26.9.2017 | Svátek má Andrea


SPOLEČNOST: Veřejná diskuse plná arbitrárních a nepravdivých tvrzení

19.4.2016

Na začátku si dovolím citovat z článku Jiřího Kinkora „Pravdivé, nepravdivé a arbitrární“, který vyšlel v sekci filosofie na stránkách aynrand.cz dne 09. 02. 2005

Jakékoli tvrzení, které se neopírá o žádný kontext již poznaného ani o žádné nové pozorování, je arbitrární tvrzení. Z ničeho nevyplývá, k ničemu nemá žádný vztah, je prostě jen izolovaným, bezvýznamným shlukem slov bez jakéhokoli vztahu k realitě. Takové tvrzení není pravdivé, není ale ani nepravdivé, protože nepravdivé (mylné, falešné) tvrzení je takové, které se alespoň snaží dospět k závěru odvozováním z nějakého základu, kontextu, z nějakých předpokladů, z reality. Je tedy otevřeno zkoumání a logickému prověření. Arbitrární tvrzení nikoli, jeho poznávací hodnota je nulová, protože se zcela diskvalifikuje z objektivní diskuse, ocitá se úplně mimo sféru poznání, nelze je zkoumat. Jediným racionálním přístupem k takovému tvrzení je jeho jednoznačné odmítnutí. Zabývat se takovým tvrzením by znamenalo přiznat mu status seriózního výroku, kterým není.

Je to zajímavý fenomén. Potkáváme se s ním všichni, prakticky každý den, ale je těžké si jeho podstatu uvědomit. Poprvé jsem si využívání arbitrárních tvrzení začal uvědomovat v souvislosti s archeologií. Když se archeologům podaří objevit nějaký předmět, jehož smysl jim zcela uniká, obvykle ho označí za kultovní, i když žádný kult, pro který by se hodil, neznají. V takovém případě se arbitrární tvrzení používá jako berlička a je to spíš výzva k dalšímu zkoumání, protože všichni zasvěcení vědí, o co jde.

Ale právě na tomto příkladu je možné si uvědomit, jak je někdy komplikované odlišit od sebe arbitrární a nepravdivé tvrzení. A ta komplikovanost se ještě zvyšuje tím, že do veřejné debaty pronikají věty, které se díky neustálému opakování stávají obecně uznávanou pravdou. Pod takové heslo se ukrylo i Hitlerovo tažení na východ: „Německý národ potřebuje životní prostor.“ Stokrát opakované tvrzení se stalo obecně přijímanou pravdou a její vyvrácení stálo miliony zmařených životů.

A takových tvrzení můžeme i dnes slyšet víc, než je zdrávo. V jedné úvaze není možné popsat ani ta nejdůležitější, proto jsem se rozhodl pro jedno, které má ale dalekosáhlé důsledky snad ve všech oblastech života společnosti. Jsou to lidská práva.

„Západem vyznávané hodnoty jsou lepší (správné, hodné následování) proto, že jsou hodnotami univerzálními. Na nich jsme se přece jako lidstvo shodli ve Všeobecné deklaraci lidských práv a později v dalších lidskoprávních a občanskoprávních paktech.“

Tuto větu jsem si vypůjčil z článku K té „čínské šaškárně“ (7/4/2016) právě proto, že může díky své koncentrované podobě výborně posloužit jako ukázka toho, oč vlastně jde. Všimněme si, že tvrzení o univerzálnosti hodnot je založeno na tom, že „jsme se jako lidstvo shodli“. To je ale popřením obsahu slova „univerzální“. Univerzální (ve spojení s univerzem/vesmírem/světem) jsou jevy, které existují bez ohledu na to, jestli o nich víme, zda s nimi souhlasíme, jestli se nám líbí či nelíbí. Univerzální jsou například plynutí času, gravitace, metabolismus apod. Univerzální jevy lidé objevují a snaží se jim porozumět. Sami s nimi nemohou dělat vůbec nic. Jen je vzít na vědomí a respektovat.

Nejprve se ale trochu podrobněji zmíním o tom, jak jsme se jako lidstvo na Všeobecné deklaraci lidských práv shodli.

