Naše současná společnost stojí na vyčpělých žvástech a naší nejzazší pohnutkou je emocionální náboj nasládlé, rádoby selské pohody či prostě jen lenosti.

Kudy a hlavně kam dál? Tato otázka po příštím směřování české společnosti je kromobyčejně palčivá. Jistě, nejsme sami: také v jiných zemích Evropy mají lidé tváří v tvář současné krizi rozpaky nad dalším vývojem. Ovšem u nás jsou tyto rozpaky podtrženy tím, že dřívější národní model dospěl ke svému konci.

O který model jde? Jde o národní obrození. Obrození se rodilo coby projekt s určitým nábojem v temných dobách intenzivní rekatolizace a germanizace české společnosti. Mělo zpočátku jen skrovné cíle a bylo i dost krotké. Na vlastní stát nebylo tenkrát ani pomyšlení a pomyšlení na něj neměl ještě ani Palacký či Masaryk; Masaryk k němu dospěl až během války. Avšak v intencích buditelů bylo svým způsobem od počátku.

Podařilo se sice vytvořit v roce 1918 Československo a dokonce v něm bylo relativně vyspělé demokratické zřízení, ovšem stále šlo o multinacionální společnost s výrazným podílem jiných než českých národů, přičemž žádné z těchto etnik nemělo touhu s tím českým splynout. Došlo pak k různým známým peripetiím a fakticky až v roce 1992 po rozdělení Československa jsme získali naprostou suverenitu v duchu oněch buditelů.

Jinak vyjádřeno, národní obrození bylo dovršeno: dosáhli jsme svého a následujících dvacet roků pak ukázalo pouze naši bezradnost. Upřímně: neumíme si vládnout. Toužíme sice po suverenitě zbavené všech vlivů, ovšem stáváme se tím na poli mezinárodní politiky směšní. Zbývá ptát se po důvodech takového selhání a řešení je nasnadě: původní hodnoty stojící u zrodu v dobách národního obrození se ukazují být scestné. Zbabrali jsme si to národní obrození a nyní sklízíme úrodu.

Připomeňme si, že nám ve škole lezly na nervy ty zástupy českých spisovatelů a básníků, jejichž knížky se nedaly číst. A přiznejme si konečně i to, že zasnění nad Máchovým Májem či Babičkou Boženy Němcové má naveskrz kýčovitou povahu. Osobnosti rázu Dostojevského, Kierkegaarda, Flauberta, Ibsena či Milla jsme prostě neměli. To, co bylo napsáno u nás, vesměs nestálo za nic.

Naše současná společnost tak stojí na vyčpělých žvastech a naší nejzazší pohnutkou je emocionální náboj nasládlé, rádoby selské pohody či prostě jen lenosti, lenosti myslet vlastní hlavou či dokonce konat.

Vraťme se zpátky do minulosti. Za dob národního obrození byla v rozpětí dvou generací dvě rozcestí dalšího možného vývoje, přičemž česká společnost zvolila vždycky to horší. První alternativou bylo, zda se bude tehdejší společnost ubírat spíš cestou Bolzana usilujícího o zemské vlastenectví s rozmanitostí kultur a jazyků či cestou Jungmanna s důrazem na jazykovou vyhraněnost.

Zvolil se Jungmann s tím, že jazyk se stal středobodem dalšího dění. Budiž. Mezi jeho následovníky byl ovšem stále ještě například Purkyně; Purkyně se zařadil svými objevy mezi nejvýznamnější badatele všech dob (spousta biologických i psychologických fenoménů je pojmenována po něm). Avšak tudy kráčela česká společnost jen vzácně. Například jeden z jeho nejvýznamnějších žáků Jan Čermák se posléze "odrodil" (Czermak) a sklízel úspěchy v Německu.

Byla tu totiž ještě jiná varianta vývoje a tu představoval Palackého vrstevník Václav Hanka proslulý mimo jiné tím, že zkonstruoval poměrně pěknou báseň, avšak prezentoval ji coby originál z dávné minulosti. Měl pak obrovský vliv na řadu osobnosti zahrnujících například i Palackého; Palacký rukopis Královédvorský pokládal za silný argument ve prospěch českého národa.

Nabízely se tudíž v obrození dvě cesty: cesta Purkyně oddaná pravdě a cesta Hanky budující národní hrdost na lži. Lež k jiným a hlavně k sobě samému se bohužel stala dominujícím prvkem české společnosti.

Jistě, je třeba zdůraznit zde odvahu Masaryka mimo jiné i v jeho boji proti padělaným rukopisům s tím, že rukopisy naopak hájil jeho souputník a protivník Kramář se zálibou v okázalosti (mimochodem společné mají Hanka, Kramář a ovšem i náš současný president kromě záliby ve lži také mimořádnou zálibu v Rusku). Avšak nyní je třeba konstatovat s velikou lítostí to, že lež vítězí na celé čáře.

V důsledku toho jedni systematicky rozkrádají společné bohatství a druzí, ti méně čiperní, jim za to po hospodách nadávají, přičemž když se někdo přece jen vzepře, pokládají ho všichni hned za zrádce národa či prostě blázna.

I Masaryka je třeba kritizovat, kritizovat ovšem z druhé strany: měl ještě daleko důkladněji komunikovat s liberálně smýšlejícími osobnostmi v okolních zemích (ačkoliv plně chápu, že tenkrát liberalismus z různých důvodů zrovna populární nebyl) a rozvíjet evropskou soudržnost. Zároveň totéž platí i pro nás: je třeba se do evropské společnosti dále integrovat a to je také jediná cesta pro nás do budoucnosti. Budovat národní charakter na jazyce a snažit se o suverenitu bez vlivů okolí či dokonce na sebeklamu je pak holé šílenství.

Snad bychom v minulosti našli ještě jednoho rádce, který šel touto cestou a který ukazuje cestu stále i nám: byl jím Jan Amos Komenský. Komenského coby filosofa a teologa ovšem česká společnost až dosud nikdy moc nebrala vážně (čímž se od zahraničí hlavně anglosaského propastně liší). Jeho bytostným cílem byla integrace do širšího lidského společenství. Kromě toho měl ovšem na mysli myšlenky ještě daleko hlubší a troufám si tvrdit, že z něj můžeme čerpat bohatou inspiraci v současné myšlenkové sterilitě a morálním marasmu.

Původně na stránkách Česko hledá budoucnost

Autor je neurolog a filosof

Převzato z blogu autora