Jestliže jsem bezprostředně po úmrtí Ivana Medka na tuto smutnou skutečnost na svém blogu nereagoval, pak nikoli proto, že by mě odchod tohoto skvělého muže nezasáhl. Pouze jsem vyčkával na vhodnou příležitost, kdy se k jeho odkazu budu moci vrátit. Ten správný čas nadešel právě teď.

Také já se hlásím k členům pomyslného klubu posluchačů, kteří den co den ladili Hlas Ameriky, ať už jeho půlhodinovou ranní (06.00 – 06.30 SEČ), podvečerní (18.30-19.00) nebo hodinovou večerní relaci (21.00-22.00) v českém jazyce. Hlas Ameriky jsem vždy vnímal, vedle BBC, Deutsche Welle a Radia Canada International, jako alternativu ke Svobodné Evropě. Vysílání z Washingtonu bylo relativně dobře slyšet z třísetkilowattového středovlnného vysílače Mnichov A na 1197 kHz. (Ne všechny relace přenášené do Československa ze zámoří byly vysílány z vysílačů umístěných v mateřských zemích těchto stanic. Částečně to bylo možné při použití krátkých vln, ale na středních vlnách musel Hlas Ameriky využívat služeb retranslační stanice v Mnichově.)

A právě z vysílání na středních vlnách si většina Čechoslováků pamatuje identifikační odhlášení „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“.

Nebylo to ovšem nic výjimečného, protože takto se v té době odhlašovali na konci svého příspěvku všichni reportéři Hlasu Ameriky (a na Západě nejen této stanice). Podle mustru: nejprve jméno reportéra – pak Voice of America - a nakonec místo, odkud report posílá. U nás tento způsob zavedla po revoluci Nova (a tvářila se přitom, jako by objevila Ameriku).

Ale zpět k Ivanu Medkovi. Sobotní Lidové noviny (16. 1. 2010) přinesly v příloze Orientace poslední rozhovor s panem Medkem (ptal se Petr Kotyk z Památníku národního písemnictví). Zajímavá je bezpochyby každá jeho odpověď. Mě zaujala ta, která dává nahlédnout pod pokličku určitého tajemství: jistě to nebylo pravidlem v případě každého emigranta, nicméně Ivan Medek přispěl svou zkušeností k diskusi na téma vztahu západních institucí a politických uprchlíků z Východu, kteří projevili zájem v těchto institucích pracovat (nebo s nimi spolupracovat).

Především uvádí na pravou míru představu komunistické propagandy, že byl zaměstnancem Hlasu Ameriky s pěkným platem v dolarech. Jeho odpověď je jasná: „Nikdy!“

A vysvětluje, jak to bylo na počátku jeho spolupráce s touto stanicí: „Američané vám dovolí, abyste jim posílal příspěvky, a ten příspěvek, když se jim bude líbit, když pro ně bude zajímavý, odvysílají. Nic vám neslíbí, nic vám také za příspěvky nedají, protože to je zkouška. Zkušebně jsem příspěvky dělal skoro půl roku. Po půl roce z centrály telefonovali do Vídně, že se jim mé příspěvky z velké části hodí - nepochválí vás, to v žádném případě – a že je budou vysílat. Oni vám nic neslíbí, vůbec nic. A čekají, jak budete reagovat.“

Tuto osobní zkušenost pak Ivan Medek doplnil obecnějším komentářem: „ … mnozí lidé, kteří přijedou do exilu, nebo vůbec do ciziny, mají pocit, že když něco udělají a je to dobré – to znamená, že oni sami se domnívají že je to dobré a potřebné -, tak by to ten druhý na opačné straně měl cítit stejně. Jenomže, tak to není,“ zdůrazňuje a vysvětluje proč: „Američané, Angličané a kdokoli venku posuzují situaci podle toho, jestli se jim to hodí, jestli pro ně je to dobré, jestli vysílačce, v našem případě Hlasu Ameriky, to něco přinese, něco důležitého, co je pro vysílačku potřebné.“

Uvědomil jsem si: kolik našinců, kteří po odchodu zpoza železné opony usilovali v dobré víře o spolupráci se zahraničními institucemi, aniž by pochopili tuto základní pravdu. A kolik z toho pak bylo zklamání a hořkosti.

Jsem si jist, že citované věty Ivana Medka jsou alfou a omegou velkého tématu českého národa, k jehož dějinám patří emigrace a exil stejně jako k židovské historii diaspora, kterým je vztah země poskytující azyl k politickým imigrantům s jejich ambicemi, aspiracemi, očekáváními – a často iluzemi.

Škoda, že mnozí z nich si neuvědomovali to, co Ivan Medek popsal v rozhovoru s Petrem Kotykem, na začátku své emigrantské pouti. Mnohému by snáz porozuměli a ušetřili by sami sebe lecjakého trápení.

Stejskal.estranky.cz