Křesťanské poslední pomazání je spojeno jak známo i se zpovědí a s rozhřešením. Zatím sice nic nenasvědčuje tomu, že bych stál bezprostředně před odchodem z tohoto světa, a až k tomu jednou dojde, obejdu se při tom bez asistence jakéhokoliv kněze i jeho rozhřešení. Můj věk (ale nejen věk) mne ovšem ke zpytování svědomí už přímo vybízí. V daném případě nemám ovšem na mysli prohřešky proti „božím příkazům“, ale především takové ty „občanské“ prohřešky. Co jsme kdy udělali nebo také neudělali a udělat měli, za co bychom se měli stydět a za co bychom se měli třeba i omluvit. Jistě by nebylo na škodu, kdyby si každý člověk zavčas svoji mravní odpovědnost vyjasnil. Pokud se o tom zde zmiňuji, nečiním tak proto abych veřejně ulehčil svému svědomí – to dokážu i v soukromí. Rád bych spíš upozornil ty mladší na to, jaká byla kdysi situace v naší zemi v období před jejích narozením, a ty starší, aby na tu dobu nezapomínali.

K mým občanským prohřeškům došlo takto. V roce 1951 jsem byl přijat na průmyslovou školu. Již v prvních dnech po nástupu se uskutečnilo společné shromáždění celé školy, což bylo něco jako schůze tehdejšího Československého svazu mládeže (členem ČSM byl v podstatě každý student, pokud nebyl, musel počítat s důsledky). Hned cestou ze schůze se na mne obrátil jeden spolužák z vyššího ročníku s otázkou, jestli bych se nechtěl zúčastnit činnosti v nově vznikajícím třídním výboru. Byl to předseda školského výboru ČSM, takže agitoval. Dosud nevím, jak přišel právě na mne. Nikdo mne neznal, na schůzi jsem se nijak neprojevoval, jediná moje svazácká činnost spočívala v povinném placení příspěvků, dokonce ani tu modrou košili jsem tehdy ještě nevlastnil. Možná ale, že to bylo k vůli mému věku. Přímo ze školy jsem se před dvěma lety na průmyslovku nedostal, protože mi chyběla tehdy požadovaná praxe. Když jsem praxi nakonec získal jako učeň, tak strana a vláda opět svůj názor změnila a předběžné zaměstnání v průmyslu se pro nástup na průmyslovku zase nevyžadovalo. Takže převážná většina mých spolužáků byla logicky o dva roky mladší. Měl jsem tehdy mnoho zájmů, ovšem angažmá ve svazácké činnosti k tomu nijak nepatřilo. Přesto jsem tehdy zcela neprozřetelně coby uvědomělý student souhlasil.

Moje tehdejší „uvědomělost“ mne postupně přivedla až do celoškolního výboru ČSM, kde jsem se postupem času stal jednatelem. Nemohu říct, že by mi převážně nudné schůzování nějak moc přirostlo k srdci, ale povinnost je povinnost, tak nějak jsem to bral. Dodatečně si uvědomuji, že aktivní svazácká činnost byla tehdy spojena i s jistým „respektem“ učitelského sboru a ředitelství školy, což jsme považovali ve své domýšlivosti za zcela samozřejmé. V rámci mé funkce jsem dostal na starost i kádrovou činnost. Ano, to tehdy skutečně existovalo. Na všechny studenty tehdy existovaly svazácké kádrové posudky, které byly čas od času aktualizovány. A funkci „vrchního kádrováka“ jsem tedy zastával já. Právo k tomu jsem dostal pouze na základě jednoduchého rozhodnutí svazáckého výboru a v podstatě si nevzpomínám, že bych byl nějak nebo někým kontrolován. Ano, tehdy se to považovalo za zcela normální a nikdo neprotestoval (spíš si nikdo netroufl protestovat). Dodatečně jsem ale po pozdějším prozření musel konstatovat, že se jednalo o perverzní praxi zavedenou perverzním režimem, a za tuto svoji tehdejší činnost se dosud velmi stydím. Jen zvrácený režim může vyžadovat vytváření takových kádrových hodnocení takovým způsobem.

