit celé nekuřácké vagony označované plechovou tabulkou. Když potom bylo na rychlíku takto označeno devět vagonů z desíti, tak asi bylo vedením drah pochopeno, že se na tabulkách ušetří, když se budou označovat naopak vagony kuřácké. Navíc také kuřáci za svá „práva“ bojovali tím, že nekuřácké tabulky jednoduše sejmuli a za jízdy zahodili.

V roce 1981 jsem se zúčastnil leteckého zájezdu s vědeckotechnickou společností do Moskvy na výstavu Svjaz 81. A připojím nesmrtelný zážitek z Ruzyně: Když jsme se nasoukali do letounu IL-62 a zaplnili kabinu do posledního místa, tak ještě před pojížděním na start se ozvalo z palubního rozhlasu: „Pravá polovina kabiny je nekuřácká a v levé polovině se kouřit smí.“ Samozřejmě, že umístění jednotlivců bylo dílem náhody, ale po tomto hlášení to hlavně byl signál snad pro všechny kuřáky, aby si naráz zapálili. Hrůza!

Ještě počátkem devadesátých let zasahovaly do práv nás nekuřáků evropské železniční předpisy, které vynucovaly v mezinárodních vlacích vyhrazení poloviny každého vagonu pro kuřáky. To tehdy už naše dráhy byly podstatně dále.

Jeden incident přímo mezinárodní jsem sám vyvolal v roce 1995. Zúčastnil jsem se tehdy kongresu Federace telekomunikačních inženýrů evropských společenství v italské Boloni. Součástí programu byl i tématický zájezd do Milána. Ten se odehrával sice v teplém září, ale ten den vytrvale a vydatně pršelo. A teď si představte plně obsazený autobus s orosenými okny, z poloviny obsazený Řeky, kteří kouřili jak na závodech. A když se v mojí nejtěsnější blízkosti usadili čtyři a diskutovali přes uličku, přičemž si všichni současně zapálili, tak už jsem se neudržel a hodně ostře jsem se proti nim vymezil. A nebylo to bez následku: Na závěrečném spolkovém shromáždění nás, zástupce České republiky, přijímali do pozice přidružených pozorovatelů. A ozvala se ze strany řecké delegace k tomuto bodu nevybíravá výhrada. Výhrada, která byla ovšem funkcionáři řídícími shromáždění původem napříč celou Evropou z jednacího stolu obratem smetena.

V roce 1989 krátce před listopadem se vedení našeho podniku vypravilo do západního Německa. A ředitel brněnského závodu pod dojmem toho, co tam viděl, kromě jiného vydal okamžitý zákaz kouření v technologických prostorech (telekomunikační zařízení na zesilovacích stanicích tehdejší Správy dálkových kabelů). No to byl křik potrefených! A dnes se ve všech budovách O2 prostě a jednoduše kouřit nesmí, protože kouření by aktivovalo požární čidla. Z tohoto pohledu by mne zajímal technický detail, když ředitel České televize úslužně zajišťoval čerstvě zvolenému presidentovi popelník, zda musel současně v areálu Kavčích hor zajistit deaktivaci protipožární signalizace.

Takže ve své dnešní takřka sedmdesátce mohu s uspokojením konstatovat ten neustálý, nejen v mých očích nepřetržitý 55letý posun správným směrem. Přičemž kolem každého dílčího kroku bylo znovu a znovu řečí a přímo řevu o lidských právech potrefených závisláků! Tak teď už jenom dobýt ten poslední zákop. Snad jenom doplním, že v roce 2008 jsem byl v irském Dublinu a navštívil jsem v samotném centru vyhlášenou irskou hospodu s pěknou muzikou. A to už tam zaplať pánbůh ten zákaz platil. Také tam předtím vykřikovali kuřáci a hospodští krátce předtím, že irská hospoda bez kouření není hospodou. Nedovedu si to tam při té hustotě stojících hostí s kouřením představit, to bych tam snad asi ani nepáchl. Musím se ovšem přiznat, jak jsem podotkl výše, že nejsem úplně tabákově čistý, právě od toho učiliště až do svých 36 let jsem byl kuřákem, nutno říci výhradně svátečním, který ovšem nikdy svůj den nezačínal zastávkou u trafiky.

Když vidím dnešní omladinu kouřící před školami, a hlavně dívky, chce se mi křičet. Ale povětšině raději mlčím. A pokud náhodou někdy něco řeknu, tak se dozvím takovou klasiku: „Kouřil, umřel. Nekouřil, umřel taky.“ Na tato moudra, která jsem slýchával už před těmi lety, odpovídám, že prakticky všem, od nichž jsem to už před lety slyšel, jsem byl na pohřbu či na kremaci.

Takže, kuřáci, hlavně ti parlamentní, už konečně z toho beznadějného obklíčení poslední ztracené varty vztyčte bílou vlajku! Vykažme tedy kouření do soukromí, tedy tam, kam civilizace vykázala už dávno lidské vyměšování. A to je přitom na rozdíl od kouření fyziologické. Vždyť normální je nekouřit.