Wikipedie uvádí, že tato deklarace byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948. Pro přijetí rezoluce hlasovaly: Afghánistán, Argentina, Barma, Belgie, Bolívie, Brazílie, Čína, Dánsko, Dominikánská republika, Ekvádor, Egypt, Etiopie, Filipíny, Francie, Guatemala, Haiti, Island, Indie, Irák, Írán, Chile, Kanada, Kolumbie, Kostarika, Kuba, Libanon, Libérie, Lucembursko, Mexiko, Nikaragua, Nizozemsko, Nový Zéland, Norsko, Pákistán, Panama, Paraguay, Peru, Rakousko, Řecko, Salvador, Siam, Spojené království, Spojené státy americké, Sýrie, Švédsko, Turecko, Uruguay a Venezuela.

(V této souvislosti je asi dobré připomenout, že až do roku 1971 byla jediným zástupcem Číny v OSN a příbuzných organizacích mezinárodního společenství Čínská republika, nikoli ČLR.)

Hlasování se zdržely: Bělorusko, Československo, Jihoafrická unie, Jugoslávie, Polsko, Saúdská Arábie, Sovětský svaz a Ukrajina.

Preambule této deklarace schválené VS OSN říká:

U vědomí toho,
že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě,
že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbavení strachu a nouze, se budou těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu,
že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku,
že je nutné podporovat rozvoj přátelských vztahů mezi národy,
že lid Spojených národů zdůraznil v Chartě znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a že se rozhodl podporovat sociální pokrok a vytvořit lepší životní podmínky ve větší svobodě,
že členské státy převzaly závazek zajistit ve spolupráci s Organizací spojených národů všeobecné uznávání a zachovávání lidských práv a základních svobod a
že stejné chápání těchto práv a svobod má nesmírný význam pro dokonalé splnění tohoto závazku.

Seznam zemí, které se při hlasování zdržely, nám pomůže porozumět tomu, že jsme se jako lidstvo na lidských právech skutečně neshodli. Země sovětského bloku by v případě souhlasu s deklarací byly povinné zrušit klíčové ustanovení pro existenci tzv. socialistického zřízení – vedoucí úlohu komunistické strany. V případě Jihoafrické unie (dnes JAR) by se jednalo o zrušení apartheidu, který byl po mnoho let základním pilířem uspořádání její společnosti, a Saúdská Arábie by se musela vzdát svého práva šaría, což je pro muslimskou společnost zcela nemyslitelné.

Leckdo by mohl namítat, že postupem času se k principům dodržování lidských práv přidaly snad všechny členské země OSN (nejsem si tím zcela jistý), a tak shoda celého lidstva skutečně existuje. Jenže to by bylo naivní popření pokrytectví v mezinárodních vztazích. Důsledně Všeobecnou deklaraci lidských práv a navazující dokumenty nedodržuje žádný stát na světě. A vrcholem výsměchu Spojených národů těm, kteří by chtěli brát lidská práva vážně, je skutečnost, že od léta roku 2015 předsedá Radě OSN pro lidská práva Saúdská Arábie, kde je bičování, kamenování, stínání a utínání končetin na seznamu oficiálních trestů.

A tak si dovolím první předběžný závěr. Lidská práva pod záštitou OSN jsou jen nevymahatelná chiméra, líbivé pozlátko, jsou to řeči bez obsahu vhodné k prosazování mocenských zájmů a pro ovlivňování veřejného mínění v zemích, kde je alespoň nějaké významnější skupiny obyvatel berou vážně. Tedy především v Evropě, dlouhodobě masírované multikulturalismem a politickou korektností.

A jak je to s lidskými právy v reálném životě? Především je dobré si uvědomit, že pokud se jakýkoli člověk rozhodne opustit lidskou společnost a odejít sám do divočiny, vzdává se automaticky i všech svých práv. Příroda žádná lidská práva neuznává a neposkytuje.

To ale musí znamenat, že nějaká práva může člověk získat jedině ve vztahu k jiným lidem. Tedy v lidské společnosti. Pro leckoho může být překvapivá informace, že některé starověké civilizace umožňovaly i otrokům vlastnit majetek a pokud byl otrok úspěšným hospodářem, mohl ze z otroctví vykoupit. Myslím, že můžeme celkem spolehlivě prohlásit, že každé uspořádání společnosti znamená pro její příslušníky přínos v podobě nějakých práv. Historicky se obvykle jejich rozsah spojoval s postavením konkrétního člověka ve společenské hierarchii.

