25.4.2024 | Svátek má Marek


SPOLEČNOST: Zasloužený odpočinek na penzi

22.4.2009

Dnešní příběh z oblasti pěstounské péče nebude o mé rodině. Bude o pěstounce jiné, která již své děti dovedla do dospělosti, řada z nich má vlastní rodiny, některé se povedly, jiné ne, zkrátka jak už to v životě bývá. Příběh však nebude o těch dětech. Ukáže nám, jak se vrchovatou měrou naplňuje rčení „pro dobrotu na žebrotu“. Takže začínáme.

Paní spolu s manželem se postupně ujali dvanácti dětí. Pěstounkou však byla jen ona. Tak to má být. Děti přece musí vidět, že tatínek chodí do práce. Co by z nich jinak vyrostlo. A starost o dvanáct dětí? To je přece hlavně radost. Sem tam pohladit po hlavičce, pofoukat bolístku, pomoct napsat úkoly, zvládnout pravidelné epidemie chřipek, vyprat a vyžehlit tuny prádla, navařit z desti kil brambor oběd a tak podobně. To přece nic není a v normálních rodinách to musí dělat taky. Tak jakýpak copak.

No a tak se střídavě dařilo a pak zase nedařilo, ono mít doma najednou tolik puberťáků není jenom legrace. Jednou i hořelo.

Ta rodina začala takto pracoval již za socialismu a na tomto místě se sluší říct, že přechod do jiného světonázorového zřízení ani moc nepostřehla. Na velké nákupy nikdy nebyly prachy a na zákony o pěstounské péči se nějak zapomnělo. Tak snad jen že domů začaly chodit reklamní letáky. Frčelo jim to tedy stejně v neměnné podobě víc než dvacetpět let.

No a potom se vyrýsoval problém (jak „trefně“ poznamenala jedna sociální pracovnice z KÚ, s kterou jsem zrovna dnes mluvil – „to je to riziko“). O co šlo? Děti postupně odcházely z rodiny, pěstounka již byla moc stará, aby si nabrala další, a moc mladá, aby šla do penze. Co s tím? Myšlenka, že by někdo zaměstnal ženskou, která 25 let utírala dětem nudli a je jí hodně přes padesát, je dost pošetilá (i když poslanec parlamentu ČR pan Kafka, pracující v sociálním výboru, mi řekl, že stačí sledovat vývoj a pak je to brnkačka).

Paní však je srdnatá (tato vlastnost jí mimo jiné umožnila přežít v tak početné rodině), a tak se rozhodla, že si na živobytí vydělá podnikáním. Proč ne. Jen tu byl ten obligátní problém. Však to znáte. Peníze. Mohu zodpovědně říct, že za těch pětadvacet let neušetřila ani vindru. Dvanáct dětí něco spotřebuje, a jak se zapomnělo na ty zákony, stát jí celou dobu vyplácel fakt almužnu. Tak si půjčila a zřídila si krámek na maloměstě. No a začal ten kolotoč. Makat, vejrat na splátkové kalendáře, dělat si sbírku z nezaplacených složenek, nespat a tak dále.

Ještě jsem taky zapomněl napsat, že za ty roky, co od rána do noci rotovala kolem dětí 365 dnů v roce, docela slušně kašlala na své zdraví a dost si ho poničila. Prostě na doktory nebyl čas.

A tak se to všechno hezky zkombinovalo a dorazila do penze s tímto výsledkem. Velmi značně poničené zdraví, velmi malá penze, která nestíhá pokrýt dluhy z podnikání, exekutoři klepající na dveře, kolotoče mezi právníky a k tomu péče o jedno z dětí, které se k ní vrátilo velice vážně nemocné. Zodpovědně mohu prohlásit, že já bych to nevydržel.

Každý příběh však má končit dobře, tak i já mám dobrý konec. Dal jsem si tu práci a spočítal, že ta paní svou činností ušetřila státu neuvěřitelných 44 miliónů korun. Tolik činí při tolika dětech a takové době rozdíl mezi pobytem v ústavech a pěstounské rodině. Nedávno jsem si přečetl, že několik poslanců z parlamentního sociálního výboru pojede na služební cestu na Bahrajn, omrknout jejich zkušenosti. Ta cesta má stát pár set tisíc. Dobrým koncem příběhu je, že ta paní, která fakt nedopadla dobře, sama ušetřila poslancům na mnoho takových cest. Přeji jim hezký pobyt.

Ve Vysoké Srbské 17. dubna 2009