21.2.2019 | Svátek má Lenka


SPOLEČNOST: Volby mezi Scyllou a Charybdou

17.10.2016

ANO vs. ČSSD, Hillary Clintonová vs. Donald Trump, pro známou šéfredaktorku pana Vlka st. blouznivec Bělohradský vs. eurosoudruh Růžička – co mají tyto dvojice společného? Je to samozřejmě věc názoru, ale pro mnohé by mohly znamenat totéž, čemu se v antické mytologii říkalo „mezi Scyllou a Charybdou“. Podobně jako v původní zápletce jde o to úžinou projet a pokud možno přežít, tedy jednu z možností si vědomě vybrat a pak s ní po nějakou dobu žít v naději, že příště bude výběr lepší a škody napáchané během tohoto období co nejmenší.

Nelze se proto divit, že se voliči s vděčností vrhají na nové a nepošpiněné tváře či politické subjekty (často plné překabátěných starých a pošpiněných tváří), aby pak v naprosté většině případů (a čest výjimkám) zjistili, že jen vyhnali čerta ďáblem. U nás tento trend začal nejspíš s Unií svobody a naplno propukl s Věcmi veřejnými, TOP 09 a nyní už nějaký čas pokračuje s ANO. Ani nechci domýšlet, co bude muset přijít po ANO – i když na druhou stranu, Velký bratr (u nás AB) se docela snaží a zatím mu to dost jde, aby se vedoucí úloha strany opět zafixovala, takže řešení tohoto problému možná nakonec budeme ušetřeni. Pro doplnění ještě pár jmen odjinud: Barack Obama, Donald Tusk.

Vzpomínám si na jeden už trochu starší článek o politické situaci v Izraeli, kde jsou na rozdíl od nás fungující stát a armáda otázkou bytí a nebytí, a přesto článek tvrdil něco v tom smyslu, že se politická scéna začíná hemžit „podivnými brouky“ a nejlepší z mládeže si za svoji kariéru namísto politiky či armády raději vybírají byznys či IT. Ne že by to bylo mnoho, ale jedinou útěchou nám tedy asi může být, že v tom nejsme sami.

Pokud bychom se pokusili nahlédnout pod pokličku tohoto jevu, můžeme použít dva postupy, které jsou rovněž dědictvím antiky, a to kauzalitu (proč se tak děje) a teleologii (k čemu to může dále vést).

Kauzalita se obrací k tomu, co se již stalo, takže je to s ní o něco snazší než s teleologií, která může leckdy být tak trochu věštěním z křišťálové koule. Přesto i v při užití kauzality je často obtížné se vyvarovat omylům typu „poté, tedy proto“, a to zejména ve společenských vědách. Ne nadarmo tvrdil George Orwell: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.

Nicméně, i s vědomím, že se mohu mýlit, za sebe tvrdím, že zlomovým momentem na české politické scéně, bylo uzavření opoziční smlouvy, kdy padly iluze, že jde o nějaký souboj ideových proudů či programů, a ve skutečnosti to je jen o přerozdělování pašalíků přisátých jako pijavice na penězovod státních peněz při udržování jakéhos takéhos statutu quo. Od té doby už to jede jako po tobogánu a je vlastně téměř jedno, jestli je u kormidla Standa, Jyrka, Mirek, Petr, nebo Bohouš. První vlašťovkou signalizující přechod na novou úroveň pak byly VV se svojí koncepcí „navýšení ekonomické moci společnosti ABL ... prostřednictvím zvýšení politické moci Věcí veřejných ... a z ní posléze plynoucího navýšení zakázek od veřejné sféry a ekonomických elit země“ (viz). K pravděpodobnému budoucímu premiérovi pak třeba článek Babišův Agrofert má monopol na bionaftu, získá miliardy.

V čem bych byl ochoten v předchozí úvaze ustoupit, by byla námitka, zda by k tomuto vývoji nakonec nedošlo i bez opoziční smlouvy a zda zlomovým momentem ve skutečnosti nebyla spíše absence vypořádání s předchozím režimem, kdy předání moci politické bylo dosaženo výměnou za ponechání moci ekonomické.

Pokusme se nyní použít druhý nástroj a podívat na opačnou stranu časové osy. Dá se očekávat, že tam najdeme jevy, z nichž mnohé lze pozorovat už nyní: pokles volební účasti a zájmu veřejnosti o politiku vůbec, radikalizaci politické scény, ještě větší vyprázdněnost programů, ale také například nárůst byrokracie, resp. počtu státních úředníků, postupná likvidace střední třídy – původkyně a nositelky hodnot demokracie, koncentrace moci ve stále se zmenšujícím kruhu rukou (oligarchizace), čímž se společnost bude více a více podobat uspořádání, jaké panuje například v Rusku či autoritářských arabských zemích – několik málo velmi bohatých a mnoho chudých, kteří budou mít právo tak maximálně držet hubu a krok. V našem případě pak paradoxně k tomuto stavu nejspíše dospějeme demokratickými prostředky.

