Přestože jsem optimista, ani v nejmenším jsem nemohl předpokládat, že se do diskuse k prvnímu článku na toto téma pustí s takovým zaujetím pan Václavík a nabídne mi možnost ukázat na konkrétních tvrzeních podstatu problémů v současné veřejné diskusi.

Především ta moje úvaha není primárně o lidských právech, ale o nepravdivých a arbitrárních tvrzeních, kterých se objevuje mnohem víc, než je zdrávo. A protože rozdíl mezi nimi není lehké rozeznat a navíc ani pojem arbitrární tvrzení není příliš běžně známý, na úvod prvního článku jsem citoval pana Kinkora, protože tuto jeho charakteristiku arbitrárnosti tvrzení považuji za výbornou a srozumitelnou. Pozornějším čtenářům to jistě neuniklo.

Přesto považuji za důležité opět zdůraznit, že:

1. Pravdivé tvrzení využívá z již dříve poznané skutečnosti, vychází z nich a formuluje nový závěr v souladu s realitou a využitím logiky.

2. Nepravdivé tvrzení se alespoň snaží vycházet z nějakého již známého kontextu, je založené na ověřitelných východiscích a při jejich vyhodnocení více či méně úspěšně používá logiku. Je vyvratitelné buď tím, že prokážeme nesprávnost použitých východisek nebo prokážeme argumentační a logické chyby.

3. Arbitrární tvrzení je „spadlé z nebe“ (více citát v prvním článku).

Pan Václavík tvrdí, že je jen jedno právo. Tím je právo člověka na život, ostatní práva jsou jen odvozeniny tohoto stěžejního a jediného práva člověka. A dochází k závěru, že mluvíme správně o právu nezcizitelném a objektivně existujícím. Současně ale také tvrdí, že pojem práv řeší soužití lidí...

To je excelentní ukázka arbitrárních tvrzení. Jsou to tvrzení bez jakéhokoli kontextu. Ani náznakem zde a pak v celé další diskusi není vyjádřeno, co to vlastně ono právo na život vlastně je (na narození nebo na nesmrtelnost), proč je to jediné autentické právo člověka a proč se vztahuje pouze na jednotlivce, proč je nezcizitelné a co to vůbec znamená, že je nezcizitelné (co selhání orgánů těla, nemoc, úraz – vše s následkem smrti)? Jak můžeme dokázat, že objektivně existuje? Existuje pro rod homo nebo pouze pro příslušníky poddruhu homo sapiens sapiens? Proč neplatilo pro poddruhy typu homo sapiens neandertalensis, h. s. palestinus a další, které vyhynuly? V historii existovaly i jiné druhy rodu homo. Proč dnes existuje jen jeden druh člověka? Na jiné druhy člověka se nevztahovalo, nebo jim nezcizitelné právo zaniklo? Pokud je toto právo individuální, jak je možné, že jednotlivec zemře? Proč nakonec zemřeli všichni příslušníci jiných druhů i poddruhů?

Jak je vidět arbitrární tvrzení nedává na otázky nejen odpověď, ale ani nenabízí cestu, jak se ke správné odpovědi dobrat. Existuje totiž mimo kontext. A proto se nedá oponovat. Oponentura je ale základní metoda ověřování pravdivosti či nepravdivosti tvrzení. To platí pro jakékoli tvrzení na jakékoli téma. Může se týkat ekologie, migrace, ekonomie, multikulturalismu, politiky, sportu, lidských koníčků... Lidská práva jsem vybral především proto, že je to téma, které se nějakým způsobem dotýká každého z nás.

Myslím, že si stačí uvědomit význam výše uvedených otázek a jako zdroj práva na život můžeme celkem spolehlivě vyloučit přírodu. Narozením žádný živočišný ani rostlinný druh žádná práva/žádné právo nezískává. Tím ovšem vylučujeme také tvrzení, že právo na život existuje objektivně. Je to proto, že objektivně existující realitou jsou jen takové objekty, jevy a procesy, které nejsou závislé na subjektivní vůli člověka. Lidská společnost se nám sice jeví jako objektivní realita, protože jsme se do ní narodili a připadá nám stejně samozřejmá jako existence přírody kolem nás. Jenže pravidla vztahů v lidských společnostech si vytvářejí tyto společnosti o své vůli a jednotlivé formy se od sebe někdy i extrémně liší. Přesto mají nejméně jedno společné. Snahu o zachování vlastního rodu. To je objektivně existující imperativ, nejvyšší cíl všeho živého.

Aby mohl přežít druh, musí přežít také jeho jednotliví příslušníci. Můžeme tedy celkem dobře předpokládat, že primárně je uspořádání vztahů ve společnosti založeno na právu na ochranu života. Žádné právo na život, ale na jeho ochranu! A pokud se společenství na tomto principu shodne, každý jeho člen vystupuje v dvojroli. Jednak sám požívá ochrany života (získává pasivní právo, které mu poskytují ostatní – celé společenství) jednak sám musí přispívat k ochraně života ostatních příslušníků komunity (zavazuje se k aktivní ochraně ostatních). Tak se vytváří rovnováha mezi konzumovaným právem a osobní zodpovědností.

