Program zájezdu: velká kuchařská show, oběd zdarma, anketa, prohlídka zámku Mělník. Standardní pozvánka od cestovní kanceláře, cena zájezdu 40 Kč. Autobus plný starších osob z Prahy, které sváží řidič déle než hodinu, „protože to v Praze nezná, je to kluk z Moravy, čouhá mu ještě sláma z bot“ – jak nám vysvětlil zpoždění moderátor předvádění unikátního nádobí, „které dostane ne brněnském veletrhu Zlatou medaili“.

Odjezd z prvního stanoviště v 6,30 hodin, začátek akce nikoliv na Mělníce, ale ve Vysoké Libni v 9,30 hodin. A následující tři hodiny masáže Vašich nervů: „Co si myslíte, jste na zájezdu, za který jste zaplatili 40 korun, ale nás to stojí 1640 korun. Děkujeme sponzorům – bez reklamy se dneska nedá prodat vůbec nic. Ale my nejsme žádná Bohdalka nebo Přemek Podlaha, žádná klamavá reklama, která si z vás dělá tak legraci… Viděli jste někdy fialovou krávu? Věřím, že budete slušnější zájezd, než ten, který jsme tu měli v pondělí: organizovaná skupina vyžírků, chamtivci, pijavice – nejen že s vámi nespolupracují, nic si nekoupí, jedou se jen nažrat – a co se také ještě nestalo – jedné paní se ztratily peníze z kabelky, když odešla na toaletu. Museli jsme volat policii, všichni byli prošasováni a víte, co se také u nich našlo? Hrníčky od kávy, sklenice, balíčky toaletního papíru – chtěli ukrást všechno, nač přišli… Tahle republika nadělala z lidí žebráky a také organizované gangy, které objíždějí podobné akce jako je ta naše dnešní…“

Brunátný a čím dál více zpocenější předvádějící muž ve zralém věku zaraženým zájemcům začíná vyhrožovat: „Vy všichni jste se proto museli nechat zapsat do naší databáze, tahleta kamera vás všecky snímá a žádné vyžírky s námi už příště nepojedou. My si vás prověříme…Příště budeme zvát jen slušný lidi…“

A vskutku – pět dam, slušně oblečených penzistek – vykázal pan moderátor ze sálu, protože odmítly spolupracovat - tedy na rub přihlášky odmítly napsat, který předváděný výrobek se jim nejvíc líbil, kam bychom chtěli příště uspořádat zájezd. „Co to je za odpověď?Jeďte si kam chcete, nás to nezajímá… Nic kupovat nebudeme… Dámy, které jste takto odpovídaly, já vás žádám důrazně, abyste opustily okamžitě tento sál, my jsme přestali mít o vás zájem, ale nic od nás již také nechtějte, žádný oběd, cestu zpátky do Prahy si zařidte podle vaší libosti, těch 40 korun vám klidně vrátíme…“

Proč se ze solidarity nezvednou i ostatní? Čekají na dárek zdarma, na oběd zdarma. Předvádění však nemá konce, mimoděk se také moderátor představí a sdělí něco ze svého soukromí: „Já to vím, že vypadám jako Topolánek, ale já jsem hrál v divadle s Pepíkem Zimou a druhým Pepíkem Bekem, studoval jsem v Moskvě, přivezl si odtud Volhu, ale žrala 16 litrů… Když si neobjednáte nic tady na místě, pak můžete do některé z dvanácti prodejen, které vlastní můj brácha. Ten je milionář. Víte, on totiž nakupuje výrobky přímo od výrobců ve větším počtu, každý mu dá ještě nějakou slevu, za 10 000 korun nakoupí, za 19 000 korun prodává jako v jiných obchodech… To je tedy poctivý výdělek, proto může jezdit na Seychely a užívat si s rodinou. Na všechno už má lidi…“

