Jistému týmu britských vědců se podařilo vypěstovat buňky podobné lidským spermiím. Chopila se toho bulvární média a rozvíjejí po svém úvahy o závažnosti objevu. Někteří odborníci jsou k němu skeptičtí. Široká veřejnost (pokud k ní taková zpráva doputuje) dává většinou přednost pohledu žurnalistů před kritičností odborníků, neboť - jak bylo už tisíckrát řečeno - agendu určují média. A mediální pohled časem získává příznivce i v odborné veřejnosti.

V posledních letech jsme to zažili opakovaně. Když se povedlo přivést na svět klonováním ovečku Dolly, rozvíjela média fantazie o naklonování lidských bytostí, možná dokonce Einsteinů (nebo naopak Hitlerů). U některých živočišných druhů se klonování zdařilo. U člověka nikoli. Jihokorejský tým ohlásil s velkou slávou, že se to povedlo. Portrét jeho šéfa se ocitl na poštovní známce. Pak se ukázalo, že to byl podvod. Další vlnu nadějí vzbudily experimenty s kmenovými buňkami, pocházejícími z lidských embryí v raném stádiu jejich vývoje. Vykazovaly překvapivou přizpůsobivost. Když byly zavedeny do nějaké speciální tkáně, rozvinuly v sobě vlastnosti právě této hostitelské tkáně. Média rozvíjela představu, že takto bude možno uzdravit i tkáň, která je postižena chorobou (např. degenerací). I širší veřejnost se nechala nadchnout představou náhradních dílů, jimiž bude možno vyměnit nemocný orgán. Pak se objevila komplikace: ukázalo se, že ty nadějné buňky mívají sklon k nádorovému bujení. Lákavá vidina však žije dál.

Nejen mezi novináři, ale i mezi některými biology se ujal nápad, že současná a zejména příští věda umožní člověku, aby vzal evoluci lidského druhu do vlastních rukou. Že se vlastně "stane svým tvůrcem". - Tato smělá (chcete-li "revoluční") idea vychází z předpokladu, že lidský život je v podstatě biologickou, ba dokonce biotechnologickou záležitostí.

Když se zeptali Iana Wilmuta, "autora" ovečky Dolly, zda by byl ochoten naklonovat si vlastní dítě, energicky takovou možnost popřel. Zřejmě si uchoval tušení, že lidský život není jen biologická skutečnost, kterou lze důmyslně ovlivňovat. Vlastní dítě přece není pouhým objektem, věcí. Je unikátní osobou, protějškem mého JÁ, proto mu říkám TY - a naopak. Tím nejprvnějším TY je dítěti matka a hned tím dalším je otec. Je to jedinečný vztah, do nějž se dítě zvolna probouzí. A rodiče jsou asistenty toho probouzení, vlastně buditeli. - Toto měl zřejmě na mysli Ian Wilmut. Proto při pomyšlení na vlastní dítě odložil vědátorské brýle. Ponechat si je mu připadalo absurdní. - Totéž lze však právem říci nejen o vlastním, ale o jakémkoli dítěti, ba dokonce o každém člověku.

To vědomí se však snadno znejasňuje. Otázku, co je vlastně člověk a jeho život, není moc slyšet. Proto není slyšet ani odpověď, i když nevyslovené odpovědi jsou takříkajíc ve hře. Např. pro ekonomicky uvažující mysl je člověk výrobcem, pracovní silou, a také samozřejmě spotřebitelem. I mnozí rodiče takto uvažují. Dítě je pro ně riskantní investicí, ekonomickou zátěží.

Také starý člověk, jehož výkonnost zvolna klesá k nule, je stále častěji vnímán jako zátěž. - I jiná pozorování napovídají, že moderní civilizace, tedy provoz masové konzumní společnosti, vykazuje povážlivou tendenci k odosobnění. My, jednotliví lidé, přestáváme být originály a jsme stále více zaměnitelní. Jedinečnost ustupuje statistice. - Tato tendence si zjednává půdu i v oblasti vědy, přesněji řečeno v oblasti biomedicínských věd, jejichž autorita vzrůstá.

Prý se podařilo vyrobit lidské spermie. Bůhví, zda je to pravda. Jak se to bude ověřovat? Nechá se jimi oplodnit lidská vaječná buňka? Která žena a s jakým úmyslem ji poskytne? Za peníze? Osobně bych si přál, aby se pokus nezdařil. Co když se povede? Co když se narodí dítě, které bude v podobné situaci jako ovečka Dolly? Kdo mu bude matkou? A kdo otcem? Budeme snad vyrábět lidi průmyslovým způsobem?

Vědecké pokusy se provádějí proto, abychom poznali nějakou souvislost. Poté se bez výjimky dostaví touha po praktickém využití. Touha poznanou souvislostí disponovat, manipulovat. Je jistě na místě manipulovat určitými životními funkcemi, například léčit jejich poruchy. Ale manipulovat životem jako takovým? Přivádět například na svět člověka způsobem, který se zcela vymyká přirozeným danostem, a tím učinit z jeho existence experiment, jehož důsledky neznám a jejichž tíži neponesu? Přiznám, že bych uvítal zákaz tak neodpovědného počínání. Takové právní normy se ale sotva dočkáme. Je jistě možné zakázat si takový postup ve svém svědomí. K tomu se, jak se zdá, badatelská obec nemá. Svým dílem vlastně přispívá k odosobňujícímu trendu moderní civilizace. K instrumentalizaci lidského života.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6