„Pitomost je lidské právo, ale soudruh Stalin to příliš zneuživá,“ kdysi jsem četl takový, třeba jen fiktivní, povzdech připisovaný Lvu Trockému, jehož ponurý osud je nám dobře znám..

Nedávno jsem pomyslel na potupný úděl českého národa před víc než jednou generací - náhodně vybral dobu 1981-1982,jaké to asi bylo utrpení číst výkony tehdejších oslavovaných tvůrčích myslitelů, s jakými pocity se v nich teď po letech občas prohrabují, laskají jejich formou i obsahem, uchvacováni svou někdejší stylistickou elegancí a kdo z nich má přece jenom zbytek kuráže si nad svými volovinami odplivnout.

Začnu třeba vyjadřovací schopností výzkumného akademika: Václav Kvěš, člen korespondent ČSAV a též rektor VŠP ÚV KSČ, takto se projevivší v týdeníku Tvorba, č.7, 17. února 1982: „Začnu aplikovaným výzkumem. Zastávám názor, že každý kvalifikovaný pracovník aplikovaného výzkumu si musí pro svůj výzkumný úkol zabezpečit základní výzkum sám. Pouze za těchto podmínek se může aplikovaný výzkum svými myšlenkovými podněty, předávanými po výzkumné vertikále směrem nahoru k základnímu výzkumu zúčastnit tvorby celkové koncepce rozvoje rozvinutého socialismu.“ To ohromující výrazové bohatství!

Ještě významnější soudruh, Jan Fojtík, tajemník ÚV KSČ, Tvorba, č.16, 21. duben 1982: „Naše demokracie, demokracie socialistická, je stonásobně demokratičtější než všechny buržoazní demokracie. Naši protivníci líčí někdy věci tak, jako by naše strana uzurpovala moc a násilím rozehnala své konkurenty. I to patří ke zlovolnostem buržoazní propagandistické mašinérie, která se v pomluvách naší strany neštítí žádné lži.“

Jiří Šípek, rovněž značně významný partajní funkcionář, ÚV KSČ, jedna věta z úvahy „Avantgardní poslání komunistů“, Tvorba, č.3, 20. ledna 1982: „Jen tehdy a jen potud můžeme zabezpečovat a dál zkvalitňovat naši současnou vysokou životní úroveň i dosažené sociální jistoty, dokud a pokud budeme důsledně a energicky naplňovat toto základní krédo, tuto alfu a omegu naší budoucnosti na všech pracovištích, ve všech závodech a místech.“

„Zdaleka nám nejde jen o znalosti“, Bohumil Němec, tajemník městského výboru strany v Praze, Tvorba, č.2, 13. ledna 1982: „Nedostatek smyslu pro teorii a ideologii vede k tomu, že se živelně prosazuje empirismus, což je poznání, které se opírá o zkušenost.“ A dodává: „Zdaleka nám nejde jen o znalosti, ale především o formování vědeckého světového názoru, který je ideovým základem celé komunistické výchovy.“

„Sovětské nevyčítání a uklidňování.“ „Bylo to v roce 1968, kdy si zrádci, kariéristé a kontrarevolucionáři napsali na své prapory antisovětská, antisocialistická hesla. Sovětští lidé nám však nic nevyčítali, na jejich přátelském chování vůči nám se vůbec nic nezměnilo. ́Však se to všechno zase napraví, ́ uklidňovali nás.“ Jiří Svoboda, Rudé právo, 8. května 1982.

„Nezištná pomoc.“ „Kdo z nás si uvědomí, o co by se zvýšila životní úroveň sovětských lidí, kdyby nezištně nepomáhali všude, kde jejich pomoci potřebují. I hlavní sílu na odvrácení války nese Sovětský svaz. V kapitalistických zemích mohou lidé na obranu míru jen manifestovat, organizovat protestní akce proti vyzbrojování a uvědomovat nevědomé. My můžeme daleko víc.“ Emilie Moravcová z Chrudimi, Tribuna, 30. prosince 1981.

Měčislav Jablonský, náměstek ministra zahraničních věcí ČSSR, čili jakýsi Podchňoupek, se o sovětské ozbrojené návštěvě Afghánistánu rozepsal jako o zářném příkladu pomoci „v plném souhlasu s ustanoveními mezinárodního práva“. Nová mysl, říjen 1980.

