Lidové noviny věnovaly 29. srpna 2007 jedenáctou stranu diskusi na téma, zda mají média zveřejňovat materiály bývalé StB. (Šlo o reakci na předchozí názor Jana Hnízdila uvedený nadpisem Nekonečný příběh StB; publikován byl v LN 23. 8., v NP 27.8.) Dva autoři vyjádřili své kladné mínění (bývalý disident Jan Urban a česko-ukrajinský novinář Mykola Šatylov), další dvojice se ve svých příspěvcích vyjádřila jednoznačně proti. Vedle publicisty Václava Makrlíka také Václav Vlk st. Osobnost hodná úcty, neboť jeho podpis figuruje pod prohlášením Charty 77 (po mém soudu si každý chartista, bez ohledu na pozdější postoje, zaslouží ocenění za odvahu).

Proč to nepřiznat: byl jsem poněkud překvapen, když jsem zjistil, že člověk, jenž svoji morální integritu podpisem Charty prokázal, stojí na opačném názorovém pólu než bývalý disident Urban. Ne že bych nerozuměl boji Václava Vlka st. proti „honičkám na lidi“. Ba co víc, s pochopením jsem četl tu část textu, v níž novinářům (zejména „mladým investigativcům“) neupírá právo ptát se na cokoli a jedním dechem klade otázku: „Mají také právo kdekoho špinit? Pomlouvat a skandalizovat?“ Tím se dotkl zásadního tématu - oné „tenké červené linie“, za níž „jakobínská manipulace“ s pravdou může přinést víc škody než užitku.

Vzápětí se ale sám, patrně kouzlem nechtěného, dopustil nepřehlédnutelného protimluvu. Nejprve se táže, jestli se investigativní žurnalisté zabývali některým „vrahem v taláru“. Sám si také odpovídá: „To ne, oni mnozí z nich i jejich kamarádi stále sedí u soudů, i nejvyšších.“ A dodává: „Tak se pustíme do staré báby, co soudila Horákovou, od té se odtáhnou i soudruzi z KSČM, ale kdo soudil Wonku, na to se ptát nebudeme.“

Jistěže, ptát se na Wonkovy vyšetřovatele, prokurátory a soudce je mimo jakoukoli pochybnost jejich (potažmo naše) morální povinnost. V tom nelze než s autorem souhlasit. Ovšem s dovětkem – i kdyby se na ně reportéři neptali, nikterak je to nezbavuje práva zaměřit se na onu „starou bábu, co soudila Horákovou“. Z textu sice není zřejmé, koho onou paní v letech přesně myslí, ale v souvislosti s nedávno publikovanými informacemi o komunistické exprokurátorce Brožové-Polednové lze mít za to, že píše právě o ní. Ta sice dr. Horákovou přímo nesoudila, ale podíl na její popravě má také. Mimo jakoukoli pochybnost patří mezi ony „vrahy v taláru“. Středem novinářského zájmu je tedy zcela oprávněně.

Autor tak paradoxně kritizuje aktivitu žurnalistů, po které ve stejném odstavci volá. Mají-li být „investigativci“ kritizováni, tak nikoli za to, že se (také) zaměřili na Brožovou-Polednovou, nýbrž kvůli tomu, že nevěnovali dostatečné úsilí snaze odhalit pravdu o soudcích politických vězňů z éry tzv. normalizace. Pátrání po nich nelze ovšem upřednostnit před těmi, kdo poslali na smrt dr. Horákovou (a další nevinné), protože bychom se tím dopustili znevážení její (jejich) památky.

Věřím, že toto Václav Vlk st. na mysli neměl. Příspěvek formuloval bohužel tak nešťastně, že nechtě takový dojem vyvolal.