Pozor! Toto neznamená, že nebudou existovat jednotlivci, kteří se díky tomuto procesu nebudou mít lépe. Individuální motivace poskočit po společenském žebříčku o několik pater výše může být dokonce katalyzátorem pro urychlení některých změn. Bohužel, je velmi pravděpodobné, že se bude jednat o lidi s morálním profilem blízkým tomu, jaký měl Georges Duroy, hlavní hrdina románu Miláček. Stejně tak to neznamená, že i v celé společnosti nemohou vzniknout – možná i nečekaně – pozitivní jevy. Například v období normalizace, kdy byly výrazně omezené možnosti seberealizace, věnovala řada schopných lidí svoji energii péči o děti a mládež a mohu-li posoudit, v některých ohledech se žilo tak nějak opravdověji a méně uspěchaně či hédonisticky než dnes.

Za určitých podmínek však může vývoj dospět až do úplného zhroucení. V současnosti za největší riziko považuji demografický vývoj a zhroucení systému průběžného penzijního pojištění. K dalším možným příčinám by mohly patřit totální předlužení, konflikty s nelegálními migranty překračujícími hranice z Německa, globální oteplení či naopak ochlazení, invaze mocnosti z Východu či jiná příčina, třeba i doposud neznámá. Cokoliv z toho by se mohlo ukázat nad naše síly i za jiných okolností, ale v současné situaci, kdy je státní moc tak stěží schopna udržet sama sebe v chodu a kdy začínají být problémy se zajištěním základních funkcí státu (např. ochrana hranic), je riziko zhroucení systému výrazně vyšší, zejména proto, že prakticky neexistuje ochota (a leckdy i schopnosti) s riziky něco dělat.

Máme ve zvyku kritizovat politiky, často se rovněž obouváme do státních úředníků. Třetím do party, kdo je pro udržování tohoto systému (prozatím) nezbytný, jsme ale my všichni, voliči. Zatím akceptujeme roli, kdy toho sami nemůžeme moc změnit, jako ovce v Orwellově Farmě zvířat („čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné“) však celkem úspěšně pomáháme establishmentu udusit jakýkoliv pokus o změnu trendu – zmíněn zde budiž provařený příklad 30korunového poplatku u lékaře, který připomíná pointu písně skupiny Traband Ve zlatém kočáře. Z určitého pohledu, který je blízký tomu, jak působí reklama na ovlivnění chování spotřebitelů, však rozumím tomu, proč může mít drobná částka zaplacená explicitně a pokaždé mnohem větší efekt na náladu voliče, než případné implicitní plíživé zvyšování daňové zátěže, které v konečném důsledku vytáhne z kapes daňových poplatníků mnohem více peněz. Poučením z tohoto příběhu budiž, že nestačí dobrý návrh jen připravit a prosadit, ale je rovněž extrémně důležité jej vysvětlit a zpropagovat. Bohužel, totéž se dá použít (a evidentně používá) pro prosazení ne až tak dobrých návrhů a funguje u nich neméně efektivně.

Teleologie však nemusí sloužit jen k pouhé predikci dalšího vývoje. Můžeme se rovněž ptát, co se stane, když pokusíme některé parametry systému změnit, případně jaké varianty pro změnu vůbec máme.

Poměrně exaktní metoda, která pracuje se stanovením meřitelných kritérií, hypotézy a ověřením změn na modelu v rámci experimentu, the Lean Analytics, je popsána jedním z marketingových odborníků spolupracujících s Googlem. O něco jednodušší je tzv. A/B testování popsané zde.

Pokud bychom tedy naši křišťálovou kouli na okamžik zaměřili jiným směrem a pokusili se odhalit, jaké jsou možnosti budoucího vývoje, myslím, že bychom našli tři základní varianty. Ta první, která je naší (i mojí) DNK asi nejblíže a kterou považuji za nejpravděpodobnější, by byla něco ve smyslu „nech to vyhnít“; tj. bude se pokračovat vesele dál ve stejných kolejích, kdy za občasného přispění novodobých Duroyů ochotných „výti s vlky“ se některé procesy urychlí, až ... až si nějací novodobí Vandalové najdou čas naši civilizaci definitivně poslat do historie anebo se stane zázrak a situace se tak nějak sama od sebe vyřeší.

