Jaká to byla krásná doba, kdy volby prezidentů sousedních států stály novinám maximálně za článeček někde uprostřed druhé strany a volby do spolkových zemí v Německu už vůbec nikoho nezajímaly.

Pro mě osobně ta doba definitivně skončila loni v pozdním létě na festivalu vína za poslechu výborně odehraných šlágrů skupiny Buty. Pak se najednou začalo provalovat, jaký že je to domeček z karet celá ta naše sjednocená Evropa. Jak málo stačilo, abychom byli vydáni napospas tomu nejhoršímu, čemu můžou lidé čelit: bezmocnému strachu.

Takže proběhly další veledůležité volby u sousedů. Zaujalo mě, že jeden z jejich významných aktérů se jmenuje Strache. A zdá se, že to byly po všech stránkách jeho volby. A my si můžeme uvědomit, jaká je to obrovská výhoda, že rozdělení naší společnosti nejde tak brutálně půl na půl. Našli jsme většinový konsenzus a ač nikdo neví, kam nás dovede, tak alespoň nemrháme drahocennou energií na boj sami se sebou. Můžeme se soustředit na hledání způsobů, kterými bychom tento náš postoj obhájili navenek. Navíc zatím mnoho indicií napovídá, že tento postoj je i přiměřeně realistický. Protože se zrodil z naší bolestivé zkušenosti se společností, kde platilo, že to, co říkají o sobě naši bližní, je upřímné a pravdivé jen zcela výjimečně.

Pravdou ovšem je, že přitom celá naše porevoluční doba byla ve znamení takovýchto urputných táborů, které disponovaly většinou jednoho dvou poslanců, kteří navíc v některých případech neváhali přeběhnout na opačnou stranu. Nebezpečnost a neefektivnost takového systému, kdy vítěz bere vše, byť by to byl vítěz jednoho hlasu, je nám tak víc než známá. Okamžitě při další příležitosti se totiž přepřahá a jede se o to rychleji opačným směrem. Takový postoj se mi zdá dobrý ve sportu, kde třeba jedna tisícina vteřiny může vyhrát zápas, ale v řízení společnosti mi přijde vysloveně sebedestruktivní.

Pro politiky by přece neměl být žádný problém nadřadit zájem celku svým osobním ambicím. Kteréhokoliv se na to zeptáte, ten vám to odpřisáhne. Takový vítěz by pak měl umět vysvětlit voličům, že volba prezidenta není fotbalový zápas, kdy k vítězství stačí jeden gól. Druhá polovina voličů je totiž pořád na hřišti, nejde nikam do šaten. Měl by umět říct: pro naši zemi by nebylo dobré, abych využil celé své funkční období, pokud se mi nepodaří během pár měsíců přesvědčit významnou část mých protivníků, že jsem dobrý prezident. Zkuste pak radši najít někoho více přijatelného pro oba tábory. Mohlo by se to dokonce zobecnit do formulky, že délka mandátu přímo voleného politika v případě těsného souboje bude nějakým způsobem úměrná míře jeho vítězství. Pak by možná i voliči přestali vidět tak černobíle.