A znovu vysvětlení, proč musíme vyplnit „malý lísteček, který jste u vchodu obdrželi? My musíme dokladovat, že jste tu skutečně byli, že jsme vám vydali oběd, nedivte se, pořádek musí být. Vy snad nemáte rádi pořádek? Pane, jestli vás to nezajímá, odejděte za těmi před vámi, jak jsem je odtud vykázal. Nerušte, otázky můžete klást až po předvádění, já vám budu složitě vysvětlovat věci, které ostatní nezajímají, to bychom tu byli, paninko, přátelé, do večera…“

Oběd po etapách od 14 hodin (!), mezitím ti zbývající jsou dále přesvědčováni a zváni k individuálním pohovorům. Ale po obědě ještě zdaleka není odjezd na kýžený Mělník. „Všechny vás slušné, co jste vydrželi, chceme podarovat. Tady v těch kufřících je pro vás překvapení, dárky v nejrůznější hodnotě, plyšáky, kosmetika, unikátní výrobky, které jsme vám předváděli. Na všechno je záruka. Ale pozor, až zvednu ruku, pospěšte si každý pro svůj kufřík a neodemykejte. Ten vám otevřou tady moji spolupracovníci vzadu v těch kójích…“

Nastává nedůstojný úprk pro kufříky a další překvapení po otevření kufříku: „Podívejte se, tady vám naše firma dává vaučr (voucher, poukázka k odběru určitého zboží) v hodnotě 5000 korun, to je pěkné, když si připlatíte, můžete si odnést ty výrobky, které se vám nejvíc líbily. Tak to sepíšeme, půjčte mi vaši občanku, můžete to mít na splátky, náš řidič vám zboží dodá až domů, jenom se domluvíme, kolik mu zaplatíte hotově a zbytek budete splácet po částkách, jaké si určíte…No vidíte, my se dohodneme a uvidíte, budete spokojeni. Ke všemu je český návod, snadno se s tím naučíte zacházet…“

Před odjezdem se všichni „spolupracující“ usmívají, „dobře to dopadlo“, jen pan hlavní moderátor zmizel už předtím ve voze zahraniční značky, „ne Volhou, která žrala 16 litrů…“ Na žádné otázky tedy nečekal ani vteřinu…

Na mělnickém zámku nás trpělivě čekaly milé, usměvavé průvodkyně. Prohlídka začala v 17 hodin. Všechny sály zrekonstruovány Jiřím Lobkowiczem a jeho ženou Bettinou, s níž se však před několika lety již rozvedl…Nádherný starožitný nábytek, který bylo nutno hledat po vlastech českých, komunisté všechno rozkradli, také na předsednictvu vlády se našly jednotlivé kusy nábytku ze zdejšího zámku. Slavné lunety s výjevy života svatého Václava od Karla Škréty, zelený salón, rytířský sál, obrazy Lobkowiczů, také úspěšného závodníka Jřího Kristiána, který zahynul ve své „bugattce“ na závodním okruhu Avus v Berlíně v roce 1932, údajně největší sbírka barokních obrazů v České republice, starodávné veduty všech metropolí evropských zemí, jaké se jinde ztěží najdou. Koncertní sál, velká jídelna, sál s mapami – až 500 lidí se sem vejde, objednají-li si tyto prostory s výhledem na Říp a soutok Labe s Vltavou…

„Tak to bylo z celého zájezdu to nejlepší, ale jinak s touhle cestovkou už nikdy nikam nepojedeme…“, slyším unisono celý autobus na cestě zpět do Prahy, kam jsme přijeli po 20. hodině. Pan řidič, který Prahu nezná, si nechtěl dát poradit, naprogramoval si svůj navigátor a my mu nemáme do řízení co mluvit. Nikde nikomu zastavit nechtěl, jedině tam, odkud nás dopoledne svážel… Takže jsme znovu dvakrát objížděli stejná místa… Ale viděli jsme Mělník, jeho zámek – a to přece za to stálo, ne?