28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Vojenská přísaha

5.8.2017

Před krátkou dobou jsme vzpomínali na sté výročí bitvy u Zborova. Při této příležitosti Aleš Ulíř připomněl zde na Neviditelném psu i tu skutečnost, že Ostrava je jedním z mála míst (ne-li dokonce jediné), kde se zachoval původní památník na tuto událost. Neobešlo se to bez toho, aby v diskusi k článku „známí diskutéři“ nepřišli se svou trochou do mlýna a neupozornili na „proradné Čechy, že tam vlastně bojovali ti, co zradili svoji přísahu“.

To mi připomnělo otázku, kterou se v myšlenkách již delší dobu zabývám. Konkrétně jde o morální závaznost vojenské přísahy. Císař pán z nějakého důvodu vyhlásí válku, dá příkaz k všeobecné mobilizaci, oblékne takto neverbované vojáky do uniforem, dá jim zbraně a přikáže jim podstoupit přísahu, ve které se svatě zavazují položit za něj třeba i svůj život. V tom má dokonce pomáhat i Bůh! Amen. Pokud někdo přísahu odmítne, tak má na krku válečný soud, nebo něco v tom smyslu.

Abychom nemuseli chodit někam daleko do historie, vzpomeňme si zde na příklady těch našich spoluobčanů, kteří odmítli službu v socialistické armádě (a tudíž i přísahu). Podle mne nemůže být vynucená přísaha, pokud se s ní vysloveně sám neztotožňuji, nijak závazná. S jistým uspokojením jsem zaznamenal, že všechny legionářské přísahy končí asi těmito slovy: „Bez jakéhokoli nátlaku, svobodně rozhodnuti, tak podle této přísahy budeme jednati. Tak přísaháme!“

Pokud by ovšem někdo byl toho názoru, že přísaha je přísaha - a basta, tak pak by nebylo možné odsuzovat třeba hitlerovské vojáky za jejich účast ve válce. Vždyť i oni povinně skládali přísahu se slovy: „Skládám před Bohem tuto posvátnou přísahu, že zachovám bezpodmínečnou poslušnost Adolfu Hitlerovi, vůdci Německé říše a německého lidu a nejvyššímu veliteli ozbrojených sil, a jako statečný voják budu připraven nasadit za tuto přísahu v každém okamžiku svůj život. Tak přísahám.“

Příznačné při tom je, že v přísaze nacistického Německa není žádná zmínka o obraně vlasti a jeho lidu. Vyžadovala se pouze bezpodmínečná poslušnost osobě Adolfa Hitlera. A i rakousko-uherští vojáci skládali přísahu výslovně Jeho apoštolskému Veličenstvu se všemi jeho tituly a o vlasti, případně i lidu ani muk. Dlouhá léta po válce měli Němci morální problémy se svými dezertéry a i s jejich vdovami (právě k vůli poruše přísahy), na rozdíl od vdov po věrných vysokých příslušnících SS. Také protiválečné činy a pokusy o atentát na Hitlera byly spíš odsuzovány jako zrada. Své by o tom mohla svědčit třeba slavná „Vaterlandsverräterin“ Marlene Dietrich a jiní. Teprve postupně a s rozpaky se po významných odpůrcích Hitlera začaly pojmenovávat i školy (Weiße Rose – sourozenci Scholl) a z bývalých neúspěšných atentátníků z 20. července 1944 a zrádců se stávali hrdinové protihitlerovského odporu. Jak se asi staví „naši výše zmínění mravokárci“ k poruše vojenské přísahy třeba plukovníka hraběte von Stauffenberga?

Já osobně jsem ve svém životě skládal přísahu dvakrát. Tu první, skautskou, dobrovolně ještě jako školák. Její text mám dosud v čerstvé paměti a snad jsem se jí nikdy nezpronevěřil. Ta druhá byla vojenská přísaha vojáků Československé lidové armády z roku 1961. Její obsah jsem tehdy nijak zvlášť nevnímal, jen jsem sborově zařval: „Tak přísahám!“ Její text jsem si až nyní dodatečně vyhledal:

Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa.
Slibuji, že budu vojákem statečným a ukázněným, že budu důsledně a iniciativně plnit ustanovení vojenských řádů, rozkazy velitelů a zachovávat vojenské tajemství. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně svěřené mi pracujícím lidem a připravovat se na boj, abych mohl na rozkaz presidenta a vlády Československé socialistické republiky co nejlépe bránit svou rodnou vlast a její socialistický řád proti každému nepříteli.
Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství.
Tak přísahám!

S jistým uspokojením nyní zjišťuji, že to nebyla přísaha ani císaři, ani vůdci a dokonce ani ne generálnímu tajemníkovi, ale de facto především komunistické straně, která mezitím zanikla, Sovětskému svazu, který se rozpadl, a také socialismu – o kterém se mluví spíš s opovržením. Jsem totiž již od skautských let toho názoru, že přísaha se neskládá pro časově omezené období, ale na celý život. Pokud by tomu tak skutečně mělo být, tak by zmínění kritici všeho českého a důslední zastánci věrnosti přísaze jeho Veličenstvu císaři mohli mít jisté problémy se svým svědomím. Neznám sice jejich životní pouť, ale do jisté míry se dá předpokládat, že i oni byli kdysi československými občany a jako takoví byli „povinni“ skládat výše uvedenou přísahu. V takovém případě oni také zradili svoji přísahu a svým odchodem za velkou louži porušili své „vlastenecké povinnosti“.

Pokud by ovšem mělo platit, že vojenská přísaha je závazná pouze na období vojenské služby, potom i legionáři po zajetí (případně i dobrovolně vynucené dezerci) a svléknutí rakousko-uherské uniformy přestali být vázaní i na přísahu císaři.