V poslední době se v souvislosti s Lisabonskou smlouvou pomalu kdekdo zabývá otázkou, do jaké míry omezí či omezila by suverenitu státu a národní zájmy. V médiích jsem nenašla doposud nikoho, kdo by mezi oběma pojmy „stát - národ“ rozlišoval nebo aspoň na nebezpečnost synonymity obou pojmů upozornil. A to má co dělat s politicko-státním vývojem posledních dvou set let.

Do Francouzské revoluce byla situace jiná, národní státy jako takové v podstatě neexistovaly. O tuto identitu stát rovná se národ se zasloužil hlavně Napoleon, který touto politikou nejen sjednotil různá „etnika-národy„ ve Francii, ale také německé státy, a sice v tak zvaném „Rheinbundu“ v roce 1806. Po první světové válce věřili vlivní politici, že zřízením národních států, většinou umělým, jako jimi byli národ československý či jugoslávský, bude mír v Evropě garantován. Ještě během mého studia politologie v Mnichově 1969-1975 jsme se učili, že Francie a Španělsko jsou příkladem pro klasický jednotný národní stát. Nejpozději po rozpadu Československa a hlavně Jugoslavie se ukázalo, že teorie „stát se rovná národ“ je skutečně jen teorie. Když si dnes pomyslíme na Basky a Katatánce, uvědomíme si, že v myšlení nás všech se v posledních desetiletích hodně změnilo.

Můžeme konstatovat, že ne takzvané národní státy, ale národy v různých regionech Evropy jsou nositelé identity. Že se interpretace toho, co „národ“ je, dostala do vědomí nás všech v Evropě, je v první řadě zásluhou historika Františka Grause, který se ve svém exilu touto otázkou na příkladu Slovanů ve středověku zabýval a v šedesátých letech minulého století o ní patřičně publikoval. Podle Grause je „národ“ skupina lidí o určitém rozměru, kteří sídlí na společném uzemí, mají určité společné sociální a organisační formy a od svého okolí se nejméně jedním z těchto znaků odlišují. Na základě těchto znaků má tato skupina „národní vědomí“, které se vyvinulo hlavně z negativních zkušeností. Jinak řečeno je podle Grause „národ“ skupina lidí, které spojuje od středověku společný osud. Národy se zase dělí mezi státonosné, které ve středověku vlastní stát měly, jako například Češi a Srbové, a národy kulturní, k nimž se počítají Slováci.

Pro jeho studia a interpretace stačilo Grausovi zabývat se historickým vývojem národů v československém státě. Jak správné Grausovy teorie byly, se ukázalo v roce 1992, kdy se Kollárova idea o československém národě definitivně zhoutila a stát se rozpadl. Češi a Slováci neměli z historického pohledu společný osud.

Na Moravě a ve Slezku se oproti Čechám „národní vědomí“ nevyvinulo, to má co dělat s tím, že v obou teritoriích se nevyvinulo jedno církevní-vladařské-hospodářské centrum.

Z toho důvodu nacházíme na Moravě a ve Slezku „identitu regionální“. Přesto existoval na Moravě stát - Moravská říše, za jejíhož přímého nástupce se ještě dnes pokládá slovenský stát, což nám ukazuje, jak široce se pojmy dají vyložit.

Proč ale nevznikl ve středověku slezský stát? Slezko jako země rakousko-uherské monarchie sice mělo až do roku 1918 vlastní sněm, ale státem nikdy nebylo a nestalo se. Jednalo se ale jen o část Slezka, druhé dvě patřili k Prusku a Rusku v době, kdy byl polský stát mezi tyto tři velmoci rozdělen.

Podle Grause byli například husité nositelé „národní identity“. Tím, že husité - Čeští bratří - existovali v Čechách a na Moravě, podkládá Graus jednotu Koruny české.

Jak všichni víme, hlavním representantem byl Komenský nebo, jak se mu latinsky říká, Comenius. Sice je po Komenském pojmenován evropský fond, kterým se podporují mezistátní evropské školní projekty, ale málokdo ví, že Komenský vypracoval model pro dosáhnutí štěstí národa „genis felicitae“, a to na příkladu Sedmihradska, kde žilo několik národů v jednom teritoriu. Což je podle Komenského jen možné při vzájemné akceptaci: „Jsme lidé jednoho světa, stejné krve. Člověka nenávidět jen proto, že se narodil někde jinde, mluví jiný jazyk, protože o věcech myslí jinak než my, protože víc nebo méně rozumí než ty, jaká bezmyšlenkovitost.“

Komenského model mírového soužití národů byl dál rozvinut Jiřím z Poděbrad. Po konsultaci se svým francouským poradcem Marini se Jiří z Poděbrad snažil o vytvoření sdružení evropských vládců národů jako protiváhy katolivcké církvi - Římu. Pro svou ideu získal nejen velkou část německých vládců, ale také polského krále Kazimíra. Ůmrtím Jiřího z Poděbrad roku 1471 nejen osiřel český trůn ale i idea o jednotě evropských vládců národů.

Přála bych si, aby si občané a politici žijící v České republice uvědomili nejen svou „národní identitu“, ale také si zopakovali teorie těchto velkých mužů, kteří již před více než půl tisícitím mysleli národněji, a tím evropštěji než vetšina českých politiků dnes, kteří by se měli snažit se ve smyslu Komenského a Jiřího z Poděbrad politiku v Evropské unii ovlivňovat a ne ze strachu o suverenitu státu zapomínat na zájmy národa českého.