V podstatě řečeno celá tehdejší moje činnost v tomto ohledu byla velmi nudná a to vymýšlení stupidních kádrových formulací bylo navíc i velmi nepříjemné. Každý kladný posudek zákonitě obsahoval KLAPOKLIDEZ (pro později narozené: „kladný poměr k lidově demokratickému zřízení“). Pro klid svého svědomí si nemohu vzpomenout ani na jeden jediný případ, kdy bych tak neučinil. Sice jsem občas to a ono dotyčnému v posudku vytkl, týkalo se to ale převážně vždy jen studijních výsledků na základě stanoviska učitelů. Nikdo z mnou kádrovaných spolužáků neměl z tohoto hlediska žádné problémy jak během studia, tak i později. Kádrování nemělo vliv na maturitní výsledky a všichni moji spolužáci uspěli nebo neuspěli v životě již na základě zcela jiných důvodů. To ovšem nijak neospravedlňuje moji tehdejší činnost. Poškodit někoho úmyslně či neúmyslně jsem tehdy skutečně mohl a jak známo, nezřídka k tomu i docházelo. Zúčastňovaly se na tom nejen pomstychtivé kariéry, ale jak známo i mnozí pozdější koryfejové československé literatury, vědy a umění. Ještě dosud je v naší společnosti mnoho lidí, kteří na podobné kádrové posudky nešťastně doplatili. Dokonce i profesorský sbor nebyl zcela imunní proti svazáckému (a pochopitelně zvláště pak stranickému) hodnocení. Zejména v té době ta prvorepubliková, tzv. buržoazní část učitelského sboru byla pod neúprosným dohledem. Shodou okolností to byli převážně právě tito profesoři, na které jsme pak v dospělosti nejraději a s úctou vzpomínali.

Ve vzpomínkách ovšem musím také dodatečně přiznat, že tato moje činnost měla pro mne osobně také některé výhody. I když jsem v té době dokázal docela slušně dvěma prsty ovládat psací stroj, dostal jsem k dispozici o dva roky mladší spolužačku, která to dokázala podstatně lépe deseti prsty, zatímco já jí jen diktoval moje „hodnocení“. Velmi brzy se ale zjistilo, že ona měla i jiné přednosti, o čemž jsme pak vedli časté pohovory v městských ulicích a parcích, a nejen tam. Byl to podstatně příjemněji a zejména účelněji strávený čas než ten při psaní posudků. Ale ani tato okolnost neomlouvá moji tehdejší činnost. Poprvé a v plném rozsahu jsem si to uvědomil při zpytování svědomí po srpnu roku 1968, kdy jsem jsem si pro svoji osobu předsevzal, že se již nikdy aktivně či pasivně nezúčastním jakékoliv vynucené společenské angažovanosti. A také jsem si předsevzal, že v budoucnu se již nedám „opít demagogickým rohlíkem“ a nenechám se ovlivnit politickou manipulací, jako jsem to udělal ve svém nerozvážném mládí. Jistou dobu se mi to dařilo, dokonce jsem úspěšně odolal i vyděračskému nátlaku a při prověrkách odmítl přiznat sovětské armádě statut našeho záchrance před kontrarevolucí. Ovšem právě ona „aktivní společenská angažovanost“ byla stále důrazněji vyžadovaná. S hrůzou jsem musel pozorovat, jak se postupně mění situace. Bývalí nadšenci Pražského jara a všeho, co s tím souviselo, postupně umlkali a netrvalo dlouho, kdy si člověk musel dávat pozor, s kým mluví. Když už jsem měl obavy, že pod dosud dobře známým normalizačním nátlakem budu postupně i já nucen ze svých předsevzetí slevovat, rozhodl jsem se raději k emigraci, což se mi nakonec po třech letech usilování skutečně podařilo.

