Pan Hájek je docela zajímavý tím, že hlásá velmi pomýlené názory, jenže v nich je leckdy zrníčko pravdy (většinou dá docela fušku ho najít...). Bohužel má asi pravdu v tom, že korupci nejde úplně vymýtit, dokud bude k mání něco, o čem někdo rozhoduje úřednicky a ne ekonomicky. Dokud budou nemocnice sestavovat pořadníky na operace, dokud budou úřady povolovat všechno možné - od rodinného domku přes vývoz nějakého zboží až po výjimky v získání dotací - a hlavně dokud bude veřejný sektor zadávat zakázky, vždycky bude někdo v pokušení si takové rozhodnutí koupit a vždycky bude někdo na druhé straně, u koho bude otázkou morální kvalit a výše nabízené ceny, jestli rozhodnutí prodá. V tomto má tedy Hájek asi pravdu.

On má ale – ku podivu – pravdu i v tom, že mít panovníka by věci pomohlo. Samozřejmě ne proto, že by panovník mohl bez dalšího nechat korupčníka stít, to je pochopitelně nesmysl. Ale panovník by mohl ochránit příslušné vyšetřující a kontrolní orgány proti zvůli politiků. Neboť jak pravil František Josef I., panovník musí především chránit své národy proti jejich politikům...

Protikorupční strategie vlády je hezká věc, ale toto bolavé místo prakticky neřeší. Takže i nadále budou moci politici a hlavně jejich poradci a šedé eminence zavolat vyšetřovateli na tom nebo onom okrese, že podezřelý v té či oné kauze je zcela jistě nevinný a že by nebylo dobře do toho moc vrtat. A když půjde hodně do tuhého, pořád ještě bude mít ministr vnitra svou inspekci, aby všelijaké ty moc šťouravé Šírky nebo Kubice přiměřeně umravnila. OK, generální inspekce ozbrojených sborů situaci trochu zlepší, už to nebude klacek přímo v rukou ministra, ale o její nezávislosti si taky nejde dělat žádné iluze. On konec konců policejní president je podle zákona taky docela nezávislá figura a podívejme, jak to vypadá v praxi, když si pan ministr usmyslí...

A dokud nebude možné ustavit Královskou vyšetřovací službu, která bude na politických tlacích zcela nezávislá, situace se systémově nijak nezlepší. Bylo by přitom naivní iluzí myslet si, že by věci pomohlo „zavěšení“ takového útvaru pod presidenta. Nepomohlo, protože president je samozřejmě taky politik, taky je závislý na mezistranických hrátkách a dohodách, a vyšetřovací službu by proto od nátlaku a zasahování politiků nijak neodstínil. A to zcela bez ohledu na to, bude-li president i nadále volen Parlamentem nebo všeholidem.

Královská vyšetřovací by se pochopitelně neměla věnovat úplně každému podezření, ale hlavně těm, u kterých bude – třeba i jen stopové - podezření, že by mohly být spojeny s činností aktivního nebo i bývalého politika, ať už na úrovni celostátní, krajské nebo obecní. Bezpochyby by měla mít možnost převzít vyšetřování v těch případech, kdy to uzná za vhodné nebo potřebné. Vedení Královská vyšetřovací by měla být zcela nezávislá na volených politicích – ředitele by měl jmenovat přímo panovník, který by také měl mít určité slovo i při jmenování a odvolávání dalších členů vedení služby, jakož i při schvalování hlavních směrů její činnosti.

Stejný stupeň nezávislosti by bylo záhodno zajistit i státním žalobcům – dnešní státní zastupitelství by se mělo změnit (po důkladné organizační i personální transformaci) na Královskou prokuraturu, která by byla také převedena do přímé gesce panovníka.

Dalším velmi slabým místem vládní strategie je financování politických stran, protože korupční potenciál při sponzorování stran nijak neomezuje. V situaci, kdy úspěch ve volbách je funkcí peněz vynaložených na volební kampaň, je pochopitelné, že strany usilují o co nejbohatší stranickou pokladnu. Nedávná aféra s fondem životního prostředí je jenom špička ledovce – sám SFŽP byl pro tyto účely využíván od roku 1998 až do návratu Martina Bursíka, o ostatních státních fondech a státních podnicích ani nemluvě.

Jak známo, strany dokážou všechna omezení a restrikce obcházet (viz např. legendární Sindha a Bács u ODS nebo zcela nedávné rozepisování darů na stranické příspěvky u ČSSD). Dá se proto čekat, že další regulace, jako např. omezení výdajů na volební kampaně, nebude mít žádný praktický význam, protože se prostě budou opět obcházet. Řešení proto není v nových a dalších regulacích, ale v naprostém zprůhlednění stranického hospodaření a v jeho kontrole nezávislou kontrolní institucí. Takovou institucí by mohl být např. NKÚ, který by ale musel být nejprve vyjmut z dosahu politiků, protože je zjevné, že v důsledku současného způsobu ustavování presidenta a kolegia je NKÚ vydán do značné míry napospas politikům.

Úplně jiná situace by ovšem nastala, kdyby bylo možno převést gesci nad NKÚ a nad jmenováním jeho vedení mimo dosah politických stran. A jsem zase u toho - omezit korupční potenciál při sponzorování politických stran prakticky není možné bez reintronizace panovníka, jemuž by byl NKÚ podřízen, aby ho panovník mohl ochránit před zvůlí politiků.

Ukazuje se, že obnovení monarchie není jenom pomatená chiméra několika bláznivých nostalgiků, ale že by mohlo mít zcela praktické a měřitelné pozitivní dopady na život společnosti.