Zajímavým aspektem sumy informací, které o sobě nedávno poskytl adept na prezidentský úřad Michal Horáček (takže teď dokonce i víme, že dobře spí), je cifra 20 000. Až nezvykle nelidově ono číslo vyjadřuje počet knih v Horáčkově soukromém vlastnictví a narazil už jsem i na názor, že uvádět takto veřejně počet publikací v domácí knihovně není zrovna moc vkusné. Proč?

Snad že se člověk dělá moc chytrým? Že se - do jisté míry - intelektuálně vyvyšuje? Možná. A třeba takový intelektuál, jakým byl Jaroslav Heyrovský (náhodou Horáčkův předek), nikdy nikde veřejně neuvedl, kolik má doma knih, to je jistě pravda; ale já bych Michalu Horáčkovi kasání se rád odpustil. Proč, je jasné. U vědce je to jiné. Ale u milionáře, kterým on je, a u autora písňových textů, kterým je také, přece není rozsáhlá domácí knihovna samozřejmostí. Také z toho důvodu je, řekl bych, v naprostém pořádku, když tak umně odhadl obsah skrytých regálů a číslo 20 000 uvedl.

Přičemž je třeba doplnit, že navíc informoval o tom, že by s dotyčnými knihami po případném vítězství nad Zemanem možná rád zůstal doma - a nestěhoval by se na Hrad. Což taky nijak zvlášť nevkusné není, řekl bych (ač netradiční to je).

A nevkus? Zkrátka vypadá jinak. Kdyby Horáček, pěkně prosím, zarytě sbíral pivní tácky a chlubil se nyní jejich počtem na stěnách svého obydlí, tak to by bylo nevkusné. Sice je pravda, že jsou dnes knihy poměrně drahé (čtyři nové knihy vás dnes stojí takový tisíc až dva tisíce korun), ani to ale není argument. I já (proti Michalu Horáčkovi žebrák) jich mám víc než dvacet tisíc, aniž si na tom zakládám, a přemnozí další mají knížek (třeba i jen porůznu po Praze) taktéž víc než „mizerných“ dvacet tisíc – a co je na tom?

Tou prekérnější otázkou ovšem zůstane, kolik ze zakoupených (ale mnohdy i zadarmo získaných, jsou-li staré; to dnes už není problém) knih jsme já či Horáček přečetli či aspoň pročetli.

Ale problém nevidím ani zde a s klidem věřím taktéž tvrzení, že budoucí prezident skutečně čte a čtené plně vnímá. Problém totiž vidím a nevidím jinde. Ať už je Horáček duší jakýkoli typ hráče a ať už je obecně jakýkoli muž a člověk, proti Zemanovi zatím nemá šanci a také herní kurzy v tomto případě stály zhruba u poměru jedna ku pěti. A kdo jiný než právě Horáček by měl kurzy vnímat, že? A on je, myslím, vnímá. Ví, že prohraje. To vědomí však samozřejmě během kampaně a ani před ní nelze dát najevo.

Proč tedy vůbec kandiduje? Inu, také proto, že je rozený hráč.

Vyzkouší si „nanečisto“, co pro něj kampaň může obnášet, udělá se jako kandidát ještě známějším a teprve po druhém Zemanově volebním období (bude-li tedy náhodou Zeman zase zvolen) čeká hráče Horáčka ta skutečná šance.

Byť se patrně utká i s Klausem.