19.10.2017 | Svátek má Michaela


SPOLEČNOST: Za vším není diskriminace

6.6.2017

Aktivisté a především politici s antidiskriminačním viděním světa negativně ovlivňují veřejné mínění u nás

Mnozí soudí, že kvůli strachu z diskriminace je lepší neříkat pravdu ani nedbat na názory odborníků. Je však diskriminace reálným problémem obyčejných lidí? Nedeterminuje obava z diskriminace naše jednání natolik, že naše, bezpochyby lidské právo rozhodnout se podle svého prakticky neexistuje? Je individuální volba, jež se nijak netýká lidské důstojnosti, vždy vedena úmyslem diskriminovat?

Diskriminace se stala jedním z nejpoužívanějších slov, dokonce nebezpečně módním. Jako by byl kdekdo diskriminován a kdekdo diskriminoval. Tento dojem by aspoň mohl nabýt ten, kdo sleduje sociální sítě, diskuse o politické korektnosti či činnost nevládních i vládních organizací a institucí. Těch, kdo deklarují, že jim ochrana před diskriminací a lidská práva leží na srdci, bychom se asi nedopočítali.

Diskriminace je pro někoho nejen měřítkem hodnot a morálky a vztahů lidí, ale i determinantem judikatury, a dokonce ústavnosti. Vrcholu v tomto „ústavním“ smyslu u nás patrně dosáhl návrh Okresního soudu v Novém Jičíně, který se loni dotázal Ústavního soudu, zda diskriminační není nakonec institut manželství, když o některých poměrech dětí rodičů v manželském svazku musí rozhodovat soud, zatímco u nesezdaných párů nikoliv.

Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 36/16 z 21. března 2017 trpělivě vysvětlil, co snad chápe téměř každý – o žádnou diskriminaci nejde. Rodiče mohou žít ve formalizovaném svazku, který přináší práva, ale také povinnosti, nebo ve svazku volném a je věcí každého, jaké partnerské soužití – s vědomím všech důsledků – upřednostňuje. Pokud je však toto třeba vysvětlovat soudci, zdá se, že někteří lidé mají s diskriminací opravdu problém...

Neschopnost vysvětlení

Je však diskriminace reálným problémem lidí žijících obyčejný život? Snese diskriminace srovnání s problémy, jako je chudoba, prohlubující se sociální rozdíly nebo nedostupnost a nevymahatelnost práva? Domnívám se, že nikoliv.

Vždy jsem překvapen, kolik občanů se domnívá, že náplní práce ombudsmana – veřejného ochránce práv – je ochrana před diskriminací. Není tomu tak. Loni například obdržel veřejný ochránce práv celkem 8291 podání, z nichž 452 se týkalo diskriminace, byla však prokázána jen ve třech případech. Podobně nízký počet je antidiskriminačních žalob u našich soudů. Lidé mají zjevně jiné starosti.

S diskriminací je to podobné jako s jinými zásadními celospolečenskými problémy – nedokážeme většinové společnosti jejich podstatu srozumitelně vysvětlit. Nedokázali jsme například občanům sdělit aktuální problém migrace, tedy rozdíl mezi lidmi prchajícími před válkou a těmi, kteří – stejně legitimně, ale bez morálního posvěcení – přicházejí do Evropy, aby se jim žilo lépe, a to zpravidla bez práce, k níž nemají – bez svého zavinění – žádné předpoklady.

Stejně nedokážeme sdělovat rozdíl mezi skutečnou diskriminací, k níž u nás bezpochyby dochází, a nadužíváním tohoto pojmu, respektive viděním světa a veškerého dění jen „antidiskriminační optikou“ tam, kde se tento pohled dostává do rozporu nejen s realitou, ale i se stavem společnosti, s většinovými názory nebo zkušenostmi občanů. Tato neschopnost je jednou z příčin rozvratu společnosti.

Sdílená zkušenost

Stejně jako v případě migrace samozvané elity, obrazně řečeno, „tlučou po hlavě“ neelitní občany výtkami kvůli nedostatku solidarity, lidského porozumění nebo lásky k bližnímu, v případě diskriminace jsou společnosti adresovány výtky kvůli diskriminování kdekoho kdekým.

Zcela přehlížíme skutečnost, že názory občanů jsou sice ovlivněny například médii, ale vycházejí též z vlastního poznání, z denního kontaktu s realitou, což politiky nezřídka překvapuje. A je lhostejné, zda takovou obecnou zkušenost nazveme předsudkem nebo ji budeme považovat jen za „nežádoucí stereotypy“ – bez zkušeností však žijí a jednají jen děti.