Dobře chápu, že ne všichni mohli volit podobnou cestu jako já. Každý měl rodinu, přátele, povolání, budoucnost, život před sebou. Zůstává ovšem záhadou, odkud se naráz v roce 1968-69 vzalo tolik nadšených demokratů a kam potom zase skoro stejně naráz zmizeli. A odkud se o dvacet let později znenadání opět objevilo tolik zvoníků klíči? Nemohlo by se opět stát, že i tuto okolnost budou lidé za čas raději skrývat? Při své první polistopadové návštěvě ve vlasti jsem nepotkal ani jednoho komunistu. A přesto dosud mají 15 % potenciálních voličů, v nejvyšších zastupitelských úřadech zastávají dnešní či někdejší komunisté zcela suverénně významné pozice a velmi sebevědomě vystupují ve veřejných vystoupeních. Členství v KSČ a na ní závislých orgánech je již zcela „salonfähig“. Osobně nacházím jisté pochopení pro lidi, kteří vstupovali do komunistické strany po válce, zejména v té první fázi. Pokud tam někdo vstupoval po roce 1968, tak to mohl být jen nějaký pomatenec, bázlivec nebo spíš vyložený kariérista. To už přece všichni mohli vědět co a jak z vlastní zkušenosti. A pokud tam někdo vstupoval dokonce ještě kolem roku 1988, tak to byl zřejmě vyložený pitomec nebo evidentní komunista se vším všudy. Bohužel, jak vyplývá z různých „Who is Who?“, i takových je řada, dokonce i v nejvyšších politických kruzích.

Odsunout komunisty po Listopadu (podobně jako Němce po válce) jistě nešlo. Mohl se zakázat název jejich strany, ale s tím by si také snadno poradili. Ale co tak aplikovat na ně jejich principy, když na dobu svého vládnutí tak vřele vzpomínají? Začít by se dalo třeba právě těmi již zmíněnými kádrovými posudky na ně a jejich potomky se všemi důsledky. Také by se jim mohly zestátnit jejích domy, kanceláře a firmy ve prospěch jimi postižených. No a nezapomínat by se mělo i na odebrání cestovních pasů, aby mohli vycestovat jen po předběžném prošetření jako za jejich panství. Není podivné, že právě to, co jiným občanům vehementně upírali, nyní s oblibou a se samozřejmostí jim tolik vlastní využívají?

V souvislosti s nastávající volbou prezidenta je často diskutovaná otázka o přípustnosti širokého občanského referenda. I mezi aspiranty na prezidentský stolec (a samozřejmě nejen tam) se našli takoví, kteří to podporují s odkazem na to, že český lid je natolik zkušený a soudný, aby se dokázal správně rozhodnout. Podle mého názoru se jedná jen o průhledné mazání medu kolem úst budoucích voličů. I když se vší pravděpodobností existuje něco jako lidová moudrost, musí pro to být splněny také jisté podmínky. Podle mne ale stačí pár schopných demagogů, účelné sdělovací prostředky, vhodná státní a soudní moc a zejména neškodí nějaké to zahraniční nebezpečí. Pak to může trvat jen tak maximálně dva roky a lid většinově „volí“ zcela podle zadání. Jen si připomeňme, kolikrát v přehledné historii právě náš moudrý lid „rozhodoval“ jako na horské dráze, nezřídka i 99,9% souhlasem. Mimochodem, komunistické nebezpečí není to jediné, před kterým bychom měli být na pozoru. Přitom by bylo nezbytné zdůraznit, že se nejedná o nějakou světovou výjimku. Vždyť u nás neexistuje ani jedna generace, která by nezažila minimálně jeden politický kotrmelec. Skutečně soudný a odpovědný národ s lidovou moudrostí vyrůstá teprve po mnoha generacích a takových ve světě není zas tak mnoho.

Nebylo by pro začátek příhodnější, kdyby se každý před pronášením sebevědomých a radikálních výroků a hodnocení nejdříve zamyslel a zpytoval své vlastní svědomí? Uvědomil si, co jsme kdy udělali nebo také neudělali a udělat měli a mohli, za co bychom se měli stydět a za co bychom se měli možná i omluvit. Je ovšem bláhové předpokládat, že by k něčemu takovému mohlo v širším měřítku v dohledné době docházet.