Závažné porušení povinností může být hodnocené i jako ztráta nároku na ochranu života. Představme si kmenové území, na kterém dojde příslušníky vlastního kmene k přepadení vyslanců významné mocnosti. I v případě, že vyslanci z takového přepadení vyváznou, jedná se o natolik závažné porušení pravidel, že je existence celého kmene ohrožena válečným tažením mocného souseda. To je modelová situace (v dějinách nikoli výjimečná), kdy rada starších kmene zruší útočníkům právo na ochranu života a odsoudí je k smrti. Otázka přežití kmene je jednoznačně vyšší hodnota než život jednoho rizikového příslušníka.

Výše uvedený závěr může být vysloven pouze tehdy, pokud si uvědomíme, že právo na život není nikomu dané narozením. Právo na život jako objektivní a nezcizitelné právo neexistuje, lidská společnost může svým příslušníkům právo na ochranu života poskytnout, ale současně musí také požadovat na takové ochraně participaci. Jedinec nestojí mimo společnost. Je její součástí, a pokud má takový stav fungovat, musí být současně chráněn i ochraňovat ostatní. Historicky se tato spoluúčast pozvolna měnila z osobní účasti na obraně komunity až po placení daní na financování profesionálního státního aparátu. A pokud se činnost jednotlivců nebo skupin zásadně protiví zájmům celku, je na společnosti, jak s nimi v zájmu vlastního přežití naloží. A to včetně trestu nejvyššího.

Je důležité si neustále připomínat, že právo je vždy na něco. Od práva na život (v extrémním pojetí znamená, že jakmile jsem se narodil, mám právo žít do nekonečna) až po právo na sociální zabezpečení. Ale to „něco“ – nesmrtelnost, životní úroveň atd. mi někdo musí zajistit. Pokud tedy uplatňuji svá „práva“, nutím nějakého donátora, aby jednal způsobem, který mi je zajišťuje. V případě nesmrtelnosti to byli alchymisté, kteří svým bádáním často vytvořili základy současné vědy, která v jejich bádání do jisté míry pokračuje tím, že proniká do tajů přírody v oblasti prodlužování plnohodnotného života. V případě „sociálních práv“ ovšem nutím jiné příslušníky komunity (společnosti), aby mi ze svých příjmů určitou část poskytovali. A na tomto příkladu je výrazně vidět rozdíl mezi přirozeně existujícím fungováním přírody, kterou můžeme ve svůj prospěch poznávat a tyto poznatky smysluplně využívat (ona sama nám nic nedá) a fungováním lidské společnosti založeném na sdílení subjektivních představ.

Jako důkaz, že si lidská společnost svá práva skutečně vyhlašuje sama a tudíž je také může měnit, níže uvádím výňatky z prohlášení, které schválilo francouzské ústavodárné národní shromáždění na počátku Velké francouzské revoluce v srpnu 1789:

Prohlášení práv člověka a občana

Národní shromáždění uznává a vyhlašuje, za přítomnosti a pod záštitou Nejvyšší Bytosti, tato práva člověka a občana:

Čl. 2: Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.

Čl. 16: Společnost, ve které záruka práv není zajištěna a ve které rozdělení moci není zavedeno, nemůže o sobě říkat, že má ústavu.

Je zjevné, že oba hlavní autoři, Gilbert du Motier, markýz de La Fayette, francouzský osvícenec a generál, účastník americké války za nezávislost a Thomas Jefferson, spoluautor americké deklarace nezávislosti a americký velvyslanec ve Francii, velmi dobře chápali, že lidská a občanská práva jsou produktem lidské společnosti a vyjadřují základní principy, podle kterých se má občanská společnost, jako jedna z mnoha možných forem uspořádání lidské společnosti, řídit. Nic víc a také nic míň.

O to nebezpečnější jsou ale představy o lidských právech „objektivně existujících“, „nezcizitelných“ apod. Všimněme si, že tvrzení tohoto typu se nijak nezdůvodňují, jsou to tvrzení mimo kontext, milionkrát opakovaná, pozvolna obecně nekriticky přijímaná. Je to nové náboženství se vším všudy. Pochybnosti se shodí s doprovodným tvrzením, že skeptický (tedy standardní) názor je fóbie, rasismus, fašismus atd. A hlasatelé této absolutní a nezpochybnitelné pravdy jsou jediní, kteří mohou poskytovat výklady svých pravd.

A tak jsem si v článku Martina Fendricha o masovém vrahovi Breivikovi přečetl: „I masoví vrazi jsou lidé jako my. Pokud bychom je psychicky mučili, pak bychom klesli na jejich úroveň. To je ta jedna humanita, jedna pravidla pro všechny.“ Přitom ono psychické mučení spočívá v tom, že je ve svém třípokojovém apartmánu vybaveném lépe, než má mnoho běžných lidí, izolován od společnosti, jejíchž 77 nevinných příslušníků zavraždil.

K tomu prohlašuji: I když je dnes na světě jen jeden druh rodu homo (homo sapiens sapiens) jsme navzájem velmi různí. A díky za to. A proto také odmítám být srovnáván s masovým vrahem. Není to člověk jako já. K ostatním lidem se chovám jinak, a proto taky předpokládám, že se společnost bude chovat jinak ke mně a jinak k masovému vrahovi. Srovnání typu „i masoví vrazi jsou lidé jako my“ mne nejen uráží, ale doslova mne děsí. Ono totiž říká: „V nárocích si musíme být rovní, srovnávat zásluhy na úrovni života společnosti jsou nepřijatelné.“ Není to jen parafráze na komunistické „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“?