19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: Vzpomínka na Tripoli

19.3.2018

aneb Rozjímání o úctě a duchu plebejském

Republika je pokračováním monarchie plebejskými prostředky.

Přihodila se mi svého času takováto nepříjemnost: pobýval jsem v libanonském městě Tripoli (po arabsku Tarablus), kdež měli – snad ještě mají - na malém kruhovém náměstíčku kovovou skulpturu v podobě arabským písmem vyvedeného slova Alláh. Nutno zdůraznit, že Libanon byl tenkrát mezi všemi arabskými státy ještě tak nejblíž tomu, jak rozumíme pojmu „stát“ my v Evropě, a Tripoli město úhledné, naplněné onou typicky středomořskou atmosférou, až se našinec cítil být přesazen někam na francouzskou riviéru. Potřeboval jsem si zajít do informačního střediska pro plánek města a nějaké brožurky; i vyptávám se šéfa pensionu, kde jsem byl ubytován, kudy že se k tomu objektu dostanu. Ochotně se mi jal líčit cestu, než jsem vyslovil otázku – „aha, to tedy mám jít kolem toho Alláha?“

Panebože, to jsem si dal. Dotud vlídně nápomocný pan domácí se rozsršel hněvem jako ďábel sám… jak jen se mohu opovážit, křičel rudý až za ušima, vyslovit tak svaté jméno v souvislosti s nějakým informačním střediskem? No, nechal jsem ho vyzuřit a za chvíli už zase bylo všechno v pořádku, v hlavě mi ale ta příhoda strašit nepřestala. Chápal bych, že tripolští muslimové pokládají svého plechového Alláha za předmět hodný bezpodmínečné úcty; jenže… co jest úcta? Za jakých okolností se dostavuje? Lze si ji vydupat, nebo se spíš dupáním ztrácí? Pokusme se na ty zapeklité otázky najít odpověď.

Dejme tomu, že vzhlížíme k někomu či k něčemu s obdivuplnou úctou u vědomí své vlastní nedostatečnosti. Oním někým může být osoba mimořádné, obecně uznávané autority, i když bych řekl, že u autorit je zdrávo být zdrženlivý; stává se ne právě zřídka, že je někdo obestírán téměř posvátnou úctou, aby byl na obrátku za šaška, jak se k tomu hnedle dostaneme. Spíš jde ne o to, kdo se zdá být hodným úcty dnes, nýbrž zůstane-li takovou i jeho památka ve druhém a třetím pokolení, ale takové bych v dějinách posledního sta let dovedl vyjmenovat snad dva nebo tři, a i pak bych mluvil spíš o uznání než o úctě. Nene, člověk je bytost příliš vrtkavá, než aby na něm mohla úcta ulpět déle než na několik pomíjivých let. Krom toho může někdo být hotová modla v očích jedněch, kdežto druzí… ale aby to kat spral, ať chci nebo ne, pořád mi utíkají myšlenky k těm nedávným presidentským volbám v zemích koruny české.

Nejsa českým občanem – nebo možná jsa, ale nejsem si tím jist – zdržím se příkrých soudů; nicméně bych řekl, že český postoj k hlavě státu je poněkud zvláštní. Musím se rozpomínat… kdopak je v přítomné době presidentem u nás v Německu? Aha, nějaký pan Steinmeier. Není mi to tak důležité, snadno bych se obešel bez jakéhokoliv presidenta, beztak jen chatrné náhražky důstojnosti královské. A když už nějaký musí být, ať jím je ten, kdo se o tu hodnost zuby nehty nedere, nejlíp nějaký svědomitý ouřada z pocitu povinnosti. Takový, jakým byl… probírám se řadou českých, potažmo československých presidentů… jakým byl dr. Emil Hácha, vzavší na sebe ten beznadějný úřad, když od něj všichni ostatní utekli. Kdo naopak se hradčanského trůnu drží jak přilepený, prozrazuje na sebe, že mu nejde o službu veřejnosti, nýbrž o samolibý pocit vlastní slávy a důležitosti, a je jej tudíž nejméně hoden.

Snad neměli Čechové v tom osudovém roce 1918 vyhlašovat republiku. Snad měli zůstat u tisícileté tradice království českého, jsouce beztoho národem ve svém nejhlubším jádře monarchistickým, jak dokazuje kult národních tatíčků. Takoví Francouzi nebo Finové mají republikánskou hlavu státu, prvního mezi občany. Češi si z ní už od dob Masarykových udělali tatíčka, totem, modlu. A kdyby tatíček, když jím už jednou je, aspoň dokázal, co bylo někdejším monarchům samozřejmostí: postavit se nad všední politické hašteření, být národu jednotícím prvkem, svorníkem společenské stavby. Nechtěl bych slovutného pana Zemana hodnotit příliš stroze, ale tomuto požadavku nedostává, a snad ani dostát nemíní. Je ještě v dobré paměti jeho výrok u příležitosti předchozí volby hlavy státu: že chce být presidentem spodních deseti milionů. S těmi deseti miliony to drobátko přehnal, ale všimněmě si: spodních. Programově se vyhlásil mluvčím jedné, plebejské části společnosti, sámnikterak nejsa plebejcem. Je to starý a průhledný trik: samozřejmě je protřelému politikovi snadnější namedit si, řekneme, prostodušší publikum, jelikož lidé přemýšliví, svůj úsudek z vlastní úvahy odvozující, se na něj tak snadno polapit nedají. A vyšel mu ten propočet jedna radost, jenže se zpronevěřil, ať bezděky či záměrně, jedinému účelu, proč vůbec mít nějakou hlavu státu: být oním sjednocujícím, všeobecné úcty požívajícím a úctu si zasluhujícím svorníkem společenské stavby.