Druhou variantou je zrození nového fűhrera, kterému do jeho silných rukou v rámci obav z budoucího možného vývoje dobrovolně vložíme moc, aby vše vyřešil. Současným favoritem na tuto roli je jednoznačně Vladimir Vladimirovič Putin, což ale nemusí bránit vzniku „menších“ domácích fűhrerů (např. Viktor Orbán). Při realizaci této varianty je snad možné očekávat zajištění některých hodnot – určitě posílení nacionalismu, dost možná důraz na obnovení rodiny, zachování pořádku, stejně tak se ale dá očekávat likvidace jakékoliv opozice (nejspíš jako úplně první krok) a tvrdá diktatura, ve které se budou jednotlivci muset podřídit absolutně vůdcově vůli. U této varianty, pokud se dokážeme vojensky ubránit, zůstane naše civilizace zachována. Její podoba však bude do značné míry záviset na povaze vůdce a na způsobu, jakým bude celá klika v budoucnu připravena o moc. Mám však silnou obavu, že bude platit další Orwellův výrok: „Každá revoluce končí tím, když se nová prasata dostanou ke korytům.“ Ergo, za cenu nemalých obětí se vrátíme v určitém smyslu tam, kde jsme byli (pamatujete si ještě, jak se řekne holandsky „přestavba“? – pro mladší ročníky, zde má na mysli období vlády M. Gorbačova v 80. letech 20. století, tehdy ještě v Sovětském svazu).

Třetí variantou, s prakticky mizivou šancí, pak je pokus o renesanci demokracie. Na první pohled se tato varianta nebude moc lišit od druhé – i zde bude nutné vybrat silného a charismatického vůdce, protože v krizových situacích je kolektivní rozhodování jednoduše nepoužitelné. Na rozdíl od předchozího typu však pro tento typ vůdce nebude moc a její udržení cílem, nýbrž prostředkem k vykonání úkolu. Bude proto kdykoliv připraven se o ni podělit či se jí vzdát úplně, pokud se objeví někdo k danému úkolu schopnější; bude také připraven skládat za svoje rozhodnutí účty – model ne nepodobný vztahu mezi konzuly a senátem ve starém Římě (z konzulů se pak stávali často senátoři).

I kdyby se však z nebe snesli patron české země svatý Václav, ideál rytíře Přemysl Otakar II., zkušený ekonom a diplomat Jiřík z Poděbrad a měli k ruce Jana Žižku, je dost dobře možné, že by s danou situací stejně sami nic nesvedli. Respektive, nic by nesvedli, pokud by se jim nepovedlo přesvědčit kritickou masu (ne nutně většinu) veřejnosti a donutit státní správu ke spolupráci, tedy dvě již dříve zmíněné skupiny společnosti.

Dalším společným bodem druhé a třetí varianty je, že v obou případech je nutné vytvořit nějaký „vyšší účel“ či ideologii, která bude všechny sjednocovat a jejímž zosobněním velitel či skupina, které se zodpovídá, může být. Určitým rozdílem může být, zda se s tímto účelem ztotožňují dobrovolně (třeba i na základě příkladu daného vedením) či zda jsou k němu tím či oním způsobem donuceni – třeba i jemnými metodami psychologie davu, jak o nich psal le Bon. Poznámka na okraj: stádovitost současné evropské populace je až zarážející; velitel druhého typu ji bude spíše podporovat, protože posiluje jeho paternalistickou pozici, velitel třetího typu se ji naopak bude spíše snažit potlačit, protože bude hledat spojence pro svůj úkol, kteří v situaci, kdy všechno zvládne sám, budou vznikat jen obtížně.

Z pohledu vedení pak velitel třetí typu bude sloužit danému vyššímu účelu, zatímco velitel druhého typu jej bude spíše zneužívat pro svoje osobní účely. Otázkou však je, zda je toto z pozice součásti systému vůbec možné rozlišit. Jisté vodítko by mohla poskytnou představa, co se stane, když si pro velitele přijde chmurný žnec (a nemyslím tím situaci, kdy je jeden Kim nahrazen druhým Kimem) – bude bárka společnosti pokračovat stejným směrem, či se točí o stoosmdesát stupňů?

V.E. Frankl napsal: „Člověku můžete vzít úplně všechno až jednu věc: svobodu zaujmout k okolnostem svůj vlastní postoj, zvolit si, jak se bude v jakékoli situaci cítit.

Myslím, že toho stále můžeme udělat ještě o mnoho více. Jeden nápad, na který mě přivedl kolega, je například sdílet jména lidí ve státní a veřejné správě, bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, kteří dělají dobře svojí práci (a jako příklad uvedl starostku Byšic, paní Mgr. Polákovou).

*****************************

Díky panu Kechlibarovi se na Psu ujala myšlenka zakončovat články odkazem na nějakou píseň. Jsem rád, že se k této tradici mohu připojit. Tak tedy Jiří Schelinger, Šípková Růženka (Deep Purple, Soldier of Fortune):

„... vyjdi zítra za ní a nevěř pohádkám,
žádný princ už není, musíš tam jít sám.



ROZHODNUTO: Obědy zdarma budou jen pro některé děti
ROZHODNUTO: Obědy zdarma budou jen pro některé děti

Několikaměsíční dohady jsou u konce. Vláda rozhodla, že obědy ve školách zdarma se nebudou týkat každého. Kdo na ně dosáhne a kolik to bude stát?

Diskuse


B. Jelínek
23:11
17.10.2016

J. Novotný
16:12
17.10.2016

J. Farda
14:18
17.10.2016

M. Těhanová
10:41
17.10.2016

počet příspěvků: 8, poslední 17.10.2016 11:11









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.