Setkání k 40. výročí založení Charty 77 proběhlo celkem decentně. Ani media diváky moc neprudila. V televizi sice chvíli mluvící hlavy blábolily o Chartě, vyšlo pár článků, ale bylo to umírněné. Což je dobře. Jedině Lidové noviny uveřejňují seriál, ovšem tak ňák mi tam chybí podpis, kdo že to píše. Protože samotná Charta byla hlavně o podpisech.

Jistě je kdekdo zvědavý, jak to setkání probíhalo. V mediích toho moc nebylo. Charta už je passé, což je možno přeložit jako „minulost“, tedy je to pro media nezajímavé. Charta je víceméně neviditelná.

Možná proto, že na prvním setkání Charty 77, krátce po převratu, se chartisté dohodli, že nezaloží žádnou „organizaci“. Aby nebyli za blbce a aby jako neloudili za zásluhy.

Takže jsme se sešli až minulý týden, v Mramorovém sále Lucerny, což je menší taneční a koncertní sál. A kam se naměstnalo více než tři sta lidí. Organizátoři poděkovali Ivanu Havlovi a Dáše Havlové (nevím, které z těch dvou) za propůjčení sálu. Představa, že by Sobotka, Babiš anebo Krnáčová nabídli nějaký sál, je z říše snů. Statečným lidem se nikdy neodpouští, že? Takže v Lucerně. Bez dotací.

Plně v duchu starých dob Charty zazněl na začátku setkání fórek, že prý jsme se měli podle původního plánu sejít v Národním divadle, ale nevyšlo to. Protože tam už to měli obsazené na své výročí podpisovatelé Anticharty. Shromáždění se od plic zasmálo.

Z krátkých vystoupení řečníků mne nejvíc okouzlilo sdělení, tuším Sašy Vondry, že my, disidentní Češi a pár přítomných Slováků, jsme fakt dobří. Domluvíme se. A chováme se decentně. Kdyby se dneska takhle chtěli setkat disidenti z Polska nebo Maďarska, tak by se určitě porvali.

Konferoval Jakub Železný, ale jeho profesionalita mu byla platná jak mrtvýmu zimník. Přesila sešlosti šedivých chartistů po čtyřiceti letech, tedy vlastně – když mi kolegové prominou – dědků a bab, z nichž je už většina nahluchlých a ostatní úplně hluší, si konečně zase mohla popovídat. A to si nedala vzít. Vypadalo to jako v tom starém americkém vtipu. To když průvodce turistů požádá zájezd starších dam slovy: „Kdyby přítomné dámy poněkud ztišily své jemné hlásky, tak bychom uslyšeli příšerný řev Niagarských vodopádů.“

I nejvášnivější projevy u mikrofonu byly slyšet nejdál tak asi deset metrů před podium. Bylo mi poněkud líto Jaroslava Hutky, který hrál své slavné písně. První dvě řady se pokoušely zpívat s ním, ale kousek dál už nebylo slyšet, zda zpívá „Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, usměvavé tváře“. Klidně by mohl zpívat Kalinku anebo nějaký trempský cajdák. Nikomu to ovšem nevadilo, jen Železný marně napomínal rozvášněné chartisty, kteří na sebe z dvaceti centimetrů pokřikovali: „Pamatuješ...?“ „Co si řikal?“ „Já ti nerozumím...“ anebo se společensky usmívali, když viděli, jak k nim někdo stojí „en face“ a pohybuje pusou. Jak psal Miroslav Horníček, že jak k stáru hluchnul a jeho žena mluvila čím dál tím tišeji, občas jí odpovídal, i když jen žvýkala.

Jistě máte zájem zvědět, zda a jak se tam ti chartisti zase cpali za dělnické peníze. Jak chodí po internetu ten dopis, jak Havel a jeho parta chartistů se vždycky jen ožrali, zasouložili, zakouřili ameriky a pak šli spát do kotelen.

Za dělnické to nebylo. Ani za státní. Tak proto tady žádný kaviár ani ústřice nebyly, ani rožněné jehňátko (ono by to na parketách asi šlo blbě). Bylo to, jak se říká, „obyko“, tedy obyčejný „raut“. To znamená nějaký nakrájený salám střední cenové kategorie (to já poznám), pak opečené kousky kuřete –(obyč., žádné BIO), něco sýra a červené a bílé víno. Nejasného původu. Rozhodně ne žádný „pozdní sběr“ anebo tak. Většina by to stejně neocenila. Stačí?

Já bych o tom snad ani nepsal, nebýt v Lidovkách článek „Chvála Charty dětí“ od M. C. Putny.