V tom je český národ výjimečný, nebo aspoň neznám žádný jiný, pro nějž by plebejství – nešlechetník by mohl mluvit o křupanství - bylo kvalifikací pro úřad nejvyšší. Chápu, že obrozenci v počátku devatenáctého století, hodlavše vzkřísit národ a jazyk český, museli vycházet z vrstev prostých a nejprostších, až se z toho stala jakási z nouze ctnost: pouze Jeník z chudé chaloupky si mohl činit nárok na titul správného Čecha. Zámožný sedlák se zlatým řetězem na pupku už byl v punktu češství podezřelý, o pánu z města či dokonce šlechtici ani nemluvě. Pomalu bychom mohli té dvěma staletími opelichané převrácenosti nechat. Dnešní člověk má v podmínkách prosperujícího, demokratického státu mnoho možností, jak prostý nebýt; a setrvává-li přesto v prostotě, mezi oněmi páně Zemanovými spodními miliony, je to známkou toho, že na víc nemá. Což nemusí ještě být na závadu; komu nebylo dvakrát z hůry dáno, může najít uplatnění v mnoha počestných povoláních, nekladoucích vysoké nároky na duševní schopnosti. Být však jazýčkem na váze určujícím, zda se rozhodujícím faktorem občanské společenosti stane vyšší úroveň ducha nebo proletářská podprostřednost, toho věru není třeba, to už jsme se zásadou všelidské rovnosti zašli krapínek daleko.

Nelžeme si do kapsy: égalité, rovnost každého s každým, vynalezli jakobíni; ve skutečném životě neexistuje a existovat nemůže. Ve všech oborech konání lidského, i kdybychom si obě nohy za krk dali, se nakonec uplatní vyšší kvalita: nadání, píle, prozíravost. Není důvodu, proč by tomu v záležitostech státu a společnostimělo být obráceně;proč by plebejství, ať skutečné nebo z taktických důvodů předstírané, mělo být kvalifikací pro vysokou funkci. A je-li, jedná se o společnost nehotovou, na niž se s metodami přímé demokracie nesmí vyrukovat tak zhurta.

Ale stalo se již a do čela staroslavného království českého byl v přímém hlasování zvolen muž, od nějž lze očekávat všelicos, jen ne že by sjednocoval společnost, a tím méně si vysloužil její úctu. Neboť úctu si nelze vynutit, jak se o to pokoušel onen šéf pensionu tenkrát v Tripoli, ta se dostaví sama, nebo se nedostaví vůbec. Volání po monarchii, jíž je úcta přirozeným předpokladem, se v zemích českých pozoruhodně vzmáhá, nikterak už není posedlostí hloučku staromilců, jenže co naplat, jsou vlákna, jež jednou přerušena, znovu navázat se dají už jen stěží nebo vůbec nijak. Znal bych v Čechách a na Moravě pár sedláků hodných toho názvu, ale hrdý, sebevědomý selský stav zničili komunisté nejspíš už nenávratně. Až na výjimky není sedláků, jsou jen zemědělci, nejsou selské dvory, jsou jen zemědělská družstva, dříve jézédé. Právě tak země české nemají krále a nezdá se být podobno pravdě, že by ho v dohledném čase mohly mít; mají jen presidenta, postavu o třídu nižší. Kéž by ale chtěl být jeho důstojným nástupcem. Kéž by sjednocoval, ne štěpil. Kéž by si vysloužil úctu, ne posměšky poddaných. Ale na takového si země české asi budou musel ještě počkat, dočkají-li se ho vůbec. To by z duší lidu musel vymizet kult prostoty a lidovosti, víra v chudého chalupníčka, jenž jsa nemajetný bude cítit s námi, obyčejnými lidmi.

Ach jo. Nikdo nepopanští tak rychle jako k k moci a honérům povýšený pastucha, nikdo tak rychle nezpychne, nezačne se pokládat za něco lepšího, nad tu obyčejnou chamraď povýšeného. Poučení z toho však bývá vyvozeno zřídka. Pohádka o chuďasovi, z nějž se stal moudrý a spravedlivý král, je nevykořenitelná, přenesla se do časů demokratických a vyhrává volby. Nebo aspoň zatím. Snad jednou přijde čas, kdy si lidé uvědomí, že obyčejnost není zrovna známkou kvality, a z prostoty se malým posunem stává sprostota, nic, s čím by se dalo chlubit. A hlavu státu že je záhodno hledat mezi vrchními, nikoli spodními miliony, na kteroužto vějičku se v posledních presidentských volbách dala nalapat mírně, ale přece jen nadpoloviční část lidu českého. Nechme už té zakochanosti v proletářství, hrome! Nejsme prostí a obyčejní, každý z nás je jinak a po svém mimořádný! To budiž kriteriem jakýchkoli voleb, ne společenské dno.

Hannover, 17. března 2018