Prvními projevy forem vlády, které můžeme považovat za počátky demokratické správy země, jsou kromě řeckých městských států například islandský Althing, anglická Magna charta libertatum a francouzské Prohlášení práv člověka a občana. Shodnými rysy těchto dokumentů je rovnoprávnost osob, které rozhodují o své obci a také odpovědnost za důsledky tohoto rozhodování.

Ovšem společnost se k takovému řešení musí dopracovat sama. Jako vzor si můžeme vzít Francii v 18. století. Rozvoj vědy, manufakturní výroby a obchodu vedl k rozvoji a posilování střední třídy, ale vládnoucí šlechta to odmítala vnímat a respektovat potřebu svobodnějšího prostředí pro podnikání. A tak zatímco v Británii pomalu probíhala evoluce k průmyslové velmoci v podobě konstituční monarchie, ve Francii se nakumulované společenské napětí vybilo revolucí. A revoluce přinesla po řadě peripetií (revoluční teror, války, císařství i obnova království) demokratickou republiku. A spolu s republikou se zrodila také moderní občanská práva. Úmyslně nepíšu lidská práva. Ta jsou mnohem širším pojmem a existují v každé lidské komunitě. Jen občanská práva jsou ale založena na principu rovných práv i povinností osobně svobodných a rovnoprávných občanů, kteří se s takovou formou správy věcí veřejných osobně ztotožňují.

Občanská a lidská práva v sobě mají potenciál způsobit obrovský malér hned ze dvou principiálně odlišných důvodů.

V prvním případě to jsou pokusy prosadit určitý model v prostředí, které je pro něj zcela nevhodné. Například pokus o prosazení následnictví prvorozeného syna v mužské linii do zavedeného matriarchátu, který je pro všechny členy společnosti od jejich narození díky výchově i vzorům z běžného života rodiny a obce zcela přirozený, nemůže končit jinak než ozbrojeným odporem.

A v tom druhém případě to je přetížení občanské společnosti nekonečným množstvím práv a nároků jednotlivců nebo různých skupin ve společnosti. Pod takovým tlakem občanská společnost eroduje. Její příslušníci - občané - se s ní přestávají identifikovat. Je fragmentovaná na nejrůznější menšiny zápasící mezi sebou o své nároky (zvýhodňování). A proti nim se formují ti, kteří společenské bohatství reálně vytvářejí a přitom musí do společného rozpočtu ve prospěch zvýhodněných menšin odvádět stále větší část svých příjmů. Napětí ve společnosti se tím zvyšuje a je jen otázkou, zda se je podaří odstranit politickými prostředky nebo bude muset dojít ke konfliktu, v tom horším případě krvavému. Sociální stát, politická korektnost a multikulturalismus kombinovaný s dotacemi na všechno, bojem proti jádru i oteplování a prosazováním nejrůznějších teorií sociálních inženýrů provázených hesly ve stylu „více Evropy a více lidských práv pro lidi ze všech koutů světa“ je dlážděnou cestou k největšímu evropskému maléru od druhé světové války.

V Jablonci nad Nisou dne 17. 4. 2016



Alternativní, nebo přirozený? Normální porod chápe každý jinak
Alternativní, nebo přirozený? Normální porod chápe každý jinak

Chcete porod bez léků a věčného vyrušování, jenže lékaři vás označí za alternativní matku.

Diskuse


J. Kanioková
19:42
19.4.2016

J. Stránský
17:45
19.4.2016

M. Dongres
16:47
19.4.2016

V. Vaclavik
21:03
19.4.2016

V. Vaclavik
21:04
19.4.2016

V. Vaclavik
21:08
19.4.2016

V. Vaclavik
22:01
19.4.2016

V. Vaclavik
22:03
19.4.2016

V. Vaclavik
22:04
19.4.2016

J. Ráž
16:46
19.4.2016

J. Jurax
0:07
20.4.2016

V. Vaclavik
15:38
19.4.2016

V. Vaclavik
15:39
19.4.2016

V. Vaclavik
15:40
19.4.2016

J. Hamáček
11:48
19.4.2016

Š. Hašek
11:11
19.4.2016

Ś. Svobodová
9:06
19.4.2016

Š. Hašek
10:53
19.4.2016

K. Frauknecht
8:46
19.4.2016

počet příspěvků: 22, poslední 20.4.2016 12:07









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.