Počasí je již tak říkajíc dušičkové, a to nikoli jen proto, že jsou mlhy, deštivo, sychravo a na horách je zasněženo. Konec konců i v nížinách již sem tam sněží.

Dušičkové počasí není jen proto, že v kalendáři tohoto týdne je u čtvrtka napsáno „Památka zesnulých“. Nám lidem je dáno to, že umíme myslet v časové ose a současně tak vnímat minulost a předjímat budoucnost. Milníky na této cestě jsou nám naši nejbližší a blízcí, kteří nás v nedávné či vzdálenější minulosti opustili.

Jestliže přicházíme k místům jejich posledního odpočinku a uctíváme jejich památku, či dokonce s nimi hovoříme o tom, jak hluboce nám v současnosti scházejí, i o tom, jaká by mohla být budoucnost našich dětí, konáme cosi, co je v nás hluboce zakořeněno.

A nesmíme se nechat mýlit poněkud komerčním zpravodajstvím médií, která období dušiček kladou někam mezi volby a přicházející svátky vánoční a zajímají se o to, kolik se kde prodá svíček či hřbitovních věnců.

Všechny civilizace projevovaly a projevují úctu ke svým předkům a je známo, že v jistých dobách různá společenství vozila s sebou při stěhování i kosti svých zemřelých. Není důležité, jestli v těchto dnech přistoupíme k místu posledního odpočinku našich blízkých, nebo jestli jsme s nimi v naší mysli. Náš vstup do jejich světa, který zdaleka není jen pomyslný, má hluboký význam a smysl.

V našich myslích a v našich uvažováních někdy přicházíme do jejich světa sami poučeni a mnohokrát jim přiznáváme, jak moudré byly jejich rady, jak úžasné byly příklady jejich žití, ač jsme my sami v jistých údobích nechápali a mnohé pochopili až později. A oni shovívavě přihlížejí našemu konání, neboť i oni tak činili, když přicházeli k svým předkům, o jejichž existenci často víme jen z vyprávění. Ona v poslední době se projevující touha po zjišťování genealogických poznatků našich rodů není zdaleka jen módní záležitostí. Je dobře, když si plně uvědomujeme, odkud jsme, ale i to, čím jsme povinováni rodu, tradicím a ušlechtilosti i obětavosti rodičů, prarodičů… A také této zemi, v níž mnozí se zakrývají frázemi o zájmech národních, aniž by tušili, o co ve skutečnosti jde.

Je to vnitřní záležitost každého z nás, ale také je to jistý duchovní a společenský majetek komunity, ve které žijeme. Plamínky na stovkách hřbitovů jsou tak výrazem toho, že nejsme lhostejní, že nejsme povrchní, a že ke kvalitě našeho života patří mnohé, co je těžko definovatelné, ale co je nesporně výrazem naší sounáležitosti s tímto světem, s kosmem a v neposlední řadě i s normami, které vždy činily lidstvo lepším.

Jsou pochopitelně i místa v našich vzpomínkách, která nepatří k těm nejsvětlejším. Ta bychom si měli také uvědomit a vzpomenout i taková, které nejsou ještě zastřena rouškou zapomnění. I naším dnešním chováním určujeme chování těch, kteří teprve přijdou a o jejichž existenci máme jen matné tušení. Což si bohužel neuvědomují i mnozí poslanci, kteří získali nedávno důvěru svých spoluobčanů. Jejich hulvátství skrývané za frázemi demokracie, je někdy neuvěřitelné. Jejich naivita a nedostatek vzdělání to vše umocňuje. A jejich neschopnost chovat se státnicky, vypovídá něco o prostředí, které pohříchu potřebuje zřejmě delší dobu na kultivaci, byť nám je milosrdným časem ona možnost kultivace poskytována již bezmála třicet let.

A při té příležitosti je vhodné si připomenout smysl a symbol odpouštění, který k této dušičkové době také patří. Tomu, kdo nemusí zrovna vzpomenout Jeremiášovo: „Odpustím jim jejich nepravosti, jimiž proti mně hřešili, nebudu již vzpomínat jejich viny, praví Pán“, snad jen výrok, jehož autorem je americký psycholog Leo Buscaglia: „Opravdové odpuštění je projevem nejvyššího stupně lidského počínání.“ Umět odpustit.

Můžete jistě zalétnout do dávné i nedávné minulosti. Můžete se také podívat kolem sebe - nejsou zde takoví, kteří by si zasloužili naše odpuštění, již jenom proto, abychom my sami touto svojí ušlechtilostí povzbudili to lepší v nás? A v těch druhých? Neboť nenávist skrývaná za rádoby demokratické fráze o našich snahách lidských a politických, se nám všem jednou vrátí jako bumerang. A bohužel to nemusí tak dlouho trvat.

Znám člověka, který ve chvílích kdy se nikdo nedívá, s gustem nakopne sousedovic kočku. V momentech, kdy jsou v místě lidé, usmívá se na ni a volá “číčo, ty jsi pěkná kočička“. Kočka však ví svoje a pokud možno utíká. My tu možnost takové volby nemáme. Nemůžeme všichni někam utéci. My se musíme chovat sice trpělivě, avšak zásadně. Byť se to zatím ještě stále učíme. Pokrokem v našem učení může být také to, že si mnohé otevřeně přiznáme. I skutečné přiznání v našich nitrech, je jistým způsobem pokání. A cesta.