20.4.2024 | Svátek má Marcela


SPOLEČNOST: Vraťme se ke stolům, přátelé

13.6.2013

Před pár dny jsem se na jedné radnici potkal s milou starší paní. Na první pohled jsem odhadoval její věk na takových šedesát až sedmdesát let. Sama mi v úvodu našeho rozhovoru sdělila, že jí táhne již na osmdesátý pátý. Neuvěřitelně čiperná a stále ještě pracuje. Umí i s počítačem.

A tak jsme si spolu chvilku povídali. Jak jinak než o době, kterou žijeme. Na konci našeho rozhovoru mi položila otázku, jejíž smysl jsem dokonale pochopil později, když jsem uvažoval o tom, jak otázka zněla a jaká byla na ni odpověď. Jestlipak víte, řekla mi, co se vynášelo z domu, ohroženého požárem, jako první. Netušil jsem.

Byl to kuchyňský stůl. Ano, ten velký stůl, který stál vždy uprostřed místnosti a sloužil ke stolování celé rodiny. Neboť kdyby dům lehl popelem, tento stůl i v jiném bydlišti byl vždy jakýmsi pojítkem členů rodiny.

U tohoto stolu se lidé modlili a děkovali Bohu za dary, tedy pokrmy, kterých se jim dostalo. U tohoto stolu se probíralo všechno. Co dělal tatínek, maminka, děda, co dělaly a neudělaly děti. Zde se rozhodovalo, káralo i chválilo. Stůl byl jistota. Židle se daly přidat či přikoupit. Ale stůl byl vždy jen jeden. Sedávaly u něj mnohdy i generace našich předků.

V kontrastu s tím, i když nás nikdo od takových stolů nevyhání, nás naši politikové směřují poněkud jinam. Slibují nám úspěch a úspěchem jsou podle nich peníze.

Snad to převzali z těch dob komunistických, v nichž vznikala hesla o potřebě zvyšování životní úrovně nás všech. A tomu všichni rozuměli. Mysleli tím ovšem většinou opět pouze peníze. Ale což jediným měřítkem naší životní úrovně, když tedy použijeme tento termín, jsou peníze?

Ve vytyčování těchto hesel si nezadá ani naše tak zvaná pravice s naší tak zvanou levicí. Všichni nám chtějí zvyšovat životní úroveň tím, že od nich získáme nějaké peníze. V podstatě nás jedni učí, že zárukou našeho blahobytu je stát, který oni vedou. Dokonce si přisuzují schopnosti a vlastnosti, které nemají. Díky tomu chtějí více pravomocí.

Druzí oponují a tvrdí, že kdyby stát vedli oni, byl by náš blahobyt ještě vyšší. A vypočítávají, co vše jejich protivníci slíbili a nesplnili. A to, že by mělo být důvodem k tomu, abychom již své hlasy nedávali. Abychom je dali jim, protože oni třeba v závěru ještě přidají pastelky. Nebo že zruší limity na těžbu uhlí v severních Čechách, aby moc lidí nepřišlo o práci a potažmo zase o peníze. A tak to jde pořád dokola.

Ani nově se rýsující politické subjekty se ničím od těch stávajících neliší. Dejte nám hlasy a my vám zajistíme, abyste se měli lépe než dosud, protože tamti to dělají špatně. Ale moc nám do toho nemluvte, protože my přesně víme, co vám schází. Leč nikdy nepřiznáme, že bychom neuměli efektivně vládnout. Mimochodem, to si Věci veřejné myslely také. A přitom byly jasným pokusem o potlačení demokracie, jakkoli to zvenku vypadalo naopak.

Stále jen o blahobytu, jehož měřítkem jsou peníze. Ale přece ty nejkrásnější věci na světě se nedají koupit. Jako například ten stůl, u něhož jsme jako rodina, sedávali. Mám pocit, že u Nečasů ani u Sobotků žádný takový stůl nebyl. A byl-li u Klausů, právo u něj cokoli kázat tam měl pouze jeden člověk.

Kdyby vám začal velice rychle hořet dům či byt, co byste z jeho zařízení chtěli zachraňovat nejdříve?

Televizi. Odpověděl mi na tuto otázku jeden náhodný chodec.