Pan Putna, známý to intelektuál a „katolická buzna“, jak sám o sobě píše na plakátu, co si nosí na demonstrace. Podle mnohých však egocentrista levicově, až trockisticko zaměřený, ideový souputník všech západních „liberálů“. Kteří ovšem nejsou žádní milovníci svobodomyslných politických směrů, ale milovníci a propagátoři takzvané měkké tyranie. Fanda genderismu, sluníčkářství, politické korektnosti a tak.

Pan Putna v článku nejprve pochválil několik chartistů, co je znal jako kluk, a hlavně „chartistické děti“. Tedy děti chartistů, ovšem jen některé. I některé starší. Cituji: “... A jsou i chartisté, kteří se dodnes sami angažují tam, kde se národ podělává a blbne.“ Že by tím myslel chartisty, o které nemají mainstreamová media zájem a kteří si myslí, že základem rodiny jsou maminka a tatínek a ne dva tatínkové? Tedy „hoši“, sexuální to příznivci pana Putny? Anebo ti, co se domnívají, že Obama je ukázka hrůzného selhání naši civilizace a ne její vzor? Tak to určitě ne. Pan Putna dokonce ví, kdo by už neměl být zván chartistou. Tedy tak nějak, ho vyloučit z Charty, jako se kdysi vylučovalo z Pionýra.

„Bohužel jsou i jiní, kteří se v posledních letech dali do jiného díla,“ píše pan Putna. A pokračuje: „Jeden psal v tomto listě (Lidových novinách), že varování před kremelskou propagandou je „vřeštění neziskovek“.“ (To si dovolil hodně, napadat neziskovky, co? Z jejichž „nezisků“ v milionech žijí přátelé pana Putny.)

„Jedna chodí řečnit na prokremelské demonstrace ... Jde o to, že kremelský režim systematicky ničí přesně ta práva – shromažďování svobody projevu a další. Na jejichž obranu kdysi Charta povstala.“

Tak Charta nepovstala, Charta požadovala dodržovat zákony. A protože u toho pan Putna nebyl, tak ať to nekomentuje. Ještě žije dost lidí, kteří u toho byli. Jako autor této odpovědi.

Nakonec zakončuje pan Putna svůj článek efektně: „Ať si dotyční dál píší pod texty „bezpečnostní analytik“ anebo „spisovatelka“. Ať si však již nepíší „signatář Charty“. Svůj tehdejší podpis totiž svým jednáním odvolali.“

Pan Putna je drzej jako opice. Nebo je duchovní spřízněnec majora StB, co na mne řval na Ruzyni, že myslet si můžu, co chci. Ale budu držet hubu, jinak se mnou zamete. A že nejsem žádný občan, že jsem jen kontrarevolucionář. Proto oni mi nedovolí to tady rozvracet... atd. atd.

Kde bere pan Putna tu neskutečnou drzost, on, prověřený student normalizační Filosofické fakulty (1986–1991), papírový hrdina ze školních lavic, když mladí soudruzi z SSM uspořádali demonstraci 17. listopadu a ono se jim to nějak zvrtlo a od té doby si myslí, že mají patent na rozum a právo určovat, kdo je dobrý a kdo zlý?! Moralista a duchovní gigant, co píše po universitě o svých oponentech, že jsou „ruští švábi“?

Pane Putno, každý signatář Charty musel stát za svým podpisem tváří v tvář StB i KSČ. Při nebezpečí, že jej na léta zavřou, že zničí jeho rodinu, že jej vyšoupnou ven za hranice a do konce svého života už neuvidí své rodiče a sourozence. Každý signatář se vzdal svého pracovního místa a protože neodvolal, tak šel kopat příkopy, vrtat vodu, umývat výlohy a podlahy anebo zametat ulice. Často z dobře placeného místa (z kterého jste vy od roku 1986 dodnes neslezl).

Charta vznikla proto, aby už žádný nýmand či politický hochštapler nemohl psát do novin, co si lidi mají myslet. A co mají podepsat. My všichni jsme chtěli svobodu, pro sebe i ostatní. Riskovali jsme. Vy jenom sedíte na teplém místě, hezky někde v závětří ve studovně, se zaručeným platem a žvaníte.

Dumal jsem, co by se k vám hodilo. Jaký název. Pojmenování člověka, který dokáže žít z toho, co jiní vybojovali. A pak je kádrovat a vylučovat ze skupiny „slušných“. Na to by se hodilo označení „chucpe“. Ale jidiš má ještě trefnější označení: Farbisener. (Leo Rosten v knize „Jidiš pro radost“ na straně 51 uvádí: „farbisen, farbisener“ . Z německého „veribissen“: Farbisener je zarputilý, podlý, odporný člověk . Farbisen naznačuje cosi pokřiveného.)

P.S. Vy jste někdy viděl, aby se nějaký autor podepisoval pod svoji práci „signatář Charty 77“? Já tedy ne. Tak co to žvaníte!

Mimořádně s uvedením: signatář Charty 77