Namísto aby nás znepokojovalo, kde se ta nebo ona obecně sdílená zkušenost bere, a namísto toho, abychom se ji pokoušeli kultivovat, znepokojuje nás, že ji lidé sdílejí. Tím se však rozsah celospolečenského nedorozumění, propast mezi elitami a neelitami, mezi politiky a voliči jen dále (je-li to ještě možné) prohlubuje.

Vyslovím-li zkušenost mnoha lidí, že Vietnamci jsou pracovití (ať již si pod tím představíme cokoliv), neznamená to přece, že by mezi nimi nebyli lenoši nebo že by nikdo jiný než Vietnamec pracovitý nebyl. To snad chápe každý. Vyslovím-li pak, že Romové nechtějí pracovat a vybydlují byty, neznamená to samozřejmě, že by se všichni takto chovali nebo že by tak činili pouze Romové.

Politická korektnost

Sděluji jen obecnou zkušenost vyplývající například z toho, že mnoho obcí obtížně shání peníze na likvidaci „vybydlených“ domů, a otázka, kde dnes bydlí ti, kdo tyto byty a domy zničili, je kardinální, pokud jde o praktické uskutečnění jakéhokoliv zákona o sociálním bydlení. Ale to již mnozí nechápou – dopouštím se podle některých nejméně diskriminace a šíření negativních stereotypů a mohu být označen za rasistu, xenofoba, anticiganistu a kdo ví za co ještě – v módě je nyní označení „nahnědlý“ nebo rovnou fašista. Mám s tím osobní zkušenost...

To má ovšem i praktické důsledky. Jakkoliv je správná do mnoha usnesení vložená snaha vlády (a předchozích vlád) o integraci Romů, obávám se, že politická korektnost znemožňuje pravdivě popsat problém, o nějž ve skutečnosti jde.

Například na jedné straně máme sledovat „romské školáky“ a na druhé Ivan Langr, náměstek libereckého primátora, nedávno přirovnal vládní metodiku tohoto sledování (uloženého Evropskou unií!) k „počínání založenému na praktikách nacistické pseudovědy“. Pokud však máme skutečně – a zcela správně – pomoci chudým Romům nebo romským dětem, kterým se nedostalo výhod inspirativního předškolního rodinného života, jenž by je připravil na školní docházku, musíme vědět, kolik jich je a kdo a kde jsou.

Politická korektnost, úvahy o nacistické pseudovědě nebo strach z diskriminace nám nejen nepomohou, ale dokonce vylučují poznání problému.

Otázka rovnosti

Pokud jde o diskriminaci, nejde však ani zdaleka jen o Romy. Mnozí soudí, že kvůli strachu z diskriminace je lepší neříkat pravdu ani nedbat na názory odborníků. Slyšíme pak výzvy, abychom příliš nemluvili nejen o ubitých plameňácích v jihlavské zoo, ale ani nevzbuzovali „nenávist k Romům“, zařadili všechny děti do stejných předškolních a prvních tříd bez ohledu na to, zda mají, či nemají – bez vlastní viny – odpovídající a potřebné předpoklady a schopnosti, a raději s nimi ani nechodili k zápisu, abychom je nediskriminovali.

Vše v důsledku antidiskriminačního vidění světa. Paní V. H., která v diskusi v časopise Týden v článku Hybaj do školy říká: „Jsem Romka, ale mezi sprosté cikány své děcko nedám,“ projevuje větší znalost problematiky inkluze ve vzdělávání než ministryně školství.

Lidé chápou, že jsme si sice před zákonem rovni, ale nejsme všichni stejní a nechováme se stejně. Někdo se nám líbí a někdo nikoliv, s někým chceme žít a s někým nechceme, některé sousedy máme raději a jiné méně. Sotva co je lidskému životu přirozenější.

Tvrdit však, že pokud někoho nemám rád, nechci s ním žít a ani jej z různých důvodů nechci za souseda, pak tím porušuji zákon, to již tak obecně chápáno není a asi nikdy nebude. Lidé se budou oprávněně ptát: Zbývá nám ještě nějaké právo volby? Nedeterminuje obava z diskriminace naše jednání natolik, že naše (bezpochyby lidské) právo rozhodnout se podle svého prakticky neexistuje?