Podchňoupek Jablonský povýšil na stránky New York Times 18. prosince 1981, kde předmětem interview se západními dopisovateli bylo Polsko. Jménem československé vlády vyjádřil potěšení nad pancéřovou pacifikací a též vyslovil hrozbu: „Jestliže USA zastaví dodávky potravin do Polska, jestliže neposkytnou další úvěry a dokonce by se snad domáhaly úhrady splatných dluhů, československá vláda bude kvalifikovat takové počínání jako nepřípustné, nezákonné zasahování do polských vnitřních záležitostí.“ Na otázku, proč by cizina měla dávat peníze vládě, již má nerada, tázaný Měčislav znormalizovaně odpověděl, proč že tedy tolik půjčovali v minulosti.

Křižáci a Polsko: „Osobní motivy dárců mohou být sebeušlechtilejší, ale cíle organizátorů jsou stejné s těmi, jež vedly ke stávkám, sabotážím a rozvratu polského hospodářství. Filantropické sbírky a blokování dojednaných ekonomických dohod s Polskem mají stejný třídní smysl. Mají oslabit socialismus, profanovat jej v masách, vytvářit zdání, že jeho hospodářství je úpadkové. Poznala je také Evropa v poválečných letech v podobě takzvaného Marshallova plánu. Smysl je stále týž: Nasadit ekonomické páky k zastavení pokroku.“

„Když se Spojeným státům nepodařilo rozpoutat patřičnou vlnu antisovětismu v roce 1979 humbukem proti SSSR za pomoc lidovému Afghánistánu, chtěli si konečně přijít na své tažení proti Polsku.“ Milan Malouš, významný myslitel v ČSSR, Rudé právo, 27. února 1982.

Zatím na Afghánce dialekticky: „V souhlase s tradicí první předstoupil před vesničany mulláh a předčítal súru z koránu. Pak se ujal slova Habíb Muhammad, stranický aktivista. Rolníci pozorně poslouchají, do svých upracovaných rukou berou velké bílé dekrety, v nichž je jasnými slovy a neodvolatelně tvrzeno jejich právo na půdu. Družstvo je zatím jen prázdný pojem.“ Václav Soukup, Tvorba, č.24, 6. října 1982.

Neuvědomělý zájem: „Socialistická společnost vyžaduje od jednotlivce mnohem víc, i když někdy v jeho neuvědomělém zájmu. Politické vědomí, které chápeme jako specifický druh společenského vědomí, jako syntetický pojem, má své stupně zralosti, které lze u subjektu postihnout jen v jednotě s jeho praktickou společensko-politickou činností. Od vědomí právního, mravního atd. se liší především svým obsahem, a to jak u idejí, názorů, postojů a představ, tak i potřeb, zájmů, hodnot a norem, jakož i samotnou úlohou, kterou tyto funkce sehrávají ve společenském životě.“ Miroslav Vašíček, Tvorba, č.35, 1. září 1982.

Obtížná představa: „V New Yorku spí na ulicích v létě třicet šest tisíc

bezprizorních houslistů.“ Zpráva profesionálního pozorovatele Ivana Brože, Tvorba,

č.21. 26. května 1982.

„Sovětské vozy so světa.“ Takový je titul článku v Haló, sobota, 14. listopadu 1981: „Obliba sovětských automobilů ve světě stále vzrůstá. V kapitalistických zemích je po sovětských vozech pro jejich kvality a provozní spolehlivost velká poptávka.“

„Po staru se žít nedá. Tato skvělá myšlenka státníka Antonína Zápotockého obohatila nesmírně náš život a práci. Václav Rubeš vyzval v té době na soutěž kamaráda - slévače Jindřicha Toncara - a vyhrál nad ním. ́Jaks to dokázal, Václave? ́ chtěli jsme samozřejmě vědět. ́Tak já vám to teda řeknu, ́ rozhodl se Václav. ́Vzal jsem si větší lopatu na házení písku. ́ Neméně zajímavě mluvil o svých výkonech svářeč Karel Doutnáč.“ (Ze vzpomínek Jiřího Svobody na celostátní konferenci úderníků před třiceti lety. Rudé právo, 17. říjen 1981)

Cena víry: „Ztratil jsem hodně přátel. Pro své rudé vyznání.“ (Dvojverší z básně Jaroslava Čejky, Kmen, literární příloha Tvorby, č.3, 20. ledna 1982)

Začal jsem Trockým, aniž bych bažil po opakování takového osudu..Ale přivítal bych iniciativu absolventů abnormalizace, aby se přeptali starších členů svých rodin, přátel, kamarádů nebo kohokoliv z oné doby, jak se teď či tehdy cítili být zavaleni, tupeni takovými pitomostmi a jak to každého z nich nějak poznamenalo.

KONČÍM s dodatečným příjemným pocitem, že jsem od takových potupností mohl být vzdálen tisíce mil.

Neoficiální stránky Oty Ulče