Rozpor se zájmy společnosti

Pronajímatel diskriminuje, pokud si nepřeje uzavřít nájemní smlouvu s rodinou s více dětmi, se seniory vyžadujícími klid a pořádek nebo s lidmi jiné národnosti. Majitel rekreačního zařízení by se dopustil diskriminace, kdyby hodlal svůj rekreační areál změnit v místo dětských her s tím, že senioři by se zde necítili dobře. A mohl by být z diskriminace obviněn, i pokud by rodině s dětmi sdělil, že zde chce mít oázu klidu a pokoje pro starší občany, které by hluk a radostné výskání dětí rušily.

Zaměstnavatel diskriminuje, pokud chce mít na pracovišti skupinu mladých lidí, ale i když požaduje jen zkušeného, žádnými touhami po novotách neoplývajícího pracovníka. Opravdu jsou takové volby v rozporu se zájmy společnosti, respektive jde o takovou míru diskriminace, kterou musí řešit zákon? Nejsem o tom přesvědčen. Je individuální volba, která se nijak nedotýká lidské důstojnosti, vždy vedena úmyslem diskriminovat?

Tím se však problémy diskriminace v naší společnosti ani zdaleka nevyčerpávají. Náboženskou diskriminaci máme, obávám se, před sebou. Aktuální problém s muslimskými šátky, jejž nyní projednávají soudy, je nicotný proti tomu, co nás patrně čeká. Jak obstojí údajná, námi hrdě zdůrazňovaná sekularizace školství a laické pojetí státu vedle skutečnosti, že jako státní svátek slavíme Velký pátek, připomenutí výrazně křesťanského fenoménu?

Jak dlouho bude trvat, než ti, kdo posuzují svět pouze antidiskriminační optikou, budou požadovat, abychom si též státním svátkem připomněli například mučednickou smrt al-Hasana a slavili svátek Ašura? A nediskriminovali ty, kteří se slavením křesťanského svátku nechtějí mít nic společného?

Urážení občanů

Zatímco „romská otázka“, jak ji u nás neřešíme, je specifickou „národní“ záležitostí, například problematika diskriminace v posuzování pohlavní identity a rodinného života je dávno otázkou evropskou, a to způsobem, který se dotýká antropologických konstant a biologických vazeb člověka – připomeňme „těhotného člověka“ nebo „toalety pro třetí pohlaví“. Vlajka tibetské, lamaistické despocie, která zrušila otroctví až v roce 1958, a muslimský šátek, nástroj skutečné diskriminace žen, se paradoxně stávají symboly antidiskriminace, svobody a pokroku západoevropského světa...

Poté co část levicového politického spektra ztratila schopnost formulovat politické cíle, které by dávaly smysl obyčejným lidem, a tedy v podstatě vzdala obhajobu práv většiny občanů a soustřeďuje se na obhajobu skutečných, inklinovaných nebo jen tušených práv těch, jejichž představy o životě, životní tužby a způsob života lze sotva nazvat obecně sdílenými, se „boj s diskriminací“ stal i politickým faktorem. Se všemi z toho vyplývajícími důsledky pro evropskou levici i pro stav veřejného mínění a právního povědomí občanů u nás.

Nejen aktivisté, ale především politici s podobným antidiskriminačním viděním světa negativně ovlivňují veřejné mínění u nás. Urážíme občany a ženeme je do politické náruče těch, kdo tvrdí, že dokážou pojmenovat věci pravým jménem, a předstírají, že na rozdíl od „systémových“ politických stran a politiků znají řešení problémů.

Často slyšíme, že nálada v dnešní Evropě se podobá 30. letům 20. století. Možná na tom něco je. Tehdy v sousedním Německu také jedna „nesystémová strana“ tvrdila totéž. Jak to tehdy dopadlo, víme. Jak to dopadne dnes, zatím nikoli...

Autor je zástupce ombudsmanky

LN, 3.6.2017



Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.

Diskuse


J. Kanioková
1*
20:48
6.6.2017

P. Lenc
13:30
6.6.2017

V. Student
13:36
6.6.2017

J. Kanioková
20:44
6.6.2017

V. Povolný
12:11
6.6.2017

V. Student
9:31
6.6.2017

Z. Lapil
13:51
6.6.2017

p. smatlak
9:27
6.6.2017

Z. Rychlý
7:21
6.6.2017

M. Prokop
8:06
6.6.2017

R. Gramblička
9:27
6.6.2017

počet příspěvků: 20, poslední 6.6.2017 08:48









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.